Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2049/11 #2Nález ÚS ze dne 13.05.2013K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj - Česká republika
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
Zastoupení
advokát
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/69 SbNU 339
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.2049.11.2
Datum vyhlášení20.05.2013
Datum podání12.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud se soud nezabýval otázkou, zda se v konkrétním případě náhrady nákladů zastupování státu advokátem skutečně jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, zatížil své rozhodnutí ústavněprávní vadou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Dagmar Lukajové zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy náhradově nákladové výroky rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 126/2008-150 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 21 C 323/2005-130, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku ústavní stížnost odmítnul.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí stavebního odboru, tj. nesprávným úředním postupem. V řízení pak stěžovatelka napadala náhradově nákladové výroky rozsudků prvoinstančního a odvolacího soudu. V řízení před obecnými soudy byla žalovanou stranou Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, které pro řešení nastolené právní otázky před obecnými soudy bylo finančně i personálně zajištěno ze státního rozpočtu. Stěžovatelka proto považovala její právní zastoupení advokátem za nadbytečné a ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž za protiústavní.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud považoval stížnost v otázce náhrady nákladů právního zastoupení státu advokátem za důvodnou s odkazem na právní závěry nálezů (sp. zn. I. ÚS 2929/07, II. ÚS 1215/10, IV. ÚS 3131/10), v nichž uvedl, že „tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených“.

Ústavní soud právní zastoupení státu advokátem nevyloučil, účelnost takto vynaložených nákladů však připustil jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňují konkrétní okolnosti případu (např. pokud jde o právní problematiku, která úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným státním orgánem). V projednávané věci ovšem městský soud nedostál požadavku na odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v uvedeném směru, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud upozornil městský soud, aby se v novém rozhodnutí zabýval i účelností volby advokáta organizační složkou státu v právě projednávaném případu a dal oběma stranám řízení možnost se k otázce této účelnosti vyjádřit.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Miloslav Výborný.

IV.ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013

N 81/69 SbNU 339

K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ve věci ústavní stížnosti Dagmar Lukajové, zastoupené JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem, se sídlem Ostrovského 3/253, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011 č. j. 25 Cdo 4470/2008-168 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 126/2008-150 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 21 C 323/2005-130, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na stavebním povolení, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 126/2008-150 v rozsahu potvrzujícím výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 21 C 323/2005-130, výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 126/2008-150 a výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 21 C 323/2005-130 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Z důvodů v ústavní stížnosti podrobně vyložených napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí, v nichž spatřovala porušení svých ústavně garantovaných práv, a to práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka zdůraznila, že se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu pro Prahu 3 č. j. Výst./493/95/Tg ze dne 14. 3. 1995, jímž jí bylo vydáno stavební povolení k půdní vestavbě dvou bytových jednotek. Protože stavební povolení bylo k odvolání opomenutých účastníků následně s odstupem více než jednoho roku zrušeno, vznikla (údajně) stěžovatelce, která mezitím provedla stavební práce a uzavřela nájemní smlouvy, mimo jiné škoda v rozsahu ušlého zisku za plánovaný pronájem jednotek ve výši 1 435 588 Kč.

3. Stěžovatelka především nesouhlasila s právním názorem obecných soudů, podle něhož se nemohla domáhat náhrady ušlého zisku s ohledem na skutečnost, že uzavřené nájemní smlouvy byly neplatné. Podle stěžovatelky jí škoda v tomto rozsahu skutečně vznikla, přičemž k jejímu vzniku došlo v příčinné souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci na stavebním povolení.

4. Stěžovatelka brojila rovněž proti náhradově-nákladovým výrokům rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze. S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnicí (v řízení před obecnými soudy žalovanou) byla Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, jež pro řešení nastolené právní otázky před obecnými soudy byla finančně i personálně zajištěna ze státního rozpočtu, považovala stěžovatelka její právní zastoupení advokátem za nadbytečné a ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž za protiústavní.

5. Stěžovatelka posléze v doplnění své ústavní stížnosti požádala o odložení vykonatelnosti výroků, kterými jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před nalézacím i odvolacím soudem.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

7. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 3 ve svém přípisu ze dne 23. 8. 2011 konstatovala, že se k napadenému postupu tohoto soudu nemůže vyjádřit, neboť vedení senátu převzala až 1. 2. 2011.

8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2011 toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 3. 10. 2011, přičemž navrhl, aby ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Konstatoval, že v ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před dovolacím soudem. Nejvyšší soud odkázal na závěr, podle něhož bez ohledu na řešení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a vznikem škody stěžovatelce žádná škoda nevznikla. Ve zbytku i Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého - ústavní stížností napadeného - rozhodnutí. V rozsahu směřujícím proti výrokům rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení však Nejvyšší soud stěžovatelčiným námitkám přisvědčil.

10. Vedlejší účastník se - ačkoliv k tomu byl Ústavním soudem vyzván - k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Stěžovatelka ve své replice zejména zdůraznila, že i Nejvyšší soud přitakal jejím námitkám proti náhradově-nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů; ve zbytku odkázala na odůvodnění ústavní stížnosti.

III.

12. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 21 C 323/2005, z něhož zjistil následující.

13. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávně vyznačené doložky právní moci na rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu pro Prahu 3 ze dne 14. 3. 1995 č. j. Výst/493/95/Tg.

14. Citovaným správním rozhodnutím bylo stěžovatelce vydáno stavební povolení k půdní vestavbě dvou bytových jednotek. Poté, co stěžovatelka provedla na základě vydaného stavebního povolení stavební práce a uzavřela nájemní smlouvy ve vztahu k bytovým jednotkám, však bylo toto rozhodnutí k odvolání opomenutých účastníků - navzdory předchozímu vyznačení právní moci - zrušeno.

15. Stěžovatelka proto podala žalobu, kterou se domáhala, aby jí vedlejší účastník nahradil škodu ve výši 7 676 650,50 Kč (náklady na stavební práce) a dále ušlý zisk za plánovaný pronájem jednotek ve výši 1 435 588 Kč. Posléze stěžovatelka vzala svou žalobu částečně zpět (v části týkající se nákladů vynaložených na stavební práce), pročež Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 2. 2. 2007 č. j. 21 C 323/2005-116 řízení v této části zastavil. Nadále tudíž bylo řízení vedeno toliko o nároku stěžovatelky na náhradu ušlého zisku za plánovaný pronájem jednotek.

16. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 8. 2007 č. j. 21 C 323/2005-130 (vydaným po kasaci předchozího rozhodnutí ve věci Nejvyšším soudem) byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Výrokem II tohoto rozsudku bylo stěžovatelce zároveň uloženo uhradit žalované náhradu nákladů řízení vynaložených vedlejším účastníkem řízení na zastoupení advokátem ve výši 506 405 Kč.

17. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 55 Co 126/2008-150 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (rovněž z důvodu právního zastoupení vedlejšího účastníka advokátem) ve výši 79 278 Kč.

18. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4470/2008 odmítnuto.

IV.

19. Ústavní soud především uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť to by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. S ohledem na ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu" - v této souvislosti zvláště budiž zdůrazněna novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013) se již proto nemusel dotazovat účastníků, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, resp. přikládat relevanci jejich dřívějším vyjádřením a ve věci rozhodl bez konání ústního jednání. Na to, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti této novely bude Ústavní soud, pokud jde o procesní postupy, pokračovat dle nových pravidel, Ústavní soud upozornil všechny účastníky řízení a širokou veřejnost ve sdělení ze dne 18. 12. 2012, které bylo vyhlášeno pod č. 469/2012 Sb. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování.

V.

20. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti důvodná a ve zbylém rozsahu zjevně neopodstatněná.

21. Jak je též shora uvedeno, výroky obecných soudů o náhradě nákladů řízení byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníku (v původním řízení žalovanému) náklady řízení vynaložené na právní zastoupení advokátem.

22. Již z nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který byl východiskem i pro další níže uvedenou judikaturu Ústavního soudu, plyne, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

23. Čtvrtý senát Ústavního soudu, tak jak to ostatně Ústavní soud učinil již např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507), považuje za nutné zdůraznit, že shora vyložená východiska nelze vnímat absolutně a mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují.

24. V případě stěžovatelky obecné soudy shora uvedené principy nerespektovaly a o náhradě nákladů řízení rozhodly mechanicky a bez patřičného odůvodnění, proč by snad postup žalovaného, který se nechal v řízení zastupovat advokátem, měl být považován za nezbytný a účelný. Obecné soudy konkrétně nijak nezohlednily, že žalovaným v projednávané věci bylo Ministerstvo pro místní rozvoj, tedy státní orgán disponující dostatečným počtem odborných pracovníků schopných zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a že předmětem sporu byla otázka náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v rámci resortu tohoto ministerstva (tedy právní věc, jež se běžné činnosti ministerstva nikterak nevymyká). Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.

25. Obecnésoudy, výroky jejichž rozhodnutí byly zrušeny, budou mít prostor pro nové posouzení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to ve světle právních závěrů v nálezové judikatuře Ústavního soudu vyslovených [kromě citovaných nálezů srov. např. i nález sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)]. Postup ani budoucí rozhodnutí závisející na posouzení všech okolností případu však Ústavní soud svým nálezem nikterak nepředjímá, z čehož vyplývá, že tento kasační nález není vyjádřením právního názoru zavazujícího odvolací soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení právě tím způsobem, který stěžovatelka považuje za správný. V novém rozhodnutí se tedy bude Městský soud v Praze v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabývat i účelností volby advokáta organizační složkou státu v právě projednávaném případu, přičemž oběma stranám řízení dá možnost se k otázce této účelnosti vyjádřit; své rozhodnutí pak soud náležitě odůvodní.

26. Ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé však Ústavnísoud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem, zachyceným i v ustanovení čl. 83 Ústavy, je ochrana ústavnosti. Z toho též plyne, že Ústavní soud netvoří jakousi další instanci v systému obecného soudnictví povolanou k dalšímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich zákonnosti a správnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy přitom za následek porušení základních práv a svobod zpravidla nemá; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], až v případě, že dojde k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

27. Proti právním závěrům, k nimž obecnésoudy v meritu stěžovatelčiny pře dospěly, však Ústavní soud nemá žádné ústavněprávní námitky, a to mimo jiné i proto, že se jedná o závěry řádně a ústavně konformně odůvodněné. Ústavní soud konkrétně nikterak nezpochybňuje klíčový právní závěr obecných soudů, podle něhož stěžovatelka uzavřela absolutně neplatnou nájemní smlouvu k nezpůsobilému předmětu nájmu, z níž jí žádný nárok vzniknout nemohl. S ohledem na uvedené může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.

28. Ústavnísoud uzavírá, že v projednávaném případě shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces náhradově-nákladovými výroky rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, a proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a uvedené výroky v záhlaví citovaných rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbylém rozsahu pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru