Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2044/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Správní řízení
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2044.08.1
Datum podání14.08.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2, § 237 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2044/08 ze dne 11. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. června 2008 čj. 6 C 51/2008-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek, přičemž namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Dne 21. března 2007 bylo stěžovateli sděleno, že proti němu bylo zahájeno řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. března 2007 ve Zlíně jako řidič osobního automobilu měl při jízdě držet v ruce mobilní telefon nebo jiné hovorové zařízení. Správní řízení bylo dne 13. dubna 2007 podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. zastaveno s tím, že stěžovateli, který se hájil tím, že byl o ruku pouze opřen, spáchání přestupku nebylo prokázáno.

V přestupkovém řízení zastupoval stěžovatele advokát, jemuž stěžovatel uhradil za právní zastoupení 1.190,- Kč. O úhradu této částky, s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, požádal stěžovatel Ministerstvo vnitra, které žádost o náhradu škody odmítlo.

Stěžovatel dne 12. února 2008 podal proti žalovanému "Česká republika - Ministerstvo vnitra Praha" žalobu o náhradu škody ve výši 1.190- Kč. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. června 2008 čj. 6 C 51/2008-30 tuto žalobu zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem, proti kterému není přípustné odvolání ani dovolání, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a dále polemizuje s interpretací zákona č. 82/1998 Sb. zvolenou obecným soudem.

Ústavní soud poté, co se seznámil s předloženým spisovým materiálem a zvážil argumentaci ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je i věc nyní posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 U 43/34 SbNU 421). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze. Okresní soud ve Zlíně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. věnoval patřičnou péči odůvodnění svého rozhodnutí, přesvědčivým způsobem rozvedl závěr, že pro náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nejsou v dané věci splněny podmínky. Srozumitelně odůvodnil své stanovisko, že ze strany správního orgánu se nejednalo o nesprávný úřední postup a rovněž tak nešlo o nezákonné rozhodnutí. Nutno též zdůraznit, že ani stěžovatel právním závěrům uplatněným obecným soudem konkrétně nevytýká, že se dotýkají některého z jeho základních práv nebo svobod. Obecnou námitku porušení základních práv, opřenou pouze o tvrzení "podústavní" nesprávnosti napadeného rozhodnutí, stěžovatel jen nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí výsledek řízení dalšímu instančnímu přezkumu, ke kterému není oprávněn.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu se vztahuje výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek je možno pokládat za spravedlivé. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výsledek řízení vzhledem ke všem okolnostem případu je výsledkem spravedlivým.

Za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat ani zákonný postup podle § 202 odst. 2 a § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Protiústavnost těchto ustanovení stěžovatel ani nenamítá a návrh na jejich zrušení neuplatnil. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ve své judikatuře již konstatoval, že: "Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí." (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 U 22/22 SbNU 387). Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí ve vyšších soudních instancích, což - v obecné rovině - není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Za takové rozhodnutí však napadený rozsudek zjevně považovat nelze.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. listopadu 2008

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru