Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2043/20 #2Usnesení ÚS ze dne 08.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - ÚMČ Brno-Řečkovice a Mokrá Hora
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříkstavební povolení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2043.20.2
Datum podání20.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 129

501/2006 Sb., § 25


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2043/20 ze dne 8. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Simony Kavalcové, a Ing. Přemysla Kavalce, zastoupených Mgr. Janem Palečkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2020 č. j. 4 As 430/2019-89, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2019 č. j. 30 A 251/2017-77, rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 18. září 2017 č. j. MMB/0360176/2017 a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, stavebního úřadu, ze dne 19. května 2017 č. j. MCBRMH/003795/17/2100/SVDE, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části města Brna, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Úřad městské části města Brna, Brno-Řečkovice a Mokrá Hora, stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), nevyhověl žádosti stěžovatelů a shora označeným rozhodnutím dodatečně nepovolil změnu stavby objektu rodinného domu č. p. X1 v B., spočívající v přístavbě ke dvorní části rodinného domu a přístavbě vstupu, nástavbě a stavebních úpravách rodinného domu, včetně systému likvidace dešťových vod, neboť stavebník neprokázal soulad s požadavky § 129 odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Odvolání druhého stěžovatele Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou zamítl, neboť na základě zjištěného skutkového stavu bylo nepochybné, že stavbou dojde jak ke změně půdorysné stopy, tak i ke zvýšení původní stavby, a stavebník by tak měl mít pro změny dokončené stavby územní souhlas dle § 96 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Kasační stížnosti obou stěžovatelů Nejvyšší správní soud zamítl. Vyložil, z jakých důvodů nepřisvědčil námitkám stěžovatelů, a plně se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že realizaci nové přístavby nelze považovat za úpravu či udržovací práce či snad zajištění přístavby původní.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků dosavadního řízení stěžovatelé označili postup stavebního úřadu a následně všech dalších orgánů veřejné moci za formalistický a ve svém důsledku zasahující do jejich vlastnických práv a práva na spravedlivý proces. Zmínili, že sousedé Martin a Barbora Kopečtí řadu let tolerovali původní přístavbu ke dvorní části rodinného domu v téměř totožné půdorysné stopě a teprve později po jejím odstranění a následné realizaci totožné přístavby začali uplatňovat své námitky. Stěžovatelé nevěděli, že vybudování nové přístavby bude posuzováno jako nová stavba, domnívali se, že provádí neodkladnou stavební úpravu z důvodu havarijního stavu původní přístavby. Stěžovatelé kritizovali závěr stavebního úřadu, že neprokázali soulad stavby s požadavky stavebního zákona, a namítli, že vytýkané rozpory rozestavěné přístavby s vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, by byly poměrně snadno řešitelné stanovením podmínek dokončení stavby. Takto však orgány veřejné moci neuvažovaly. Stěžovatelé též zmínili, že postup stavebního úřadu byl nepřehledný, opakovaně byli vyzýváni k odstranění vad projektové dokumentace či k jejímu doplnění, aniž by byli upozorněni, že je v rozporu s vyhláškou č. 501/2006 Sb. Stěžovatelé mají za to, že zásah stavebního úřadu do jejich práv - v podobě dodatečného nepovolení změn stavby - byl značně extenzivní a i další orgány veřejné moci nijak neusilovaly o dodatečné zhojení jejich újmy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů ve stejném rozsahu jako v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky charakteru stavby a určení povolovacího procesu.

7. K argumentaci stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů zřetelně vyplývá, na základě jakých důvodů dospěl stavební úřad - po zjištění skutečného stavu a po posouzení stávající projektové dokumentace - k závěru, že odstranění části stavby a na jejím místě vybudování zcela nové stavby nelze kvalifikovat jako opravu a údržbu, ale jako zánik části stavby a že následně realizovaná nová stavba (přístavba) nesplňuje podmínky pro dodatečné povolení. Odvolací správní orgán se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že dvorní přístavba, tak jak je provedena (ve vzdálenosti 0,25 m od severní hranice a 0,36 m až 0,52 m od západní hranice pozemku p. č. X2 v k. ú. Řečkovice) nesplňuje požadavky § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť neumožňuje jak údržbu stavby, tak ani pozemku mezi stavbou a hranicí s pozemkem p. č. X3 v k. ú. Řečkovice, o čemž svědčí i to, že řadu námitek osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousední stavbě nebo sousednímu pozemku mohlo být stavební činností stěžovatelů dotčeno, posoudil jako důvodné. I z napadených rozsudků správních soudů je zřejmé, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se stěžejními námitkami stěžovatelů zabývaly a potvrdily jako správný závěr správních orgánů, že po odstranění původní stavby, navíc bez příslušného veřejnoprávního povolení, nepředstavuje nově vybudovaná stavba, přesahující půdorysné i výškové rozměry původní stavby, prostou stavební úpravu, a proto ji nelze dodatečně povolit.

8. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud hodnotí jako pokračování polemiky s právními závěry správních orgánů a správních soudů a jejich opětovné přednesení svědčí spíše o snaze stěžovatelů alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení stavebního úřadu. Tímto stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému správního soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší. Podle hodnocení Ústavního soudu lze rozhodnutí správních soudů považovat za plně ústavně konformní, neboť nejsou poznamenána žádným pochybením, které by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu; jejich právní závěry se opírají o příslušné normy stavebního zákona, nejsou v rozporu (natož extrémním) se skutkovými zjištěními a jsou dostatečným způsobem odůvodněna.

9. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzenému porušení vlastnického práva, neboť není pochybením stavebního úřadu, žádá-li, aby stavebníci postupovali v souladu s příslušnými zákonnými či podzákonnými právními normami.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru