Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 204/99Nález ÚS ze dne 03.08.1999K vydání věci, ohledně níž byl schválen privatizační projekt a později byla změněna forma privatizace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
důkaz/formální posouzení
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/15 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.204.99
Datum vyhlášení30.08.1999
Datum podání23.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II odst.2

40/1964 Sb., § 31

87/1991 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 204/99 ze dne 3. 8. 1999

N 106/15 SbNU 63

K vydání věci, ohledně níž byl schválen privatizační projekt a později byla změněna forma privatizace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní

stížnosti A. T, bytem Australia, proti rozsudkům Okresního soudu

Plzeň - město ze dne 8. 10. 1997, čj. 14 C 102/96-67, a Krajského

soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1999, čj. 13 Co 364/98-90, za účasti

1) Okresního soudu Plzeň - město, 2) Krajského soudu v Plzni, jako

účastníků řízení, a vedlejšího účastníka státního podniku Epro za

souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudky Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 10. 1997, čj.

14 C 102/96-67, a Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 1999, čj.

13 Co 364/98-90, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že

z ustanovení § 31 odst. 4 občanského zákoníku neplyne, že plná moc

musí nutně předcházet právnímu úkonu, který musí být učiněn

v písemné formě. Výzva k vydání předmětných nemovitostí byla

skutečně učiněna až po schválení privatizačního projektu dne 30.

11. 1994, jak však stěžovatel upozornil již v průběhu řízení,

autoři privatizačního projektu jsou přímými potomky arizátorů,

kteří se tohoto majetku zmocnili se souhlasem a pomocí

nacistických úřadů. Podle stěžovatele jde o čítankový princip

střetu dvou principů, v němž prioritě schválení privatizačního

projektu nelze v žádném případě přisvědčit. Z těchto, jako

i dalších, důvodů, domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených

rozsudků pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 4 odst. 1 Listiny.

Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni ve svých

vyjádřeních ze dne 7. 6. 1999 poukázaly na obsah písemného

odůvodnění rozsudku krajského soudu.

Vedlejší účastník EPRO, s. p., Plzeň ve svém vyjádření ze dne

24. 6. 1999 podrobně rozvedl, z jakých důvodů je odůvodněn závěr

o nedostatku řádné výzvy oprávněné osoby k vydání věci ve smyslu

zákona č. 87/1991 Sb. Návrh stěžovatele musel být ostatně zamítnut

i s poukazem na ustanovení čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.,

když k předmětným nemovitostem byl schválen privatizační projekt.

Podle názoru vedlejšího účastníka restituční předpisy nemohly

napravit a také nenapravují veškeré křivdy.

Z obsahu spisu 14 C 102/96 Okresního soudu Plzeň - město Ústavní

soud zjistil, že stěžovatel podal dne 30. 10. 1995 návrh na určení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, blíže specifikovaných

v podání ze dne 16. 5. 1997, a to s odkazem na zákon č. 116/1994

Sb., novelizující zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích. Okresní soud Plzeň - město napadeným rozsudkem

návrh zamítl, a to v prvé řadě z toho důvodu, že stěžovatel není

oprávněnou osobou. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud

v Plzni rovněž napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého

stupně ve věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl

krajský soud, že u stěžovatele jsou sice splněny předpoklady, aby

mohl vystupovat jako oprávněná osoba k vydání nemovitostí, nicméně

pro to, aby mohl mít úspěch, nejsou splněny další zákonné

podmínky. Stěžovatel totiž sice označil povinného, jeho výzva však

postrádá přesné označení nemovitostí, neboť neobsahuje veškeré

nemovitosti tvořící majetkovou podstatu znárodněného podniku jeho

právních předchůdců. Výzva byla navíc učiněna prostřednictvím

advokáta JUDr. Milana Hulíka bez přiložení plné moci, aniž by

v pozdějším řízení bylo prokázáno, že tato plná moc existovala již

v době podání výzvy. Navíc konečně brání vydání nemovitosti fakt

schváleného privatizačního projektu ze dne 30. 11. 1994

předcházejícího učiněné výzvě.

Jak konstatoval již Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ve věci

sp. zn. Odon 28/95, je v případě zastoupení na základě plné moci

podle ustanovení § 31 občanského zákoníku třeba rozlišovat právní

vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem, vzniklé na základě dohody

o plné moci (§ 23 občanského zákoníku), a právní vztahy mezi

zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních

úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě plné moci.

Tak jako zákon podle tohoto názoru nevyžaduje, aby sepsání textu

plné moci předcházelo podpisu, tak podle názoru Ústavního soudu

nevyžaduje na straně druhé ani to, aby podpis plné moci následoval

po sepsání tohoto textu v nějak přesně určené lhůtě, není-li

pochyb o tom, že zastoupení na základě dohody o plné moci skutečně

vzniklo. Obdobný názor je vysloven i v nálezu Ústavního soudu ve

věci sp. zn. IV. ÚS 43/94, v němž se klade důraz na to, že

zastoupení vzniká již na základě dohody o plné moci (§ 23

občanského zákoníku), pro kterou zákonem není vyžadována písemná

forma. Samotná plná moc, která je na rozdíl od dohody o plné moci

pouze jednostranným úkonem zmocnitele, již jen navenek osvědčuje,

že k uzavření dohody o plné moci došlo. Tak je tomu evidentně

i v projednávané věci, kdy k setkání stěžovatele a jeho zástupce

a rovněž k uzavření dohody o plné moci došlo v prosinci 1994

v Austrálii, neboť jinak by bylo zcela nevysvětlitelné to, že

stěžovatelova písemná výzva ze dne 22. 12. 1994 byla vedlejšímu

účastníku dne 30. 12. 1994 vůbec doručena. Požadavku písemné formy

výzvy na vydání věci ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů, bylo tedy vyhověno (§ 31 odst. 4 občanského zákoníku)

a z hlediska výše uvedeného je irelevantní, v který den stěžovatel

plnou moc ze dne 15. 12. 1994 podepsal.

Pokud pak jde o závěry krajského soudu, vztahující se

k přesnému označení nemovitosti, odkazuje v tomto směru Ústavní

soud na svůj nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 508/98, v němž

konstatoval, že i při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení §

5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. třeba postupovat v souladu

s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při

výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou

osobu, jak se v tomto nálezu dále uvádí, k vydání věci v situaci,

kdy tato "věc" představuje funkční a nezaměnitelnou jednotku,

potom takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného

nároku, projevila vůli k vydání všech těchto, již konstatovanou

funkční jednotku, tvořících nemovitostí. V daném případě jde

vesměs o nemovitosti nacházející se v k. ú. Lobzy, a mohlo by tedy

postrádat jakoukoli logiku, účel a smysl, aby stěžovatel svou

výzvou projevil vůli k vydání pouze části tohoto majetku.

Vzhledem k uvedenému zůstává tak jádrem projednávané věci

otázka, zda vydání nemovitosti brání schválení privatizačního

projektu ze dne 30. 11. 1994. Podle čl. II bod 2 zákona č.

116/1994 Sb. věc totiž nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta

do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně

takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její

privatizaci. V tomto směru se totiž obecné soudy vůbec

nevypořádaly s tím, co vyšlo najevo již v řízení před soudem

prvého stupně a co potvrdil ve své svědecké výpovědi ředitel

vedlejšího účastníka ing. L. R., že původně na tento majetek

uplatnili restituční nárok Č. a Š. a v roce 1992 byl s ohledem na

to zpracován privatizační projekt s tím, že se jednalo o formu

privatizace vrácením nemovitostí uvedeným osobám s dokoupením.

Privatizační projekt byl schválen vládním usnesením č. 679 ze dne

30. 11. 1994, protože však oba restituenti od vydání majetku

ustoupili, došlo výnosem ministra financí ze dne 11. 9. 1996 ke

změně privatizace na formu veřejné soutěže. Jak totiž stěžovatel

podrobně rozvádí i v ústavní stížnosti, autory privatizačního

projektu jsou přímí potomci, a to děti, arizátorů, kteří předmětný

majetek (v části tehdy existující) získali v době nacistické

okupace v době, kdy právní předchůdci stěžovatele zahynuli

v nacistickém vyhlazovacím táboře. Ze strany stěžovatele jde

o námitku závažné povahy, kterou proto nelze bez dalšího pominout,

a to nejen proto, že privatizační projekt byl údajně schválen

právě ve vztahu k uvedeným osobám, ale také z toho důvodu, že ke

změně formy privatizace došlo dne 11. 9. 1996, tedy již po

uplatnění nároku stěžovatele.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud proto pro porušení čl. 36

odst. 1 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl

a napadená rozhodnutí obecnýchsoudů podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru