Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2033/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo ... více
Věcný rejstříkDokazování
Poučovací povinnost
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2033.14.1
Datum podání13.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

44/1988 Sb., § 35

99/1963 Sb., § 118a, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2033/14 ze dne 8. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti RWE Gas Storage, s.r.o., se sídlem Praha 9, Prosecká 855/68, PSČ 190 00 zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 28 Cdo 3434/2013-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 C 109/2011-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka tvrdí, že shora označenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny, a v čl. 1 "Přílohy č. 1" [myšleno Dodatkového protokolu - pozn. ÚS] k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala na žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaplacení částky 62 802 154 Kč s příslušenstvím. Požadovanou částku stěžovatelka vymezila jako bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout v důsledku toho, že neplnila své zákonné povinnosti, a stěžovatelka musela ve veřejném zájmu v rámci svých povinností týkajících se zajištění bezpečného a spolehlivého provozu podzemního zásobníku plynu vynaložit náklady na likvidaci starého důlního díla - průzkumného vrtu. Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl.

Soud prvého stupně považoval mj. za podstatné to, že stěžovatelka prováděla likvidaci důlního díla na vlastní žádost, aby mohla pokračovat ve výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v provozování podzemního zásobníku plynu v původním rozsahu, který byl omezen rozhodnutím Obvodního báňského úřadu, kterým tento úřad nařídil zastavit vtláčení plynu do uskladňovacího objektu podzemního zásobníku plynu. Rozhodně se nejednalo o situaci, kdy by z vrtu unikal přírodní plyn v důsledku špatné likvidace vrtu a tento vrt bylo nutno dolikvidovat, aby unikající plyn neohrožoval okolí vrtu, a osoba, která by unikajícím plynem byla ohrožena na svém životu, zdraví či majetku, by na místo ministerstva zasáhla a předešla vzniku škody. Jak dále soud prvého stupně uvedl, i z tvrzení stěžovatelky (byť stěžovatelka dle soudu tento výklad odmítala) vyplynulo, že pravděpodobně unikal plyn vháněný do jí provozovaného podzemního zásobníku (zemských dutin), tedy v důsledku provozní činnosti stěžovatelky. Tomu odpovídal i postup báňského úřadu. Byť stěžovatelka jako žadatelka o vydání povolení k hornické činnosti označovala průzkumný vrt jako staré důlní dílo, vydal báňský úřad rozhodnutí podle § 10 odst. 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, který se týká likvidace mj. důlních děl, nikoliv podle § 13 téhož zákona, který upravuje mj. likvidaci starých důlních děl. Pojem staré důlní dílo báňský úřad používá jednoznačně pouze při citaci názvu dokumentace předložené stěžovatelkou. Z rozhodnutí báňského úřadu jednoznačně vyplývá, že opravná likvidace vrtu se provádí s cílem trvale zabezpečit hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti - podzemnímu zásobníku plynu, čímž bude odstraněno riziko možné další migrace či přetoky zásobníkových plynů k povrchu. Soud prvého stupně též zmiňuje další rozhodnutí báňského úřadu, ve kterém se jednoznačně povoluje relikvidace vrtu a nikoliv likvidace starého důlního díla. I tímto rozhodnutím příslušného správního úřadu je soud vázán. Pokud byla stěžovatelka toho názoru, že báňský úřad rozhodl o něčem jiném, než o co bylo žádáno, měla se dle soudu prvého stupně proti takovému postupu procesními prostředky bránit, jinak soud z těchto rozhodnutí ve smyslu § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v rozhodné době (dále jen "o.s.ř."), vychází.

Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, označil skutková zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná. Povinnost státu dle § 35 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožujících zákonem chráněný obecný zájem, se dle odvolacího soudu týká důlních děl v podzemí, jež jsou opuštěná a jejichž původní provozovatel ani jeho právní nástupce nejsou známi. V posuzovaném případě však nejde o opuštěné dílo, neboť je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám jeho právní nástupce, jelikož původní státní podnik byl privatizován, a to bez ohledu na to, že předmětný vrt nebyl do privatizace zahrnut, jelikož byl zlikvidován v roce 1961, od té doby nebyl používán, přičemž k privatizaci došlo po roce 1990.

Podle odvolacího soudu dále z dokazování vyplynulo, že v případě úprav předmětného vrtu provedených stěžovatelkou, se nejednalo o likvidaci ani zajištění vrtu ve smyslu § 35 horního zákona, neboť vrt od své původní likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval, a nebylo ani prokázáno, že by tento vrt sám ohrožoval obecný zájem. Vrt byl dlouhodobě využíván ke kontrole tlakových poměrů v dané lokalitě (využíval jej RWE Transgass Net s. r. o., s nímž měla stěžovatelka smlouvu) a k úniku plynu začalo docházet až poté, co byl v zásobníku zvýšen tlak o 35 % oproti tlaku ložiskovému. Potřeba úpravy dotyčného vrtu tedy nebyla dle odvolacího soudu vyvolána jeho nevyhovujícím stavem po provedené likvidaci v roce 1961, ale provozem zásobníku plynu v období roku 2005.

Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť se otázkou výkladu § 35 horního zákona dosud nezabýval, přičemž dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, též v situaci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podrobně se poté zabýval též s odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu výkladem pojmu "zákonem chráněný obecný zájem" v souvislosti s povinností státu zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožující právě takto definovaný zájem. Dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť dovolací soud neshledal argumenty stěžovatelky uvedené v dovolání jako relevantní.

Stěžovatelka rozsáhle rekapituluje skutkový stav i právní hodnocení ze strany obecných soudů v rovině podústavního práva.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy rozhodly o jejím nároku překvapivě a nepředvídatelně, aniž by vůči stěžovatelce splnily svou poučovací povinnost podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř., a když o nároku stěžovatelky rozhodly na základě nepodložených a z důkazů nevyplývajících a nezjištěných spekulativních úvah a závěrů.

Vlastnické právo pak bylo dle stěžovatelky dotčeno tím, že na základě nepodložených a neprokázaných spekulací nepřiznaly obecné soudy stěžovatelce náhradu nákladů, které v rámci plnění povinnosti předcházet škodám vynaložila na opravu (likvidaci) cizí (opuštěné) věci, tj. když dopustily, aby stěžovatelka, coby soukromoprávní subjekt, nesla ke své tíži náklady, které měly jít ze zákona k tíži státu.

Námitky stěžovatelky spočívají jednak v polemice se způsobem hodnocení důkazů a s právními závěry z nich vyvozenými, jednak v tvrzení o nedostatečném poučení soudem prvého stupně i soudem odvolacím dle § 118a o. s. ř. ve spojení s tvrzeným neunesením břemene tvrzení i břemene důkazního.

Ústavní soud předesílá, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neseznal. Obecné soudy vyložily, které důkazy provedly a jaké závěry z nich učinily. Jejich úvahy, výše stručně rekapitulované, se nejeví jako svévolné či postrádající jakýkoli racionální základ. Výtky stěžovatele mají spíše povahu věcného nesouhlasu s hodnocením důkazů, resp. s právním posouzením věci stavící tak Ústavní soud do role další přezkumné instance.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že nebyla naplněna poučovací povinnost soudu dle § 118a o.s.ř., je nutno této námitce ústavní relevanci přiznat, neboť nenaplnění poučovací povinnosti soudu může být způsobilé porušit ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Tato námitka však není důvodná. Je zde nutno přisvědčit závěru, který zmiňuje již odvolací soud v reakci na obdobnou námitku stěžovatelky formulovanou v odvolání, tedy že soud má poučovací povinnost (vyzvat k doplnění chybějících tvrzení či důkazů) pouze tehdy, jestliže účastník řádně tyto procesní povinnosti nesplní a pokud by jejich nesplnění vedlo k neúspěchu ve sporu (typicky neunesení břemene tvrzení nebo důkazního). To se může týkat i situace, kdy má soud na věc odlišný právní náhled, ale pouze v těch případech, kdy takové odlišné právní posouzení vyústí v potřebu doplnění tvrzení či důkazů. Nejde tedy o případy, kdy při dostatečně zjištěných skutkových okolnostech soud na věc nahlíží pouze jinak po právní stránce a potřeba doplnění tvrzení či důkazů ze strany toho kterého účastníka nevyvstane.

Uvedené závěry se týkají i nyní posuzované věci, neboť soud prvého stupně žalobě nevyhověl nikoliv z důvodu neunesení břemene tvrzení či důkazního. Nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů a právními závěry soudu prvého stupně na tom nemůže nic změnit.

V usnesení ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 3089/10 Ústavní soud ve vztahu k § 118a o.s.ř. zdůraznil, že překvapivost rozhodnutí nelze vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud uplatní na skutkový stav naprosto odlišnou právní kvalifikaci, s čímž účastník řízení nepočítá a je mu znemožněno se k nastalé situaci vyjádřit (např. pokud soud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně). Podle Ústavního soudu pak za překvapivé rozhodnutí nelze považovat ani situaci, kdy odvolací soud dospěje k jinému hodnocení skutkového stavu, než k jakému dospěl soud první instance.

V nyní posuzovaném případě nelze považovat rozhodnutí soudu prvého stupně, ani soudu odvolacího za jakkoli překvapivá. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná, z nich vyšel a své rozhodnutí nezaložil na odlišném právním názoru oproti soudu prvého stupně.

Pokud jde o stížnostní námitku spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů, ani zde nemůže Ústavní soud tvrzení stěžovatelky přisvědčit. Všechna přezkoumávaná rozhodnutí jsou zdůvodněna způsobem, kdy je patrno ze kterých důkazů soudy vycházely, jakými úvahami se řídily a jakými myšlenkovými postupy dospěly ke svým závěrům. Na způsobu odůvodnění neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní vady. Věc stěžovatelky byla předmětem meritorního posouzení tří stupňů v rámci obecného soudnictví, přičemž většina argumentace uvedená v ústavní stížnosti je ve své podstatě další polemikou s věcnou správností uvedených rozhodnutí.

Tvrzený zásah do vlastnického práva je pak již pouze odvozen od výše uvedených výhrad týkajících se hodnocení důkazů, resp. průběhu řízení před obecnými soudy. Pod rozsah pojmu majetek dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nespadá jen vlastnictví hmotných věcí, ale i práva a majetkové hodnoty v případě, pokud existuje prokazatelné legitimní očekávání, že budou vlastněny až v budoucnu. Jde-li o nárok v podobě pohledávky, spadá tento nárok pod rozsah pojmu majetek v případě, kdy má tento nárok dostatečnou oporu v psaném vnitrostátním právu či v judikatuře.

V nyní posuzovaném případě nedošlo napadenými rozhodnutími soudů k zásahu do existujícího vlastnictví stěžovatelky, nýbrž pouze k nepřiznání tvrzeného nároku majetkové povahy. Tvrzený nárok v rovině ústavního subjektivního práva na ochranu vlastnictví (majetku) byl postaven pouze na zpochybnění závěrů obecných soudů o neexistenci majetkového nároku stěžovatelky v rovině práva podústavního. Jinak řečeno, stěžovatelka spatřuje zásah do svého ústavního práva na ochranu vlastnictví (majetku) v tom, že před obecnými soudy prohrála spor o nárok na tvrzené bezdůvodné obohacení, neboť údajně plnila za jiného. S ohledem na to, že Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ústavně relevantní vady, je nutno uzavřít, že nedošlo ani k porušení ústavního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví (majetku).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru