Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 203/95Nález ÚS ze dne 22.11.1996K restitučním důvodům a nárokům ve vazbě na to, zda byly podmínky vyvlastnění skutečně dány

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkRestituce
restituční nárok
Vyvlastnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 124/6 SbNU 393
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.203.95
Datum podání04.08.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.m, § 6 odst.1 písm.n

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 203/95 ze dne 22. 11. 1996

N 124/6 SbNU 393

K restitučním důvodům a nárokům ve vazbě na to, zda byly podmínky vyvlastnění skutečně dány

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhMr.

H.F. proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94,

ze dne 12.5.1995, za souhlasu účastníků řízení bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, ze dne

12.5.1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.5.1995, sp.zn.

38 Ca 89/94, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu,

pozemkového úřadu Praha - západ, ze dne 7.9.1994, č.j.

PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž bylo vysloveno, že stěžovatelka

není vlastnicí nemovitostí v k.ú. S. č.dle pozemkové knihy

117/31, 122 o výměře 6.O77 m2, č. dle pozemkové knihy 121

v katastru nemovitostí 121 o výměře 6.366 m2, č. dle pozemkové

knihy 123 v katastru nemovitostí st. 218, 122 o výměře 3.365 m2.

Stěžovatelka soudí, že postupem soudu došlo k porušení čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že jí nebyla poskytnuta

ústavně předpokládaná míra ochrany jejích práv.

K vlastní ztrátě vlastnictví nemovitostí, které byly

předmětem řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,

v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), stěžovatelka uvádí, že

tyto nemovitosti byly s odvoláním na zákon č. 63/1935 Sb. z. a n.,

o vyvlastnění k účelům obrany státu, vyvlastněny H. F. výměrem ze

dne 15.11.1951, zn. XI-198-151 Dr. Br., bývalého ONV Praha-jih,

a to pozemky parc. č. 121 zahrada zapsaná ve vložce č. 272

pozemkové knihy pro k.ú. S., parc. č. 123 zahrada zapsaná ve

vl.č. 97 pozemkové knihy pro k.ú. S. a p.č.117/34, les zapsaná ve

vl.č. 3O5 pozemkové knihy pro k.ú. S., a rozhodnutím o vyvlastnění

ze dne 15.12.1956, č.j. výst. 2538/56, odboru pro výstavbu rady

ONV Praha-jih, pak budovy a stavební zařízení na pozemku parc.č.

117/34, tj.dřevěná chata s verandou, obytný domek čp. 147,

hospodářské stavení, vesměs v pozemkové knize neuvedené. O náhradě

za vyvlastnění bylo rozhodnuto rozhodnutím o náhradě za

vyvlastnění ze dne 22.5.1957, č.j. výst. 883/57, odboru pro

výstavbu rady ONV Praha-jih.

Na vyvlastněné parcele č. 218, k.ú. S. (podle identifikace

st.p. 257), byla posléze vybudovaná stavba - Vojenská lázeňská

a rekreační zařízení Praha. Ostatní pozemky jsou podle tvrzení

stěžovatelky nezastavěny. Stěžovatelka má za to, že vyvlastněné

nemovitosti (nebo alespoň jejich podstatná část) nikdy nesloužily

účelu, pro který byly vyvlastněny, a domáhala se ve smyslu

příslušných ustanovení zákona o půdě jejich vydání. Za pozemek

zastavěný stavbou požadovala poskytnutí jiného vhodného pozemku

náhradního.

Okresní úřad, pozemkový úřad Praha - západ, jak je patrno

z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu, č.j. PÚ-R-21/91,

rozhodoval o splnění podmínek pro restituci vlastnictví k výše

uvedeným nemovitostem postupně dvakrát. Prvním rozhodnutím v dané

věci, č.j.PÚ-R21/91/VI-123/93/KU, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka

není vlastnicí výše uvedených nemovitostí v k.ú. S., neboť podle

názoru pozemkového úřadu nebyly splněny podmínky § 6 odst. 1 písm.

m) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala

stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodoval Městský soud

v Praze, který svým rozsudkem ze dne 29.10.1993, sp. zn. 33 Ca

111/93, napadené rozhodnutí pozemkového úřadu bez nařízení jednání

zrušil, a to v podstatě z důvodu nedostatečně zjištěného

skutkového stavu. Pozemkovému úřadu, kterému věc vrátil k dalšímu

řízení, pak nařídil dokazování doplnit tak, aby bylo spolehlivě

zjištěno, zda nemovitosti v minulosti vyvlastněné podle zákona č.

63/1935 Sb. z. a n., dosud slouží trvale účelu, pro který byly

vyvlastněny či nikoliv.

Po provedení místního šetření a vyžádání si dokumentace

ohledně využití vyvlastněných nemovitostí vydal Okresní úřad,

pozemkový úřad Praha-západ, dne 7.9.1994 nové rozhodnutí ve věci,

č.j. PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, jímž opětovně určil, že

stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí vyvlastněných

jí podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., když dospěl k závěru, že

pro vydání požadovaných nemovitostí nejsou splněny podmínky § 6

odst. 1 písm. m) zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti trvale

slouží účelu vyvlastnění.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opět opravný

prostředek k soudu, v němž pozemkovému úřadu vytýkala, že se při

rozhodování důsledně neřídil pokynem Městského soudu v Praze,

vysloveným v jeho rozsudku ze dne 29.října 1993, sp.zn. 33 Ca

111/93, když měl zjišťovat, zda vyvlastněné pozemky v době podání

žádosti o jejich vydání sloužily účelu, pro který byly

vyvlastněny. Dále namítala, že pozemkový úřad se měl zabývat

důvody vyvlastnění podle zákona č. 63/1935 Sb. z. a n., neboť

nemovitosti byly - podle tvrzení stěžovatelky - vyvlastněny

nikoliv pro naléhavé důvody v zájmu obrany státu, ale z důvodů

jiných, proto mělo být při rozhodování o restituci užito jiného

ustanovení zákona o půdě. Městský soud v Praze, který o tomto

opravném prostředku rozhodoval, a to opět aniž nařídil jednání,

neboť šlo podle jeho názoru pouze o řešení otázky právní, a dospěl

k závěru, že po doplněném dokazování provedeném pozemkovým úřadem

měl správní orgán dostatek podkladů pro rozhodnutí a ve shodě se

správním orgánem pak učinil závěr, že vyvlastněné nemovitosti

slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro vybudování

vojenské stavby, a proto rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového

úřadu Praha-západ, ze dne 7.9.1994, č.j.

PÚ-R-21/91/VII-251/94/KU, potvrdil.

Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze

směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, v jejíchž důvodech

stěžovatelka v podstatě namítá, že ve věci nebyl náležitě zjištěn

skutkový stav zejména proto, že nebyl proveden důkaz potvrzením

ministerstva národní obrany vydaným podle § 1 odst. 5 zákona č.

63/1935 Sb. z. a n. Současně poukazuje na to, že ústavní stížností

napadený rozsudek byl vynesen bez toho, že by soud nařídil

jednání, domnívaje se, že jsou splněny předpoklady ustanovení §

25Of o.s.ř. věta první. Stěžovatelka považuje tento názor pro

posuzovaný případ za nepatřičný. Podle jejího názoru nebyla

splněna podmínka jednoduchosti případu, když v rozhodném období se

střetávaly dva diametrálně rozdílné právní systémy, neboť

v posuzované věci byl podkladem pro rozhodnutí o vyvlastnění zákon

č. 63/1935 Sb. z. a n. vydaný za platnosti o.z.o. z roku 1811,

avšak aplikován byl teprve za platnosti a účinnosti o.z. č.

141/195O Sb. Došlo tedy podle názoru stěžovatelky v dané věci

k hraničnímu střetu nejen dvou základních předpisů občanského

práva, ale k hraničnímu zlomu dvou zcela odlišných právních

systémů. Již sám tento fakt vede podle názoru stěžovatelky

k závěru, že nemůže jít o jednoduchý případ, zvláště má-li být

i zpětně posouzena relevance postupů učiněných před 40 lety orgány

třídního státu, který již touto svou koncepcí nemohl být státem

založeným na demokratických principech. Polemizuje dále s právními

závěry Městského soudu v Praze uvedenými v jeho rozhodnutí.

Stěžovatelka je totiž toho názoru, že vůbec nebyly splněny

podmínky pro vyvlastnění předmětných nemovitostí podle zákona č.

63/1935 Sb. z. a n., a proto podle jejího mínění měla být před

orgány, které o její žádosti o restituci rozhodovaly, posouzena

zákonnost tehdejších vyvlastňovacích rozhodnutí, když podle ní

občanský soudní řád v ustanovení § 245 odst. 1 takovou povinnost

soudu přímo ukládá. Vzhledem k tomu, že postupně dva senáty

Městského soudu v Praze zaujaly opačný názor k výkladu ust. § 245

odst. 1 o.s.ř., považuje stěžovatelka svůj případ za nejednoduchý.

Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že je naprosto

nadbytečné zaujímat stanovisko k vývodům stížnosti o tom, zda při

odnětí vlastnictví navrhovatelky vyvlastněním za náhradu v roce

1951 byl správně použit zákon č. 63/1935 Sb. z. a n. či nikoliv,

když ani ust. § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.,

v platném znění, způsob vyvlastnění nerozlišuje, ale jako podmínku

pro vydání věci stanoví, pokud nemovitost existuje, že trvale

neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. V řízení bylo naprosto

spolehlivě zjištěno, že nemovitosti byly vyvlastněny a stále

slouží účelu, pro který vyvlastněny byly. Staly se součástí

oploceného areálu Vojenského rehabilitačního ústavu, jak také bylo

zjištěno opakovaným místním šetřením. Jedině současný stav

nemovitostí je rozhodný pro vydání či nevydání nemovitosti.

Jestliže správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového

stavu, může již jen jít o posouzení právní otázky, tedy o věc

jednoduchou, takže právem bylo použito ustanovení § 25Of o.s.ř. ve

spojení s ust. 25Ol odst. 2 o.s.ř. a ve věci bylo rozhodnuto bez

jednání.

V obecné rovině ve svém vyjádření Městský soud k § 25Of

o.s.ř. dále uvedl, že toto procesní ustanovení používá termínu

"jednoduchý případ" s demonstrativním výčtem jeho použití. Znamená

v podstatě prolomení zásady veřejnosti a ústnosti soudního jednání

a jako takové je specifikem správního soudnictví. Pokud by

určujícím hlediskem jeho použití mělo být jen subjektivní

hodnocení pojmu "jednoduchý", pak by šlo o vágní termín, který

v procesních předpisech nemá místa, nehledě k tomu, že by mohlo

být kdykoli zneužito. Veřejným projednáváním pak nelze zvrátit

jinak objektivně a správně zjištěný skutkový stav věci. V závěru

svého vyjádření ze dne 4.12.1995 poukazuje Městský soud v Praze na

skutečnost, že ani do té doby vydané nálezy Ústavního soudu ČR

nevyslovily, že by toto ustanovení bylo v rozporu s ústavním

pořádkem ČR. Z výše uvedených důvodů Městský soud navrhl, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

K podané ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Okresní úřad,

pozemkový úřad Praha-západ, jako vedlejší účastník, a to tak, že

má za to, že v daném případě nebyl naplněn žádný restituční titul

podle § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť vyvlastněné

nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny a za

vyvlastnění nemovitosti byla poskytnuta náhrada. Má tedy za to, že

stěžovatelka jako účastnice řízení nebyla krácena na svých

právech.

Vojenská lázeňská a rekreační zařízení se sídlem v Praze,

jako druhý vedlejší účastník, ve svém písemném vyjádření

zrekapituloval průběh jednání se stěžovatelkou a vzhledem k tomu,

že se domnívá, že již v dosavadních řízeních bylo spolehlivě

prokázáno, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění k účelům

obrany státu, navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla

zamítnuta.

Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka

tohoto řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů

Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 89/94, a Okresního úřadu,

okresního pozemkového úřadu Praha-západ, sp. zn. PÚ-R 21/91,

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V jejích důvodech

je uváděna mimo jiné také argumentace, která se v řízení před

Ústavním soudem objevuje opakovaně, totiž že obecné soudy

aplikovaly ustanovení § 250f o.s.ř. v rozporu se zákonem, když ve

věci, která evidentně svou podstatou nebyla jednoduchá, nenařídily

jednání a tím odňaly účastníkovi řízení možnost, aby před

nezávislým soudem uvedl svoji právní argumentaci, případně

vysvětlil námitky, týkající se správnosti či přesnosti zjištění

skutkového stavu. Ústavní soud v řadě případů těmto stížnostem

vyhověl, přitom stanovisko Ústavního soudu v těchto věcech lze

obecně vyjádřit právní větou, že toto ustanovení prolamuje zásadu

bezprostřednosti a ústnosti soudního řízení, která je jednou ze

základních zásad spravedlivého procesu, a že právo být soudem

slyšen náleží k přirozeným právům každého člověka a občana. Toto

stanovisko spolu s dalšími důvody vedlo nakonec plénum Ústavního

soudu ČR ke zrušení ustanovení § 250f o.s.ř.

Výše uvedené argumenty lze vztáhnout i na projednávanou věc,

v níž podle názoru Ústavního soudu použití ustanovení § 250f

o.s.ř. nebylo namístě. To proto, že nejenže nebylo možno označit

tuto restituční věc za jednoduchou, ale také proto, že ve věci

nebyl správně zjištěn skutkový stav. Obsahem připojených spisů

není totiž potvrzení ministerstva národní obrany, které mělo být

ve smyslu ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb. z. a n.

vydáno před vyvlastněním předmětných nemovitostí, ze spisů neplyne

ani to, že by toto potvrzení bylo vůbec rozhodujícími orgány

vyžadováno. Jeho obsah je třeba podle názoru Ústavního soudu

zjistit proto, že teprve z tohoto potvrzení je možno bezpečně

zjistit skutečný a pravý účel vyvlastnění předmětných nemovitostí,

přitom zjištění tohoto skutečného účelu vyvlastnění je nezbytným

předpokladem pro posouzení otázky, zda předmětné nemovitosti

trvale slouží účelu, pro který byly vyvlastněny či nikoliv. V této

souvislosti také nelze přehlédnout, že teprve v rozhodnutí

o vyvlastnění ze dne 15.12.1956, čj. výst. 2538/56, se konstatuje,

že ministerstvo národní obrany dne 21.11.1956 potvrdilo, že

" zamýšlená stavba je stavbou vojenskou ve smyslu § 1 odst. 2

písm.b) zákona č. 63/1935 Sb. z. a n. a že vyvlastnění vojenskou

správou navrhované je vyvlastněním k účelům obrany státu", zatímco

v původním výměru ze dne 15.11.1951, zn. XI-198-1951 Dr.Br., se

bez uvedení konkrétního vyvlastňovacího důvodu ve smyslu

ustanovení § 1 odst. 2 citovaného zákona pouze obecně uvádí, že

"skutečnost, že jde o vyvlastnění k účelům obrany státu, prokázala

navrhovatelka potvrzením podle § 1 odst. 5 zákona č. 63/1935 Sb z.

a n.". Také z tohoto důvodu mělo být dokazování zaměřeno i na

zjištění, zda již v roce 1951, před vydáním prvního

vyvlastňovacího výměru, bylo ministerstvem národní obrany vydáno

potvrzení podle § 1 odst. 5 citovaného zákona a jakého bylo

obsahu, tj. jaký konkrétní důvod vyvlastnění byl uveden v tomto

potvrzení. Z těchto důvodů je proto Ústavní soud toho názoru, že

podmínky pro použití ustanovení § 250f o.s.ř. v posuzované věci

nebyly dány, a pokud tedy Městský soud v Praze ve věci rozhodl

aniž nařídil jednání, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod.

K otázce posuzování zákonnosti samotných vyvlastňovacích

rozhodnutí v restitučním řízení pak Ústavní soud v souladu se

svojí předchozí judikaturou ( viz např. nález ve věci sp. zn. IV.

ÚS 32/95, uveřejněný pod č. 76/95 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR II) uvádí, že v restitučním řízení nejsou sice

orány veřejné moci oprávněny k přímým zásahům a rušení

pravomocných rozhodnutí z minulého období, pokud však jde

o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou oprávněny

posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících

restitučních titulů - v daném případě uvedených v § 6 zákona

o půdě. V posuzovaném případě tedy za situace, kdy oprávněná osoba

uplatňující restituční nárok v řízení tvrdila, že podmínky pro

vyvlastnění předmětných nemovitostí nebyly dány, bylo třeba se

touto námitkou zabývat. Podřazení případu vyvlastnění pod

ustanovení § 6 odst. l písm. m) a n) zákona o půdě totiž

předpokládá, že zákonné podmínky pro vyvlastnění byly skutečně

dány. Eventuální závěr o nenaplnění zákonem stanovených podmínek

pro vyvlastnění by pak otevíral prostor pro úvahy o tom, zda

v daném případě nelze použít těch ustanovení § 6 odst. l zákona

o půdě, která se vztahují na restituci nemovitostí, které byly

původním vlastníkům odňaty za okolností politické perzekuce,

postupu porušujícího obecně lidská práva a svobody, případně bez

právního důvodu.

Z výše uvedených důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by

předjímal konečné rozhodnutí ve věci, že v dosavadním řízení

nebyla ze strany soudu poskytnuta dostatečná ochrana právům

stěžovatelky, a tím došlo i k porušení čl. 9O Ústavy ČR. Z těchto

důvodů byl proto rozsudek Městského soudu v Praze zrušen [§ 82

odst. l, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 22. listopadu 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru