Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 203/17 #1Nález ÚS ze dne 13.09.2017Státem uplatněná nemravná námitka promlčení v řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuvyhověno
zamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za r... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
satisfakce/zadostiučinění
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Náklady řízení
advokát/odměna
advokátní tarif
advokát/zvolený
PoznámkaTisková zpráva: https://www.usoud.cz/aktualne/namitka-promlceni-dluhu-ve-svetle-dobrych-mravu/
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 171/86 SbNU 761
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.203.17.1
Datum vyhlášení26.09.2017
Datum podání23.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 12 odst.1

40/1964 Sb., § 3

82/1998 Sb., § 7, § 31, § 32

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 238 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uplatnění námitky promlčení je právem, nikoli povinností dlužníka. Její nevznesení nelze klást v řízení o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím k tíži tomu, kdo plní své (byť promlčené) závazky z titulu obhajoby neoprávněně trestně stíhané osoby, když délka trestního a odškodňovacího řízení není v dispozici dané osoby, nýbrž jen a pouze odpovědného státu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 13. 9. 2017 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelek a) Veroniky Ciniburkové a b) Blanky Peterové výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 297/2016-264 ze dne 9. 11. 2016, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 170/2014-228 ze dne 1. 3. 2016 tak, že se zamítá žaloba, aby byla Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR povinna zaplatit stěžovatelce a) 35 345,61 Kč, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Narativní část

Stěžovatelky se v režimu zákona č. 82/1998 Sb. domáhaly náhrady škody vzniklé vynaložením nákladů na obhajobu jejich syna a manžela, jenž byl pravomocně zproštěn obžaloby z trestného činu loupeže. S příslušným advokátem byly domluveny, že část faktur za obhajobu uhradí okamžitě, část teprve z prostředků získaných od státu jako náhradu škody. Nalézací soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky a) řádně vzniklo, avšak přiznal stěžovatelce a) pouze necelou polovinu požadované částky. Odvolací soud zamítl výrokem I. žalobu v celém rozsahu s tím, že nárok advokáta byl již promlčen a vznikla-li stěžovatelce a) škoda, pak v důsledku neuplatnění námitky promlčení vůči advokátovi, nikoli v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a) co do zrušení výroku I. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Byl si přitom vědom bagatelní výše sporné částky, jež zakládá ze zákona i nepřípustnost dovolání, tedy zpravidla není ani způsobilá dosáhnout ústavněprávních rozměrů. V předložené věci však Ústavní soud shledal intenzivní dotčení podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody způsobené státem, proto konstatoval převahu ústavněprávní hodnoty sporu nad kvantitativní stránkou věci přesahující vlastní rozměr dané kauzy.

Ústavní soud připomněl, že nárok jednotlivce na náhradu škody v případě nezákonného trestního stíhání vychází z principu materiálního právního státu a je nanejvýš spravedlivé, aby neoprávněně trestně stíhané osobě byly náklady na realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny přiznány jako náhrada škody.

Ústavní soud vyhodnotil úvahu odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti jako nepřiléhavou, mj. také s přihlédnutím k předchozím řízením, v nichž nebyla existence nároku stěžovatelek na náhradu škody zpochybňována. Omezující výklad zákona č. 82/1998 Sb. ze strany odvolacího soudu vyústil náhledem Ústavního soudu v omezení ústavně zaručeného práva stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud proto přisvědčil argumentaci stěžovatelky a) a potvrdil, že bylo jejím právem, nikoli povinností, námitku promlčení vůči obhájci vznést. Pokud tak neučinila, jednala právě v souladu s dobrými mravy, když délku trestního stíhání ani projednávání jejích nároků na náhradu škody, vyúsťující v promlčení nároků obhájce plynoucích ze smlouvy o právní pomoci, nemohla ovlivnit, a toto jí nemůže být kladeno k tíži. Nadto promlčení dluhu vzniklého ze smlouvy o právní pomoci sloužilo k ochraně právní jistoty stěžovatelky a) vůči obhájci, nikoli právní jistoty státu jako třetí osoby. Pro posuzovaný spor bylo naopak podstatné pouze to, že stěžovatelka a) odměnu advokáta zaplatila, čímž se fakticky zmenšil její majetek a vznikla jí skutečná škoda, a to jednoznačně v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání.

Odepřením žalovaného nároku tak odvolací soud jednal v rozporu s principy materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a porušil ústavně chráněné právo stěžovatelky a) na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Nerespektováním kogentních norem a interpretací, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, se odvolací soud dopustil nepřípustné svévole a porušil tak i právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaromír Jirsa. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 203/17 ze dne 13. 9. 2017

N 171/86 SbNU 761

Státem uplatněná nemravná námitka promlčení v řízení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 13. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 203/17 ve věci ústavní stížnosti a) V. C. a b) B. P., zastoupených Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2014-228 vydaným v řízení o žalobě o náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejší účastnice řízení.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264 se v části výroku I, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2014-228 tak, že se zamítá žaloba, aby byla Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti České republiky povinna zaplatit stěžovatelce a) 35 345,61 Kč s příslušenstvím, zrušuje, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatelky a) na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I. Nezákonné trestní stíhání

1. Proti M. B. bylo usnesením Policie České republiky, Správy Severočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem, 9. oddělení obecné kriminality, ze dne 8. 10. 2008 č. j. PSV-142-114/TČ-2008-71-KOP zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve formě účastenství - pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) téhož zákona (dále též jen "nezákonné rozhodnutí"). M. B. byl dne 20. 5. 2009 obžalován v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 2 T 6/2019-4206 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 2 To 6/2011 byl pravomocně zproštěn obžaloby a bylo také zastaveno jeho trestní stíhání, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin, pro který byla podána obžaloba.

2. V průběhu trestního stíhání obhajoval M. B. zvolený obhájce Mgr. Michal Varga. Náklady obhajoby platily jeho blízké příbuzné - manželka [stěžovatelka a)] a matka [stěžovatelka b)] podle § 37 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Zvolený obhájce Mgr. Michal Varga vystavoval stěžovatelkám průběžně dílčí faktury na základě uzavřené smlouvy o právní pomoci ze dne 12. 11. 2008, jejichž část stěžovatelky včas proplatily a vznikla jim v souvislosti s tím majetková újma. Stěžovatelky však neměly dostatečné finanční prostředky, aby pokryly celkové náklady (nakonec) úspěšné obhajoby ve výši 1 041 254 Kč a část vystavených faktur za obhajobu tak zůstala nezaplacená. Obhájce vyšel stěžovatelkám vstříc, vzniklý dluh soudně nevymáhal a obhajobu M. B. vedl do úspěšného konce s tím, že posečká do doby, než budou mít stěžovatelky finanční prostředky na zaplacení dlužných nákladů obhajoby, které měly získat od státu jako náhradu skutečné škody za dosud zaplacené (vynaložené) náklady obhajoby.

II. Uplatnění práva na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti

3. Stát je povinen nahradit škodu způsobenou (mj.) nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") ve spojení s § 1 a 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Takovým rozhodnutím je i usnesení o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 265/2012). Nároky na náhradu škody v těchto případech vyřizuje jménem státu Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb.; proto i v řízení o ústavní stížnosti vystupuje za stát (vedlejšího účastníka) jako organizační složka Ministerstvo spravedlnosti České republiky.

4. S ohledem na tehdy platnou judikaturu nemohly stěžovatelky po právní moci zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu a zastavení trestního stíhání M. B. uplatnit k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí u Ministerstva spravedlnosti celkové, tedy i dlužné náklady obhajoby, ale pouze ty, které obhájci skutečně zaplatily, tj. skutečnou škodu. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001: "Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem."

5. V odškodňovacím řízení zastupoval stěžovatelky u Ministerstva spravedlnosti opět advokát Mgr. Michal Varga, který se stěžovatelkami uzavřel dohodu, podle níž ministerstvem přiznaná náhrada škody bude vždy poukázána k jeho rukám a tato plnění se započtou na dlužné (nezaplacené) náklady úspěšné obhajoby - tím dotyční uzavřeli dohodu o započtení vzájemných pohledávek. Každým jednotlivým započtením vznikla stěžovatelkám další škoda, kterou obratem uplatnily u Ministerstva spravedlnosti; tento postup opakovaly stěžovatelky několikrát po sobě, aby dosáhly úplné náhrady vzniklé škody.

6. Stejně tak postupovaly stěžovatelky i v nyní souzené věci a dne 13. 11. 2013 uplatnily u Ministerstva spravedlnosti právo na náhradu škody vzniklé dne 25. 7. 2013 započtením pohledávek ve výši 80 145,03 Kč [stěžovatelka a)] a ve výši 60 080,58 Kč [stěžovatelka b)]. Ministerstvo spravedlnosti nároky včas neuspokojilo ve stanovené šestiměsíční lhůtě podle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., a proto stěžovatelky následně podaly dne 3. 6. 2014 žalobu o náhradu škody k civilnímu soudu.

7. Ministerstvo spravedlnosti až dne 18. 2. 2015 náhradu škody přiznalo jen stěžovatelce b) ve výši 30 780 Kč, která v tomto rozsahu vzala žalobu zpět a dále vedla řízení o 29 300,58 Kč s příslušenstvím; první stěžovatelce nepřiznalo nic. Ministerstvo spravedlnosti považuje právo stěžovatelky a) od 13. 7. 2013 za promlčené, neboť faktura č. 532010 ze dne 28. 6. 2010 byla splatná již dne 13. 7. 2010 a ke dni uplatnění práva na náhradu škody (13. 11. 2013) marně uplynula stěžovatelce a) tříletá tzv. subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ve vztahu k stěžovatelce b) uznalo ministerstvo jako účelně vynaložené pouze některé z fakturovaných a zaplacených úkonů právní služby (faktura č. 72011 ze dne 13. 1. 2011 a faktura č. 212011 ze dne 15. 4. 2011).

III. Civilní soudní řízení o náhradu škody

8. Obvodní soud pro Prahu 2 částečně zamítl rozsudkem ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2016-228 žalobu o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka a) požadovala 80 145,03 Kč s příslušenstvím a stěžovatelka b) 60 080,58 Kč a 29 300,58 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně přiznal stěžovatelce a) jen náhradu škody 35 345,61 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce b) ve výši 13 680 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. Nalézací soud dospěl na rozdíl od Ministerstva spravedlnosti k závěru, že právo stěžovatelky a) řádně vzniklo a nebylo promlčené (výrok I). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. počala běžet až od chvíle, kdy měla stěžovatelka a) povědomí o škodě, její výši a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. od započtení vzájemných pohledávek stěžovatelky a) a obhájce dne 25. 7. 2013. Okamžik splatnosti vystavené faktury č. 532010 nebyl pro běh promlčecí lhůty podle soudu rozhodný a lhůta uplynula až dne 25. 7. 2016. Stěžovatelka své právo na náhradu škody uplatnila u Ministerstva spravedlnosti včas (13. 11. 2013) a žalobu podala 3. 6. 2014. Dále nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka b) účelně vynaložila náklady obhajoby (výrok III). V rozsahu, v němž stěžovatelky požadovaly náhradu škody přesahující mimosmluvní odměnu advokáta, soud žalobu zamítl (výroky II a IV), jelikož § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. výslovně stanoví, že náhrada nákladů odměny právního zastoupení se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. O nákladech řízení rozhodl soud s ohledem na částečný úspěch stěžovatelek ve věci (výrok V).

9. Dále se věcí zabýval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozhodnutí nalézacího soudu změnil rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264, a to tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu. Změnu odůvodnil tím, že stěžovatelka a) dobrovolně dohodou o započtení zaplatila obhájci promlčenou pohledávku - náklady obhajoby, čímž sama způsobila škodu, neboť měla k dispozici účinnou obranu - mohla vznést námitku promlčení a vyhnout se povinnosti platit náklady obhajoby. Obhájcem vystavená faktura č. 532010 ze dne 28. 6. 2010 byla splatná již dne 13. 7. 2010 a v okamžiku, kdy byly pohledávky dne 25. 7. 2013 započteny, již bylo právo obhájce na plnění promlčené. Odvolací soud tak uzavřel, že stát neodpovídá stěžovatelce a) za vzniklou škodu, protože mezi nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání a zaplacenou odměnou advokáta (vzniklou škodou) neexistuje příčinná souvislost; otázka promlčení práva na náhradu škody byla z pohledu odvolacího soudu nepodstatná. Ve vztahu k výroku III rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že úkony právní služby, které obhájce vykonal, nebyly účelné a představovaly umělé navyšování nákladů obhajoby. Odvolací soud proto stěžovatelce b) náhradu škody nepřiznal, výroky II a IV potvrdil jako věcně správné.

IV. Ústavní stížnost a vyjádření

10. Proti napadeným rozsudkům se stěžovatelky brání ústavní stížností a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil; výslovně přitom namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá i námitka porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

11. Stěžovatelka a) v ústavní stížnosti namítá, že právě nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání M. B. zapříčinilo vznik škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby. Tvrdí, že vznést námitku promlčení je právem, nikoliv povinností dlužníka, zvlášť v situaci, kdy by její vznesení bylo nemorální. Obhájce poskytoval M. B. právní pomoc na své náklady, a stěžovatelka a) se proto cítila povinna dluh (byť promlčený) splnit; pokud by v takové situaci vznesla námitku promlčení, bylo by to v rozporu s dobrými mravy. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607), v němž se uvádí, že: "... je povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ...".

12. Stěžovatelka b) nesouhlasí s tím, že obhájcem poskytnuté právní služby byly neúčelné, tvrdí, že obhajoba byla vedena hospodárně a v zájmu M. B. Dále namítá, že je v rozporu s dobrými mravy, činí-li Ministerstvo spravedlnosti spornou otázku důvodnosti prostředků, které byly vynaloženy k nápravě újmy způsobené nezákonným rozhodnutím.

13. Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti připojil soudní spis Obvodního soudu pro Prahy 2 vedený pod sp. zn. 19 C 170/2014 a požádal o vyjádření Městský soud v Praze, který pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, zdůraznil, že stěžovatelky pouze polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahuje žádná nová tvrzení nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí, nezasílal je Ústavní soud ani stěžovatelkám k replice. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

V. Podmínky řízení

14. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud se důkladně seznámil s ústavní stížností, obsahem procesního spisu a shledal, že stížnost je částečně opodstatněná; rozhodl o ní mimo ústní jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu by od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci.

VI. Posouzení ústavní stížnosti

15. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody [srovnej např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

A. Ústavněprávní rozměr tzv. bagatelní výše sporu

16. Ústavní soud vzal v úvahu, že předmětem řízení před obecnými soudy byla z hlediska dovolacího řízení peněžitá plnění v tzv. bagatelní výši 35 345,61 Kč a 13 680 Kč, tedy ve výši nepřesahující 50 000 Kč. V těchto bagatelních věcech je přitom vyloučena možnost podat dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tím spíše je (zásadně) zjevně neopodstatněná ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož až na výjimky nejsou taková rozhodnutí způsobilá omezit či porušit ústavně chráněná práva a svobody. Nyní souzená věc je však právě takovou výjimkou, neboť rozsudek odvolacího soudu se svou intenzitou dotýká samotné podstaty a smyslu ústavního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny [obdobně např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339)]. Napadené rozhodnutí je z pohledu kvalitativního významné a z hlediska zachování ústavnosti přesahuje kauzu samotnou. Závěry přijaté odvolacím soudem mohou mít vliv i na jiná další řízení, a proto "ústavněprávní hodnota sporu" převáží nad "kvantitativní stránkou věci" [srovnej nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].

B. Právo stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím

17. Ustanovení čl. 36. odst. 3 Listiny zní: "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem." Otázky odpovědnosti státu za škodu mají výrazný ústavněprávní rozměr, jelikož se dotýkají důvěry občanů v právo a instituce státu, a proto nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě povinnosti státu k náhradě škody či jiné újmy [srov. např. nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273) a nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625)].

18. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě nezákonného trestního stíhání, které je ukončeno zastavením v důsledku pravomocného zproštění obžaloby, je třeba hledat v čl. 36 odst. 3 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Ústavy - v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát se nemůže zbavit odpovědnosti za nezákonné trestní stíhání porušující ústavně chráněná práva. Je-li jednotlivec povinen snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, neprokáže-li se, že trestnou činnost spáchal, odškodnění za vynaložené náklady obhajoby, které musel v důsledku trestního řízení platit [srovnej např. nález ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 (N 32/68 SbNU 343)]. Proto je spravedlivé, za situace, kdy trestní stíhání bylo nezákonné, aby náklady na realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny byly neoprávněně trestně stíhané osobě (tomu kdo náklady obhajoby za ni hradil) přiznány jakožto náhrada škody (materiální újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím soudu. Z pohledu budování důvěry občanů v materiální právní stát je důležité, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti jednotlivci byla odčiněna. Byl-li obviněný pravomocně zproštěn obžaloby, je třeba vycházet z toho, že čin nespáchal a že nemělo být proti němu trestní stíhání ani zahájeno.

19. Zákonu č. 82/1998 Sb. je svěřena ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny toliko úprava podmínek a podrobností realizace ústavně zakotveného práva. Uvedená norma vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (viz výše citovaný nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14). Z napadených rozsudků vyplývá, že v předchozím řízení nebylo pochyb o existenci nezákonného rozhodnutí - usnesení o zahájení trestního stíhání a vzniku škody v podobě vynaložených nákladů obhajoby. Odvolací soud ovšem neshledal mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou nezbytnou příčinnou souvislost. Stěžovatelka a) podle odvolacího soudu zaplatila promlčenou (započtenou) pohledávku obhájce dobrovolně a škodu si tím měla přivodit sama, jelikož nevznesla námitku promlčení. V případě vznesení námitky promlčení by vymáhaná škoda nevznikla, a stát proto škodu nezákonným rozhodnutím nezpůsobil. Předestřený (omezující) výklad ovšem zákon č. 82/1998 Sb. nepředpokládá; odvolací soud tak podle Ústavního soudu bez výslovného zákonného zmocnění omezil ústavně zaručené právo stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

20. Odvolací soud nepřiléhavě dovozuje nedostatek příčinné souvislosti ze skutečností, které na její naplnění nemohly mít vliv. Městský soud nerozlišil odpovídajícím způsobem rozdíl mezi právním vztahem stěžovatelky a) ke státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu a k obhájci vyplývajícím z uzavřené smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Přitom je nepochybné, že škoda stěžovatelce a) vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání - nebylo-li by nezákonné trestní stíhání vůči M. B. zahájeno, nevznikla by ani potřeba vynaložit účelné náklady obhajoby.

21. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že bylo na zvážení stěžovatelky a), zda vznese vůči obhájci námitku promlčení - bylo to jejím právem, nikoliv povinností. Pokud se stěžovatelka a) rozhodla obhájci dlužné promlčené náklady obhajoby zaplatit, jednala po právu, vznik škody nezavinila a skutečná škoda (zaplacená odměna advokáta) jí vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Splněním naturální obligace se druhá strana bezdůvodně neobohacuje - právě naopak. Vztah z uzavřené smlouvy o právní pomoci je samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody nesouvisí [obdobně nález ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4057/14 (N 77/77 SbNU 141)]. Promlčení dluhu vzniklého ze smlouvy o právní pomoci chrání právní jistotu stěžovatelky a) vůči obhájci, nikoliv právní jistotu státu, který nebyl smluvní stranou závazku. Ochranu právní jistoty státu poskytuje § 32 zákona č. 82/1998 Sb. tím, že stanoví subjektivní tříletou a objektivní desetiletou promlčecí lhůtu k uplatnění práva na náhradu škody. Odlišné právní vztahy a následky promlčení z nich plynoucích práv nelze zaměňovat způsobem, jakým to učinil odvolací soud, a tím omezovat ústavní právo stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

22. Stěžovatelky se nejprve dohodly s obhájcem, že pro jejich manžela a syna M. B. vykoná služby právní pomoci "zdarma", a bude tak realizovat jeho ústavně zaručené právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, přesněji řečeno, že jim "počká" do doby, než budou mít na odměnu advokáta finanční prostředky. Trvalo-li nezákonně vedené trestní stíhání tak dlouho, že od splatnosti jednotlivých faktur až do definitivního zastavení trestního stíhání a částečného odškodnění stěžovatelek Ministerstvem spravedlnosti uběhla promlčecí lhůta, nelze po stěžovatelce a) spravedlivě požadovat, aby obhájci, který se k ní předtím zachoval vstřícně, sdělila, že mu žádnou odměnu nezaplatí, že má proti ní podat žalobu - s tím, že by v rámci řízení následně vznesla námitku promlčení a odměnu by obhájci nakonec nebyla povinna zaplatit. Právě takové jednání by bylo hrubě nemravné, a pokud se stěžovatelka a) zachovala opačně, a tedy mravně, nelze jí to klást k tíži. Není totiž zakázáno plnit promlčený dluh, naopak lze námitku promlčení považovat výjimečně za nemravnou. Zákon č. 82/1998 Sb. zároveň nestanoví, že by stát byl povinen nahradit škodu vzniklou zaplacením jen nepromlčeného dluhu. Podstatné je, že stěžovatelka a) odměnu zaplatila (započetla), tím se fakticky zmenšil její majetek a vznikla skutečná škoda, která je jednoznačně v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání.

23. V nyní souzené věci tak byly naplněny veškeré předpoklady pro přiznání náhrady škody stěžovatelce a) způsobené nezákonným rozhodnutím, přesto odvolací soud vyloučil odpovědnost státu, a omezil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky a) na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny v rozporu s principy materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [obdobně nález ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 2159/11 (N 39/64 SbNU 455)].

C. Právo na spravedlivý proces

24. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítly také porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené právo přitom neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy - viz nález ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 687/06 (N 128/46 SbNU 205). V tomto duchu obecné soudy postupovaly jen částečně, neboť ve vztahu k stěžovatelce a) se dopustil odvolací soud nepřípustné svévole a porušil tím rovněž její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Pojem svévole interpretoval Ústavní soud jako nerespektování kogentní normy a interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)]. Odvolací soud svévolně nerespektoval § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který stanoví: "Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda." Judikatura dovodila, že postavení účastníka řízení mají i ty osoby, které byly oprávněné namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud zaplatily náklady nutné obhajoby [Ištvánek, František in Ištvánek, František; Simon, Pavel; Korbel, František. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2017, § 7]. S ohledem na vše výše uvedené měla stěžovatelka a) právo na náhradu škody, které včas uplatnila, a odvolací soud přesto žalobu v rozporu s hmotným právem zamítl.

26. Odvolací soud vyložil zákon č. 82/1998 Sb. excesivním způsobem, který se příčí dobrým mravům. Fakticky "vyčetl" stěžovatelce a), že se nezachovala nemravně - jako kdyby vznesení námitky promlčení bylo její povinností, nikoliv jen právem. Žádná taková povinnost však ze zákona nevyplývala a ani nevyplývá - navíc zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně s účinností od 1. 1. 2014 stanoví, že soukromé právo vyvěrá z obecně uznaných zásad spravedlnosti (§ 3 odst. 3 občanského zákoníku) a výklad i použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Právě v duchu těchto zásad se stěžovatelka a) zachovala a stěží jí lze její chování vyčítat. Z pohledu naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu je významné, že stěžovatelce a) vznikla skutečná škoda prokazatelným zaplacením nákladů obhajoby (zmenšil se její majetek) a že vznikla v souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání, které bylo fakticky zrušeno právní mocí zprošťujícího rozsudku.

27. Ve vztahu k stěžovatelce b) obecné soudy dodržely zásady spravedlivého procesu, postupovaly v souladu s procesními předpisy, vypořádaly všechny její námitky a své závěry, které nebyly v rozporu s hmotným právem, náležitě odůvodnily. Vůči stěžovatelce b) nejsou rozsudky svévolné ani přepjatě formalistické. Řízení tak proběhlo ústavně konformním způsobem neporušujícím právo stěžovatelky b) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

D. Účelnost vynaložených nákladů obhajoby stěžovatelkou b)

28. Stěžovatelka b) v ústavní stížnosti nesouhlasila s tím, že obhájcem poskytnuté právní služby byly neúčelné, tvrdila, že obhajoba byla vedena hospodárně a v zájmu obviněného. Ústavní soud připomíná, že pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před civilními soudy nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.

29. Z pohledu ústavněprávního napadené rozsudky obstojí, jelikož obecné soudy uvedly přesvědčivé a srozumitelné důvody, pro které žalobu o náhradu škody nakonec ve vztahu k stěžovatelce b) zamítly (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že stát prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti dobrovolně část nároku sám uznal a škodu co do částky 30 780 Kč nahradil. Ohledně dalších porad obhájce s M. B. však odvolací soud rozhodl tak, že byly neúčelné, neboť probíhaly v krátkých časových intervalech a žádné konkrétní výstupy z nich nevzešly; dospěl k závěru, že umělé navyšování úkonů právní služby není způsobilé k odškodnění. Ústavní soud proto této námitce nevyhověl a ústavní stížnost zamítl v rozsahu, v němž směřovala proti části výroku I odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni b) částku 13 680 Kč s příslušenstvím.

E. Náhrada škody ve výši smluvní odměny obhájce

30. Obecné soudy správně a v souladu s § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zamítly žalobu obou stěžovatelek co do částky převyšující náklady obhajoby stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Pokud odvolací soud dále uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 téže vyhlášky, nelze v tom spatřovat porušení žádného ústavně chráněného práva, neboť učiněný závěr je řádně odůvodněný. Ústavní soud ani této námitce nevyhověl a ústavní stížnost ve vztahu k oběma stěžovatelkám zamítl v rozsahu, ve kterém směřovala proti části výroku I odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 44 799,42 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a žalobkyni b) částku 15 620,58 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně).

VII. Závěr

31. Ústavnísoud uzavírá, že odvolací soud porušil ústavně chráněná práva stěžovatelky a) na spravedlivý proces a náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. V souzené věci byly naplněny veškeré předpoklady pro přiznání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

32. Vztah z uzavřené smlouvy o právní pomoci je samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody nesouvisí. Odlišné právní vztahy a důsledky promlčení nelze zaměňovat a bez výslovného zákonného zmocnění omezit ústavně zaručené právo stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolacísoud vyložil § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. excesivním způsobem, který se příčí dobrým mravům, neboť fakticky "vyčetl" stěžovatelce a), že se nezachovala nemravně - jako kdyby vznesení námitky promlčení bylo její povinností, nikoliv jen právem. Stěžovatelka a) jednala v souladu s dobrými mravy a stěží jí lze toto chování vyčítat (právě naopak). Podstatné je, že stěžovatelka a) odměnu obhájci zaplatila (započetla), tím se fakticky zmenšil její majetek a vznikla skutečná škoda, která je jednoznačně v příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání.

33. Ústavnísoud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 11 Co 297/2016-264 zrušil podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části výroku I, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2016 č. j. 19 C 170/2014-228 tak, že se zamítá žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 35 345,61 Kč s příslušenstvím, neboť jím byla porušena ústavní práva na spravedlivý proces a náhradu škody za nezákonné rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ve zbytku ústavní stížnost pro neopodstatněnost zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru