Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2024/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
rozhodčí nález
půjčka
spotřebitel
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2024.17.1
Datum podání29.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/2002 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2024/17 ze dne 3. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti RiPSS Invest s. r. o., se sídlem Slezská 1668/56, Praha 2, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017 č. j. 32 Cdo 4073/2016-173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016 č. j. 28 Co 159/2016-141 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 2. 2016 č. j. 18 C 346/2015-101, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 2. 6. 2014 ev. č. FA/3952/2014, reg. č. 48/SU/2013, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 12. 2014, ev. č. FA/10822/2014, reg. č. 48/SU/2013.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo (velmi stručně shrnuto), že na základě Smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2012 (dále jen "Smlouva") stěžovatelka poskytla Ing. Kateřině Odnohové (dále též "vedlejší účastnice") úvěr ve výši 790 000 Kč. Smluvní strany si kromě jiného sjednaly ztrátu výhody splátek pro nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas se závazkem k úhradě úroků pro futuro (čl. IV. odst. 3), jakož i pro případ zahájení insolvenčního, exekučního nebo vykonávacího řízení (čl. IV. odst. 4). Dohodly se, že spory z této smlouvy bude možné řešit jak mimosoudně prostřednictvím finančního arbitra nebo v rozhodčím řízení, tak i v soudním řízení, v čl. IX. Smlouvy formulovaly rozhodčí doložku, podle které měl rozhodce jmenovat statutární orgán ČMRS Consulting, s. r. o., po výběru ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů zapsaných v seznamech vedených Českou advokátní komorou. V březnu 2013 došlo z důvodů sjednaných v čl. IV. odst. 3 a 4 Smlouvy k zesplatnění úvěru a stěžovatelka sdělila vedlejší účastnici dopisem ze dne 26. 11. 2012, že výše dlužné částky (včetně dvou smluvních pokut) činí 2 164 778 Kč. Vedlejší účastnice se obrátila na finančního arbitra a návrhem ze dne 18. 1. 2013, doplněným podáním 13. 2. 2013, žádala, aby finanční arbitr určil, že Smlouva, resp. její ujednání v čl. IV. odst. 3, odst. 4, čl. V., čl. VIII. a čl. IX. jsou neplatná. Stěžovatelka se dne 6. 2. 2013 rozhodla domáhat se zaplacení dlužné částky žalobou v rozhodčím řízení; toto řízení bylo později zastaveno. Po provedeném šetření finanční arbitr určil, že smluvní ujednání v čl. IV. odst. 3, čl. IV. odst. 4 a čl. IX. Smlouvy jsou absolutně neplatná a ve zbývající části návrh zamítl.

Stěžovatelka se v řízení podle části páté občanského soudního řádu domáhala, aby Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh vedlejší účastnice na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne 18. 1. 2013 včetně jeho doplnění ze dne 13. 2. 2013 na určení neplatnosti Smlouvy a aby svým rozsudkem nahradil rozhodnutí finančního arbitra. Okresní soud po přezkoumání dotčených ustanovení Smlouvy dospěl k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu správně a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu o nahrazení nálezu finančního arbitra ve spojení s jeho rozhodnutím o námitkách, zamítnutím návrhu vedlejší účastnice na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne 18. 1. 2013 včetně jeho doplnění ze dne 13. 2. 2013, na určení neplatnosti Smlouvy v článcích IV. odst. 3, odst. 4 a IX., a ve zbylém rozsahu ji odmítl. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení o dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku okresního soudu zastavil, dovolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé a do náhradově nákladových výroků odmítl pro nepřípustnost a dovolání proti rozsudku krajského soudu v části, jímž byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že k jejímu podání nebyla stěžovatelka subjektivně oprávněna, odmítl pro vady.

II.

Argumentace stěžovatelky

V ústavní stížnosti stěžovatelka stručně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení před finančním arbitrem, rozhodcem a obecnými soudy. Kritizovala postup finančního arbitra a označilo ho za zmatečný. Tvrdila, že finanční arbitr nepochopil předmět sporu vymezený návrhem vedlejší účastnice ze dne 18. 1. 2013 a nesprávně posoudil i její další návrh ze dne 13. 2. 2013 jako upřesnění, nikoliv jako rozšíření původního návrhu. Podle stěžovatelky finanční arbitr postupoval procesně nesprávně, neurčil přesně, co bylo předmětem sporu, o čem může rozhodovat a nevypořádal se s námitkou litispendence, ani s námitkou své nepříslušnosti k projednání návrhu ze dne 13. 2. 2013 pro překážku věci zahájené u rozhodce. Na všechny tyto nedostatky stěžovatelka poukázala při soudním přezkumu, soudy všech tří stupňů však její práva neochránily a nezákonný postup finančního arbitra v zásadě legalizovaly.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud předesílá, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání, resp. dovolání stěžovatelky), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o nahrazení nálezu finančního arbitra.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozsudky okresního a krajského soudu a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí neměl důvod jejich závěry jakkoliv zpochybnit, a to ať již ve vztahu k pravomoci finančního arbitra rozhodovat v daném sporu o neplatnosti konkrétních smluvních ujednání, k neexistenci litispendence ve vztahu k později zahájenému rozhodčímu řízení, k posouzení smluvních ujednání v čl. IV. odst. 3 a 4 Smlouvy jako neplatných z důvodu odchýlení se v neprospěch spotřebitele ve smyslu § 55 obč. zákoníku, či k neplatnosti smluvního ujednání v čl. IX. Smlouvy z důvodu netransparentního sjednání rozhodčí doložky. V tomto směru lze poukázat na podrobné vypořádání se krajského soudu s odvolacími námitkami stěžovatelky, zejména pak i s těmi, jež byly hodnoceny jako bezvýznamné vzhledem k tomu, jak sama vymezila žalobou rozsah, ve kterém se domáhala nahrazení rozhodnutí finančního arbitra soudem; detailní závěry krajského soudu netřeba na tomto místě blíže rozvádět, neboť obsah odůvodnění jeho rozsudku je účastníkům řízení znám.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolávala, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tak možná jen ve výjimečných případech. Zpravidla se tak děje pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, či v případě pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu a aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva jež mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud a krajský soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a dle názoru Ústavního soudu postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny. V tomto ohledu tak jejich odůvodnění zcela dostojí požadavkům, jež na rozhodovací činnost kladou principy spravedlivého procesu a jež byly konkretizovány v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz], včetně povinností vypořádat se s veškerými námitkami, které účastníci řízení namítali, a svůj právní názor řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení o porušení jejího práva garantovaného v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by bylo schopné věc posunout do ústavně právní roviny. Stěžovatelka svými námitkami pokračuje v polemice s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a fakticky tak Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, se kterou se již obecné soudy vypořádaly. Opětovné přednesení námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze dosáhnout prostřednictvím řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jejího případu neměl finanční arbitr o návrhu vedlejší účastnice vůbec rozhodovat.

Pokud šlo o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka proti zastavení řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu a o odmítnutí dovolání proti rozsudku krajského soudu zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro vady nikterak podrobněji neargumentovala. Ústavní soud po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu nemá pochyb, že zastavení řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu bylo zcela namístě, neboť občanský soudní řád připouští podat dovolání pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud rovněž přiměřeným způsobem rozvedl, proč dovolání proti rozsudku krajského soudu ve věci samé odmítl jako nepřípustné. K otázkám formulovaných stěžovatelkou, o kterých měla za to, že nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, Nejvyšší soud poukázal na výslovný závěr krajského soudu o vázanosti soudu jejím žalobním návrhem a bezvýznamnost jejích konkrétních námitek a uzavřel, že na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, resp. na těchto otázkách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Podle Nejvyššího soudu nemohla přípustnost dovolání založit ani otázka, jejíž řešení je zjevné, neboť vyplývá přímo ze zákona (pravomoc finančního arbitra rozhodnout spor), resp. ve vztahu k náhradově nákladovým výrokům, kdy výše nákladů nepřevýšila částku 50 000 Kč, vyplývá nepřípustnost dovolání přímo ze zákona. V ústavněprávním přezkumu obstál i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady, a to proti výroku krajského soudu v části, v níž byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že k jejímu podání nebyla stěžovatelka subjektivně oprávněna. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že stěžovatelka k této části výroku nikterak neargumentovala, tedy neuvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatnila. Odmítnutí dovolání bez věcného projednání z důvodu nedostatečné argumentace k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud nepovažoval za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť při využití dovolání jako mimořádného opravného prostředku je třeba respektovat právní úpravu jeho přípustnosti; ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolatelích dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2018

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru