Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2020/09 #1Usnesení ÚS ze dne 26.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/právo na informace
Věcný rejstříkakt/správní
informace
kontrola
Protokol
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2020.09.1
Datum podání30.07.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 17 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb.

552/1991 Sb., § 15


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2020/09 ze dne 26. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy v právní věci stěžovatele GreenpeaceCouncil - Greenpeace Česká republika, se sídlem Prvního pluku 12/143, Praha 8, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 68/2008-60 ze dne 21. 5. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 9 Ca 84/2006, jenž si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu č. j. 9 Ca 84/2006-33 ze dne 22. 2. 2008 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost č. j. 32581/2.1/06 ze dne 31. 1. 2006, jímž tato rozhodla o rozkladu proti rozhodnutí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (dále jen "vedlejší účastník") č. j. 6047/TO/2002 ze dne 10. 4. 2002. Předmětem řízení byla žádost stěžovatele ze dne 29. 3. 2002 o poskytnutí informací, týkajících se inspekce, kterou vedlejší účastník z podnětu stěžovatele provedl ve společnosti Modřanská potrubní, a. s.; stěžovatel konkrétně požadoval, aby mu byly sděleny údaje umožňující identifikovat protokol o této kontrole a aby mu byl zpřístupněn jeho obsah. V řízení před vedlejším účastníkem nebylo žádosti stěžovatele vyhověno, resp. bylo rozhodnuto tak, že se informace neposkytuje, a stěžovatel nebyl následně úspěšný ani v řízení před městským a Nejvyšším správním soudem, když posledně uvedený soud rozsudkem č. j. 5 As 68/2008-60 ze dne 21. 5. 2009 zamítl kasační stížnost proti rozsudku městského soudu č. j. 9 Ca 84/2006-33 ze dne 22. 2. 2008 s odůvodněním, že legitimní a ústavně souladný je pouze takový výklad pojmu informace, dle něhož se informací rozumí obsah dokumentů, vzniklých v rámci řádného výkonu veřejné správy, tzn. nejen v rámci pravomoci a působnosti příslušného orgánu veřejné správy, ale také v průběhu činnosti, jež je v souladu se zákonem. Jelikož v projednávané věci nedošlo k řádnému pořízení a projednání protokolu o kontrole, resp. k ukončení kontroly v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní kontrole"), nebylo možno předmětný protokol, který existoval toliko v "pracovní" verzi, stěžovateli poskytnout. Dle Nejvyššího správního soudu by poskytnutí neúplné, neověřené a správním orgánem formálně neautorizované informace nesměřovalo k naplnění účelu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), nýbrž by s ním bylo naopak v rozporu. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na skutečnost, že vedlejší účastník posléze provedl v téže věci další kontrolu, která již byla, narozdíl od kontroly předchozí, zákonným způsobem ukončena, přičemž informace o výsledku kontroly zpřístupnil na svých webových stránkách.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že výše uvedený výklad práva na informace, provedený Nejvyšším správním soudem, nepřípustně zužuje rozsah tohoto práva, zakotveného v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nelze, a zákon ani ústavní pořádek tak nečiní, rozlišovat právo na informaci o bezvadné činnosti orgánu veřejné správy a právo na informaci o činnosti nedokonalé. Reductio ad absurdum by pak nikdo neměl právo na informace, které by prokazovaly, že příslušný orgán státní správy postupoval nesprávně, neúplně či dokonce protizákonně. Pojem "informace" se váže k činnosti orgánů státní správy, jíž je mj. vytváření listin, opatřování podkladů atd., a to i ve formě nedokonalé či zákonu odporující. Jiný výklad nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť by byl popřen smysl předmětného práva, jímž je demokratická kontrola fungování veřejné správy. Stěžovatel dále zdůraznil, že se nedomáhal poskytnutí výkladu či stanoviska nebo nových informací, které by musel státní orgán zpracovávat, nýbrž požadoval toliko identifikaci objektivně existující listiny a zpřístupnění jejího obsahu. Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem by paradoxně chránil "lajdácký" výkon veřejné správy, kdy by například listiny nebyly opatřovány otiskem razítka nebo by veškerá řízení byla vedena toliko ve formě neuzavřených konceptů. Při vyřizování žádosti o informace by pak příslušný orgán veřejné moci mohl vždy žádost zamítnout s odkazem na vlastní nezákonný postup, čímž by byl nastolen zcela nežádoucí stav. Z takto vymezených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 68/2008-60 ze dne 21. 5. 2009 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis městského soudu sp. zn. 9 Ca 84/2006-33 a vyjádření městského a Nejvyššího správního soudu.

Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že v řízení o žalobě stěžovatele vyšlo najevo, že inspektorům vedlejšího účastníka se nepodařilo ukončit kontrolu způsobem předvídaným zákonem o státní kontrole, tj. sepsáním protokolu zachycujícího výsledky kontroly. Vyhotovený koncept protokolu nebylo možno považovat za informaci, jíž by byl povinný subjekt dle zákona o svobodném přístupu k informacím povinen žadateli poskytnout. Koncept určité listiny je vždy něčím nehotovým, neověřeným a nezávazným, tzn. nejedná se o konečný, autoritativní výstup činnosti státního orgánu. Faktická neexistence požadované informace, tj. v projednávané věci protokolu o kontrole, byla objektivním důvodem bránícím poskytnutí této informace stěžovateli.

Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatoval, že stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti tytéž námitky jako v řízení o kasační stížnosti, s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí, na nějž v tomto ohledu plně odkázal, podrobně vypořádal. K namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť informace o předmětné inspekci byly zveřejněny prostřednictvím webových stránek vedlejšího účastníka. Stěžovatel ostatně netvrdil, že by mu byly informace, týkající se věci samé zatajeny, ale domáhá se toliko toho, aby mu byl poskytnut protokol o kontrole, který však nebyl legitimním výstupem činnosti orgánu státní správy.

Jelikož výše uvedená vyjádření neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, když se fakticky jednalo o rekapitulaci odůvodnění rozhodnutí městského a Nejvyššího správního soudu, nebyla tato stěžovateli zasílána k replice.

III.

Ústavní soud následně napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práv garantovaných zákonem o svobodném přístupu k informacím, který je realizací čl. 17 odst. 5 Listiny. Dle stěžovatele vyložil Nejvyšší správní soud pojem informace nepřiměřeně restriktivně a svou interpretací "jednoduchého" práva nepřípustně omezil rozsah ústavně zaručeného práva na informace.

Především je třeba podotknout, že Ústavní soud se nezabýval případem v širších souvislostech naznačených stěžovatelem, nýbrž považoval, vzhledem k předmětu řízení o ústavní stížnosti, za relevantní toliko otázku, zda odepření přístupu ke konceptu protokolu o kontrole konstituovalo za daných okolností porušení ústavně zaručeného práva na informace. V těchto mezích shledal Ústavní soud výklad relevantních ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, provedený Nejvyšším správním soudem, ústavně konformním a v zásadě se s ním ztotožnil. Obecným soudům lze přisvědčit v tom, že neobsahoval-li protokol o kontrole veškeré zákonné náležitosti, nejednalo se o relevantní výstup činnosti orgánu veřejné moci a tento nemohl být stěžovateli zpřístupněn. Výše uvedené přitom platí tím spíše, že se jednalo o dokument, který má být završením zákonem předepsaného procesního postupu, jehož respektování je, s ohledem na možnost dotčení práv třetích osob, nezbytným předpokladem pro případné vyvození nepříznivých důsledků vůči těmto osobám.

Stěžovatel argumentoval tím, že aby mohlo právo na informace plnit svou základní funkci, musí zahrnovat rovněž právo veřejnosti dozvědět se o pochybeních a protiprávních postupech orgánů veřejné moci. Přitom ovšem pominul, že právě takovou informací již disponoval, neboť věděl, že kontrola proběhla a že nebyla zákonným způsobem ukončena. Tuto informaci je však třeba odlišit od informace o kontrolních zjištěních, zachycených v protokolu o kontrole, které se již netýkají pouze orgánu veřejné moci, nýbrž především kontrolovaných fyzických či právnických osob. Z výše uvedeného plyne, že podstatou stěžovatelem požadované informace, resp. předmětem jeho zájmu, nebylo primárně, zda orgán státní kontroly postupoval v souladu se zákonem, nýbrž zda bylo či nebylo zjištěno nějaké pochybení u kontrolovaného subjektu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti přiléhavě uvedl, že koncept jakéhokoli správního aktu, ať již protokolu nebo rozhodnutí, je vždy jen pracovní verzí, přípravným nezávazným nástinem, který se ve výsledku může od verze konečného správního aktu (listiny) i značně lišit. Nejde o definitivní verzi, za jejíž pravdivost nese povinný subjekt, který ji žadateli poskytl, určitou odpovědnost. Neposkytování těchto nedokončených správních aktů (listin) je především právní ochranou před zavádějícím informováním veřejnosti, jež by tyto nehotové a neověřené informace mohly způsobit.

Pokud jde o možnost potenciálního hromadného zneužívání tohoto výkladu orgány státní správy, jednalo se toliko o hypotetickou úvahu stěžovatele (stěžovatel netvrdil, že k něčemu takovému skutečně dochází). Ostatně, že ze strany vedlejšího účastníka nešlo o nedbalý výkon veřejné správy, je patrné již z toho, že za situace, kdy nebylo možno prvotní kontrolu uzavřít v souladu se zákonem, tento reagoval provedením kontroly nové, s jejímiž výsledky se mohla veřejnost, včetně stěžovatele, seznámit.

Jelikož Ústavní soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru