Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 202/99Nález ÚS ze dne 09.09.1999Přednost ústavně konformní aplikace a interpretace právních norem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 121/15 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.202.99
Datum podání23.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.2, čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20

243/1992 Sb., § 2, § 12, § 9


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 202/99 ze dne 9. 9. 1999

N 121/15 SbNU 157

Přednost ústavně konformní aplikace a interpretace právních norem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl ve věci ústavní stížnosti

navrhovatelů I. D. a M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 29. 1. 1999, č. j. 7 A 4/98-23 , rozhodnutí ministra

zemědělství České republiky ze dne 4. 12. 1997, č. j.

4996/97-1000 a rozhodnutí územního odboru Praha, Ministerstva

zemědělství České republiky ze dne 19. 9. 1997, č. j.

1293/97-449P, takto:

I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j.

7 A 4/98-23, rozhodnutím ministra zemědělství České republiky ze

dne 4. 12. 1997, č. j. 4996/97-1000 a rozhodnutím územního odboru

Praha, Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 19. 9.

1997, č. j. 1293/97-449P bylo porušeno v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR

a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl.

90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR zakotvené právo na uplatňování

státní moci v mezích zákona, jakož i na soudní ochranu práv

zákonem stanoveným způsobem a na výklad práva soudy a správními

orgány, který je v souladu s ústavou.

II. V bodu I. výrokové části tohoto nálezu uvedená správní

rozhodnutí a rozhodnutí vrchního soudu se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 23. 4. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh z 22.

4. 1999, jímž stěžovatelé I. D. a M. M. brojí proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, č. j. 7 A 4/98-23,

proti rozhodnutí ministra zemědělství České republiky ze dne 4.

12. 1997, č. j. 4996/97-1000 a rozhodnutí územního odboru Praha,

Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 19. 9. 1997, č. j.

1293/97-449P, neboť z důvodů níže uvedených mají za to, že

napadenými rozhodnutími vrchního soudu a správních orgánů bylo

porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na zachování

rovnosti občanů v jejich právech podle čl. 1, zákaz diskriminace

při uplatňování těchto práv ve smyslu čl. 3 odst. 1, právo na

zachování rovnosti ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst.

1, zákaz újmy v důsledku příslušnosti ke kterékoli národnostní

nebo etnické menšině ve smyslu čl. 24 Listiny základních práv

a svobod, dále jen Listina, jakož i právo na soudní ochranu práv

zákonným způsobem podle čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhují, aby

napadená správní a soudní rozhodnutí byla zrušena.

I.

Stěžovatelé se svou původní žádostí podle § 2 a § 9 zákona č.

243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se

zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen zákon č. 243/1992 Sb.), domáhali, aby Ministerstvo zemědělství

ČR, územní odbor Praha, ve správním řízení rozhodlo o tom, která

právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený

živý a mrtvý inventář. Tato žádost byla zamítnuta s tím, že

stěžovatelé jako osoby oprávněné ve smyslu § 2 zákona č. 243/1992

Sb. nemají nárok na poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý

inventář ve smyslu § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), a tudíž nelze ani

určit osobu povinnou k poskytnutí této náhrady.

Včas podaný rozklad stěžovatelů proti zamítavému rozhodnutí

územního odboru ministerstva zemědělství byl ministrem zemědělství

zamítnut, a to s argumentací v podstatě shodnou, z jaké vycházelo

rozkladem napadené správní rozhodnutí.

Správní žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí ministra zemědělství

následně svým rozsudkem zamítl Vrchní soud v Praze, odvolávaje se

na nedůvodnost podané žaloby pramenící z argumentů, které již

předtím uplatnily správní orgány obou stupňů.

Výklad § 2 odst. 1 a § 3 zákona č. 243/1992 Sb., podaný

v předmětné věci správními a soudním orgánem, jenž podle jejich

názoru vymezuje restituční nároky podle zákona č. 243/1992 Sb.

úžeji než zákon o půdě, je naopak podle názoru stěžovatelů

v rozporu s jejich ústavně zaručenými právy. V důsledku takovéto

interpretace by se osoby oprávněné podle zákona č. 243/1992 Sb.

staly osobami oprávněnými "druhé kategorie", neboť jejich nároky

jsou nižší, nežli nároky osob oprávněných podle zákona o půdě.

Stěžovatelé dále polemizují s faktem, že napadaná interpretace

se opírá o poznámku pod čarou k § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.

/č.2)/, která není součástí textu zákonné normy.

Výklad naposledy citovaného zákona podaný správními a soudním

orgánem je protiústavní, když jeho předmětem je náprava křivd

téhož druhu, jaké byly pokryty zákonem o půdě. Stěžovatelé opírají

svůj názor o ustanovení § 12 zákona č. 243/1992 Sb., který

odkazuje při úpravě nároků osob oprávněných podle tohoto zákona na

zákon o půdě, pokud zákon o zmírnění majetkových křivd nestanoví

jinak. Naposledy citovaný zákona nikde nestanoví nemožnost

uplatnění nároků na poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý

inventář.

Stěžovatelé uzavírají svou argumentaci konstatováním, že se tu

jedná o případ, kdy formulace zákona připouští dvojí výklad.

V takovém případě by měl soud zvolit interpretaci ústavně

konformní a poskytnout ochranu právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst.

4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen zákon), vyjádření účastníků.

Územní odbor Praha, Ministerstva zemědělství ČR ponechává na

posouzení Ústavnímu soudu, zda případný nesoulad v rozsahu nároků

podle § 20 zákona o půdě a nároků podle § 3, resp. § 12 zákona č.

243/1992 Sb., to ve vztahu k ustanovením Listiny a Ústavy ČR,

citovaným shora, vznikl nesprávnou interpretací správních orgánů

a vrchního soudu, nebo zda šlo o chybný záměr zákonodárce. Dále

zpochybňuje aktivní legitimaci stěžovatelů jakožto případných osob

oprávněných ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě ve vztahu k § 20

tohoto zákona. Pokud se jedná o § 9 zákona č. 243/1992 Sb.,

považuje účastník za sporné, zda v řízení o určení povinné osoby

přísluší správnímu orgánu zabývat se prokazováním oprávněnosti

nároku navrhovatele a nebo z toho, co je k řízení předloženo,

rozhodnout pouze o povinné osobě. V tomto směru se účastníci

správního řízení často dožadují, aby správní orgán rozhodl

i o oprávněnosti nároku žadatele, popřípadě i o rozsahu či výši

náhrad. Podanou ústavní stížnost proto považuje za

neopodstatněnou.

Ministr zemědělství ústy legislativního a právního odboru svého

ministerstva v podrobném vyjádření sdělil, že z ustanovení § 2 až

§ 8 zákona č. 243/1992 Sb. nelze dovodit, že oprávněným osobám

náleží také nárok na vydání věcí movitých. Pokud by tak

zákonodárce chtěl učinit, nepochybně by se tak stalo výslovně.

Citovaný zákon považuje za zvláštní právní úpravu. Správní orgán,

než meritorně rozhodne o osobě povinné ve smyslu § 9 zákona č.

243/1992 Sb., posuzuje si jako otázku prejudiciální (§ 40 zákona

č. 71/1967 Sb., správní řád, dále jen spr. ř.), zda návrh na

určení osoby povinné byl podán osobou k tomu oprávněnou.

Zjistí-li, že o takový návrh nejde, neboť navrhovatel nesplňuje

podmínky uvedené v § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a tedy

i podmínky stanovené v § 20 odst. 1 zákona o půdě, nezbývá než

návrh na určení povinné osoby zamítnout. V dané věci tedy správní

orgán nemusí řízení přerušit a vyzvat navrhovatele k podání

určovací žaloby, že je oprávněnou osobou k náhradě inventáře

a zásob, ale může si o této otázce učinit úsudek sám. Ze všech

uvedených důvodů je podaná ústavní stížnost považována za

neopodstatněnou a navrhuje se její odmítnutí.

Vrchní soud v Praze předně nesouhlasí s námitkou stěžovatelů, že

v dané věci existovala možnost dvojího výkladu zákonné normy,

přičemž soud nezvolil výklad ústavně konformní. Podle názoru

vrchního soudu zákon č. 243/1992 Sb. je samostatným restitučním

předpisem, který se zákonem o půdě věcně souvisí a na zákon o půdě

ve výslovně uvedených případech odkazuje, včetně svého ustanovení

§ 12. Zároveň však samostatně upravuje okruh oprávněných osob,

restituční titul (§ 2) i rozsah předmětu restituce (§ 3 odst. 1).

Citovaný zákon oproti zákonu o půdě rozšířil rozsah restituce

nemovitého zemědělského majetku i před rozhodné období jinak

stanovené v restitučních předpisech. Ani výkladem však nelze

dovodit, že se zákon vztahuje i na restituce jiného zemědělského

majetku uvedeného v § 20 zákona o půdě, a že by tudíž automaticky

s nárokem na vrácení nemovitého majetku osobám oprávněným podle

zákona č. 243/1992 Sb. byl spojen vznik nároku na vrácení živého

a mrtvého inventáře a zásob, tj. movitého zemědělského majetku.

Takovou úpravu zmíněný zákon neobsahuje, rozhodné časové období

stanovené v § 20 zákona o půdě, pokud jde o restituci movitého

zemědělského majetku, neprolamuje. V tomto smyslu tento zákon

"svým" oprávněným osobám nárok na náhradu podle § 20 zákona o půdě

nepřiznává. Soud nemůže výkladem rozšířit zákonem upravený rozsah

nápravy v minulosti spáchaných křivd, chybí-li zákonná úprava.

Z uvedených důvodů proto Vrchní soud v Praze navrhuje, aby Ústavní

soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl.

Právní zástupce stěžovatelů v písemné replice konstatoval, že

vyjádření účastníků k návrhu na zahájení řízení neobsahují žádné

nové rozhodné skutečnosti, jež by měly vliv na změnu postoje

stěžovatelů v této věci. Proto nadále trvají na odůvodnění ústavní

stížnosti tak, jak bylo původně doručeno Ústavnímu soudu.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména spisy sp. zn. 1293/97-449P, sp. zn.

4996/97 a sp. zn. 7 A 4/98, a dospěl k následujícím závěrům.

Problematikou shodnou s tou, které se týká předmětná ústavní

stížnost se Ústavní soud dosud nezabýval.

Podstatou podané ústavní stížnosti je námitka ústavně

nekonformního výkladu zákona č. 243/1992 Sb. správními orgány

prvého a druhého stupně, jakož i soudem vrchním.

Onen ústavně konformní výklad správních orgánů a vrchního soudu

měl podle stěžovatelů spočívat v tom, že nestanoví-li zákon

o zmírnění majetkových křivd nikde nemožnost uplatnění nároků na

poskytnutí náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář, měly tyto

orgány ve svých rozhodnutích z hlediska jeho § 12 návrhu na určení

povinné osoby vyhovět.

Obsah § 9 citovaného zákona je kompetenčním ustanovením nejen

pro účely zákona o půdě, ale též pro zákon o zmírnění majetkových

křivd, což plyne z faktu, že zákon o půdě podobnou kompetenční

normu neobsahuje (Rs 109 6 A 38/94-II., Rs 140 6 A 69/94 a Rs 152

6 A 50/94, Vrchního soudu v Praze ),

V prostředí zákona o půdě se § 9 zákona o zmírnění majetkových

křivd užívá pro řešení kompetencí v souvislosti s restitucí

majetku odebraného v rozhodném období (1948-1990). V prostředí

zákona o zmírnění majetkových křivd by se měl § 9 užít pro řešení

kompetenčních otázek spojených s restitucí majetku konfiskovaného

v období let 1945-1948.

Dikce § 9 odst. 1 citovaného zákona, hovořící o poskytnutí

náhrady za vnesený živý a mrtvý inventář, pokud se interpretuje

v návaznosti na § 20 zákona o půdě, neboť tam je o tomto inventáři

zmínka, může být vyložena skutečně dvojím způsobem:

Buď tak, jak činí správní orgány a vrchní soud, tj. doslovně, tedy

doslovně vycházejíce i z celého textu § 20 odst. 1 zákona o půdě,

včetně rozhodného období tam uvedeného (1948-1990), důsledkem

čehož je zúžení předmětu restituce podle zákona o zmírnění

majetkových křivd jen na majetek nemovitý, to vzhledem k jinak

stanovenému rozhodnému období v § 2 odst. 1 zákona o zmírnění

majetkových křivd.

Anebo tak, že se § 9 odst. 1 zákona o zmírnění majetkových křivd

vyloží ve vztahu k § 2 odst. 1 tohoto zákona, tedy včetně z něj

vyplývajícího rozhodného období (1945-1948), to vše s poukazem na

skutečnost, že zákon o zmírnění majetkových křivd je lex specialis

vůči zákonu o půdě, ze kterého (tj. z jeho § 20) si lze při

výkladu § 9 zákona o zmírnění majetkových křivd vzít jen základní

charakteristiku živého a mrtvého inventáře, ovšem už ne tam

stanovenou dobu rozhodnou jako jedině možnou (1948-1990).

Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zmírnění majetkových křivd

stanoví předpoklady aktivní legitimace osob oprávněných podle

tohoto zákona a restituční titul. Tím ovšem neredukuje rozsah

konfiskovaného majetku pouze na nemovitosti, jestliže zároveň

obsahuje § 9 odst. 1. Toto ustanovení obsahuje v prvé řadě

proceduru pro řešení kompetenčních nejasností, kterou může spustit

jen žádost osoby oprávněné podle § 2 odst. 1 citovaného zákona.

Ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona též připouští, aby se

osoba oprávněná ve smyslu § 2 odst. 1 téhož zákona domáhala na

subjektu, o jehož určení správním rozhodnutím jde, náhrady za

vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář. Právě tímto způsobem

zákon o zmírnění majetkových křivd stanoví ve smyslu svého § 12

"jinak", resp. stanoví výslovně, že lze usilovat o restituci též

majetku movitého, nikoliv jen majetku nemovitého.

Pokud se jedná o § 20 odst. 1 zákona o půdě, ten stanoví,

ohledně jakého majetku, jenž má být restituován, má zmíněná

procedura proběhnout.

Jestliže zákon o půdě ve vztahu k majetku nemovitému i movitému

stanovil shodné rozhodné období (1948-1990), je otázkou, proč by

měl zákon o zmírnění majetkových křivd stanovit rozhodné období

různě pro majetek nemovitý (1945-1948) a pro majetek movitý

(1948-1990) a tím restituci podle tohoto zákona zúžit jen na

majetek nemovitý, jak dovodila všechna napadená rozhodnutí,

zejména vrchního soudu.

Podle názoru Ústavního soudu zákon č. 243/1992 Sb. předmět

restituce jím upravený nezužuje a jako takový není neústavní.

Kromě toho, podle dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze

práva restituentů zužovat ani interpretací příslušných

restitučních zákonů (viz nález sp. zn. III. ÚS 206/98, in: ÚS, sv.

11, s. 231 n.), mezi něž nepochybně patří i zákon o zmírnění

majetkových křivd. Restituovat lze jednak majetek nemovitý, za

podmínek uvedených v části první a druhé zákona o zmírnění

majetkových křivd, jakož i majetek movitý, za podmínek stanovených

zejména v § 2 a v § 9 citovaného zákona, včetně § 20 zákona

o půdě, ovšem s odhlédnutím od tam uvedeného rozhodného období

z důvodu speciality zákona o zmírnění majetkových křivd. Pouze

takovýto výklad příslušných ustanovení zákona o zmírnění

majetkových křivd lze považovat za ústavně konformní, neboť na

rozdíl od výkladu podaného v ústavní stížností napadených

rozhodnutích nečiní z určité kategorie osob osoby oprávněné jen

v omezeném rozsahu, aniž by pro to byl rozumný důvod.

Osoba oprávněná podle § 2 zákona o zmírnění majetkových křivd,

pokud navíc tvrdí, že vnesla živý a mrtvý inventář, který jí měl

být odňat v době rozhodné stanovené však v § 2 odst. 1 citovaného

zákona, a která neví vůči které právnické osobě jakožto povinné

může nárok na jeho vydání uplatňovat, může tedy podat návrh podle

§ 9 odst. 1 citovaného zákona, který jí nelze zamítnout jako osobě

neoprávněné vzhledem k tomu, že ke konfiskaci movitého majetku

nedošlo v rozhodném období stanoveném v § 20 odst. 1 zákona

o půdě, ale dříve.

Naopak, speciální povahu zákona o zmírnění majetkových křivd ve

vztahu k zákonu o půdě nutno promítnout i v tom, že pro užití

§ 9 zákona o zmírnění majetkových křivd bude vzata v úvahu doba

rozhodná stanovená v § 2 odst. 1 tohoto zákona.

III.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod zahrnuje mimo jiné posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva (viz nález sp. zn. III.ÚS

205/97, in: ÚS, sv. 9, s. 375).

Ústavně konformní výklad právních norem, jak konstatoval Ústavní

soud již dříve (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, ÚS, sv. 5, s.

171), má prioritu před výkladem ústavně nekonformním. Tato

povinnost plyne pro soudy jednak z čl. 90 Ústavy ČR, jednak z čl.

95 odst. 2 Ústavy ČR. Vyplývá-li z naposledy citovaného ustanovení

povinnost soudu reagovat určitým procesním postupem za situace,

kdy dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci

použito, je v rozporu s ústavním zákonem, tím spíše je obecný soud

zavázán k výkladu ústavně konformnímu, existuje-li možnost

i výkladu ústavně nekonformního. Těmto povinnostem soudu potom

odpovídá takto ústavně zaručené právo na soudní ochranu práv

zákonem stanoveným způsobem a na výklad práva soudy, který je

v souladu s ústavou.

Pokud jde o výklad práva prováděný orgány státní správy, lze

výše uvedené, týkající se obecných soudů, pro správní orgány

v podstatě dovodit z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2

odst. 2 Listiny. Podle nich státní moc může být uplatňována, tzn.

i rozhodování ministerstva na základě kompetenční právní normy,

jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Nejen

běžné zákony, ale i Ústava takto stanoví v čl. 90.

IV.

Na základě právního a ústavně právního rozboru otázek

interpretace zákona o zmírnění majetkových křivd (II., III.)

dospěl Ústavní soud k závěru, že je podané ústavní stížnosti nutno

podle § 82 odst. 1 zákona v celém rozsahu vyhovět.

Proto ve výroku tohoto nálezu, v bodě I. vyslovil ve smyslu §

82 odst. 2 písm. a) zákona porušení ústavně zaručeného práva na

uplatňování státní moci v mezích zákona, jakož i na soudní ochranu

práv zákonem stanoveným způsobem a na výklad práva soudy

a správními orgány, který je v souladu s ústavou, a to ve znění

ustanovení citovaných ve výroku.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než

podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona zrušit napadená rozhodnutí

správních orgánů a vrchníhosoudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 9. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru