Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2016/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.09.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkodůvodnění
pozemek
užívací právo
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2016.17.1
Datum podání29.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

49/1997 Sb., § 2 odst.8

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2016/17 ze dne 19. 9. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Pavlíny Chromcové, zastoupené Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Cdo 848/2017-448, a ze dne 23. 5. 2017, č. j. 22 Cdo 848/2017-455, rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 10. 2016, č. j. 69 Co 241/2016-429, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, č. j. 21 C 386/2012-412, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo X v katastrálním území Neředín, který nabyla v roce 2007 (dále jen "pozemek"). Žalobou ze dne 4. 12. 2012 se stěžovatelka domáhala zaplacení 855 000 Kč s příslušenstvím proti Statutárnímu městu Olomouc (dále jen "vedlejší účastník"), které mělo užívat pozemek pro účely provozování Letiště Olomouc. Pozemek je veden jako letištní v evidenci Úřadu pro civilní letectví, čímž je stěžovatelka omezena ve svých právech.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č. j. 21 C 386/2012-245, žalobu zamítl, neboť stěžovatelka neprokázala, že by vedlejší účastník pozemek skutečně užíval, čímž by omezil stěžovatelčina práva. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání (v rozsahu částky 665 000 Kč). Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 69 Co 441/2013-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., nákladový výrok změnil ve prospěch vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 22 Cdo 1022/2014-310, zrušil rozsudek soudu odvolacího, rozsudek soudu nalézacího zrušil v nákladových výrocích II. a III., ve výroku I. pak co do částky 665 000 Kč, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uložil soudu nalézacímu, aby se v řízení znovu zabýval potenciálním omezením stěžovatelčiných práv, zejména ve vztahu k ochranným pásmům Letiště Olomouc.

Okresní soud následně rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 21 C 386/2012-412, zamítl žalobu (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení za 3976 Kč za svědečné (výrok III.). Okresní soud opětovně dovodil, že stěžovatelka neprokázala omezení svých práv se strany vedlejšího účastníka; pozemek se navíc nenachází v ochranném pásmu Letiště Olomouc. Odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 69 Co 241/2016-429, potvrdil rozsudek soudu nalézacího ve výrocích I. a III., výrok II. změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 155 654 Kč a svým výrokem III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 27 298 Kč. Změnu nákladového výroku odvolací soud odůvodnil tím, že jde o věc právně složitou, která není v běžném popisu práce zaměstnanců vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Cdo 848/2017-448, odmítl stěžovatelčino dovolání a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 568,40 Kč.

Proti rozsudkům okresního a krajského soudu i usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 29. 6. 2017 a navrhuje, aby rozhodnutí Ústavní soud zrušil; namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zásah spatřuje v tom, že byl její pozemek Úřadem pro civilní letectví zaevidován jako letištní. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pozemek je pozemkem letištním (jeho neveřejnou částí) podle § 2 odst. 8 zákona č. 49/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilním letectví"). Za užívání pozemku jako letištního by měla stěžovatelce příslušet náhrada podle § 30a zákona o civilním letectví. Obecné soudy svévolně aplikovaly zákonné normy bez smysluplného odůvodnění; Nejvyšší soud nesprávně odmítl stěžovatelčino dovolání s odkazem na nevymezení dovolacího důvodu a se vznesenými námitkami se nedostatečně vypořádal. Brojí rovněž proti uložení povinnosti, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, neboť ten disponuje řadou zaměstnanců právnického vzdělání - k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany nebyl dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti. Žádné takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem; řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které směřovaly především k závěru o neužívání pozemku vedlejším účastníkem. Podle Ústavního soudu se soudy vypořádaly rovněž s argumentací, na které stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost, neboť ta v zásadě jen opakuje námitky vznesené již v dosavadních řízeních. Nejvyšší soud pak adekvátně reagoval na podané dovolání a odmítl je. Nutno zdůraznit, že se posuzovanou věcí Nejvyšší soud rozsáhle zabýval již ve zrušujícím rozsudku č. j. 22 Cdo 1022/2014-310 obsahujícím závazný právní názor, který soudy nižších stupňů odpovídajícím způsobem zohlednily.

Úřad pro civilní letectví je správním orgánem zřízeným pro výkon státní správy na úseku civilního letectví, který vede evidenci letišť. Eviduje mj. i letištní pozemky [viz § 25a odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona o civilním letectví]; podle § 2 odst. 8 téhož zákona je letištním pozemkem "[...] jakýkoli pozemek, na němž se nachází letiště, nebo jeho část." Z toho plyne, že pozemek se stane letištním, naplňuje-li zákonné znaky - nachází-li se na něm letiště nebo jeho část - vzniká tedy ex lege. Evidence vedená Úřadem pro civilní letectví má jen informativní povahu, aniž by zápis v ní konstituoval či deklaroval práva a povinnosti spojené s pozemkem. Pozemek se stává letištním jeho faktickým užíváním pro účely provozu letiště, nikoli jeho zápisem do uvedené evidence.

Z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že pozemek není součástí Letiště Olomouc, byť je na něj přístup přes neveřejnou část letiště, ani se nenachází v ochranném pásmu letiště; evidence pozemku jako letištního je spíše chybným zápisem ve veřejném rejstříku bez participace vedlejšího účastníka, než úmyslem provozovat na pozemku letiště. Obecné soudy tak správně uzavřely, že stěžovatelka neprokázala, že by vedlejší účastník skutečně její pozemek užíval, neboť se na něm nenachází Letiště Olomouc, jeho část ani ochranné pásmo.

Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že zápis pozemku jako letištního v evidenci Úřadu pro civilní letectví může znamenat určitá omezení vlastníka, neboť evidence je veřejně dostupná a provedený zápis může potenciálně snížit tržní hodnotu nemovité věci. V takové případě je možné bránit se proti zápisu v evidenci správní žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, byl-li proveden chybně, případně by bylo možné se domáhat kompenzace od České republiky za nesprávný úřední postup Úřadu pro civilní letectví, což stěžovatelka neučinila. Navíc - stěžovatelka kupovala pozemek jako armádní, s vědomím, že se nachází v těsné blízkosti letiště a z hlediska tržní hodnoty je důležitý stav faktický (nikoliv evidenční). Obecné soudy se uvedeným problémem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily.

K námitce nesprávného uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že v tomto případě byl dodržen ústavní rámec. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, účelem judikatury Ústavního soudu není en bloc odejmout statutárním městům právo na náhradu nákladů řízení v případě úspěchu ve věci. Nyní posuzovaná věc je po skutkové i právní stránce poměrně složitá a nevšední, a to již od počátku jejího projednávání. Problematika kompenzace za omezení dispozice s pozemkem v důsledku jeho evidence jako letištního a jeho faktického užívání provozovatelem letiště, opravdu není běžnou agendou zaměstnaných právníků statutárních měst - tím se nyní posuzovaná věc liší od věci řešené ve stěžovatelkou zmíněném nálezu III. ÚS 2984/09. Náklady za zastupování vedlejšího účastníka advokátem, nikoli vlastním zaměstnancem, v netradičním soudním sporu, byly vynaloženy účelně, a proto lze souhlasit se závěry odvolacího i dovolacího soudu. Také nákladové výroky soudy dostatečným způsobem odůvodnily a vysvětlily.

Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka jen opakuje argumenty uplatněné před obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas s jejich rozhodnutími, což ovšem nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Postupem soudů nebyla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani právo na náhradu za omezení vlastnického práva. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru