Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2010/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2010.15.1
Datum podání07.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.a, § 271, § 243c, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2010/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Plášila, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7 se sídlem v Praze 7, Tusarova 25, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4556/2014-218 ze dne 21. 4. 2015 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 145/2014-199 ze dne 25. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 29 EXE 9210/2011-165 ze dne 6. 12. 2013 ve výroku o zastavení exekuce na majetek povinného, změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a dále byl změněn výrok, kterým byl soudnímu exekutorovi přiznán nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 238 540 Kč uložený k úhradě povinnému, tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, bylo zjištění, že rozsudek pro zmeškání (exekuční titul) nebyl řádně doručen s ohledem na chybný způsob vyvěšení na úřední desce soudu. Rozsudek tak nenabyl právní moci ani vykonatelnosti. Pokud jde o náklady řízení, soud dospěl k závěru, že zavinění zastavení exekuce nelze dovodit na straně oprávněného ani povinného. Oprávněný nemohl žádná pochybení, pro která by byl exekuční titul nevykonatelný, předvídat. Povinný pak neporušil žádnou svou povinnost, neboť podle takového titulu nebyl povinen plnit. Povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze podle § 89 věta první exekučního řádu a § 271 o. s. ř. uložit žádnému z účastníků, a to ani ve vzájemném vztahu mezi účastníky, ani ve vztahu mezi účastníky a soudním exekutorem.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, a to pokud napadl potvrzující výrok krajského soudu o zastavení exekuce, podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., neboť exekutor má postavení účastníka exekučního řízení pouze v té části, v níž se jedná o jeho nárocích na náklady exekuce. Není proto legitimován k podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti výroku usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce.

Dovolání soudního exekutora proti výroku měnícím výrok o nákladech exekuce dovolací soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a není v něm vymezen dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Pro uvedené nedostatky nelze podle Nejvyššího soudu v dovolacím řízení pokračovat.

Ústavní soud podotýká, že stěžovatel se v ústavní stížnosti k rozhodnutí Nejvyššího soudu ani nijak nevymezuje (vyjma požadavku na jeho zrušení), ale své námitky směřuje výhradně proti rozhodnutí krajského soudu. V ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že exekuce neměla být zastavena a především nesouhlasí s tím, že mu rozhodnutím krajského soudu nebyly přiznány náklady řízení. Nejenže nedostane odměnu za vykonanou práci, ale ze svého musí nést i hotové výdaje. Pokud oprávněný a povinný nezavinili zastavení exekuce, nemůže jít tento následek k tíži exekutora.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a z části nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Řádně odůvodněným závěrům dovolacího soudu ohledně nedostatku legitimace stěžovatele jako soudního exekutora k podání dovolání proti výroku potvrzujícího usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Stejně tak Ústavní soud nemůže mít výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, že v dovolacím řízení nelze pro nedostatky pokračovat, neboť dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a není v něm vymezen dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Z dovolání podaného stěžovatelem (obsaženého v připojeném elektronickém spisu) totiž vyplývá, že stěžovatel formuloval své dovolání pokud jde o náklady řízení pouze tak, že mu byla upřena odměna za vykonanou činnost soudního exekutora a hotové výdaje. Dále uvedl, že odvolací soud absolutně nerespektoval ustálenou judikaturu obecných soudů, nálezy Ústavního soudu ani základní ustanovení § 142 až § 151 o. s. ř.

Za dané situace Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání se shora uvedených důvodů odmítnout.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 145/2014-199 ze dne 25. dubna 2014, dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro meritorní projednání. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.

Ústavní soud je proto nucen konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu platný právní řád umožňuje, a proto je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1496/14 II. ÚS 810/15, II. ÚS 4031/13, II. ÚS 3288/14, I. ÚS 3046/12, II. ÚS 93/14).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru