Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2006/17 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
Poškozený
Adhezní řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2006.17.1
Datum podání28.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 154 odst.2, § 134 odst.2

177/1996 Sb., § 10 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2006/17 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Dagmar Eibelové, Luboše Eibela a Lucie Eibelové, zastoupených Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hradiska 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017 č. j. 5 To 142/2017-657 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2017 č. j. 3 T 55/2015-640, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo v trestní věci odsouzeného M. K. podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto o povinnosti nahradit stěžovatelům náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 6 000 Kč (Ing. Dagmar Eibelové), 4 500 Kč (Luboši Eibelovi), resp. 8 100 Kč (Lucii Eibelové), přičemž ve zbytku byl návrh stěžovatelů na náhradu nákladů zmocněnce zamítnut. Stěžovatelé dále navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Brně.

Podle stěžovatelů došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé v uvedené trestní věci vystupovali v postavení poškozených, přičemž soud prvního stupně i soud odvolací jim ve svých rozhodnutích přiznaly nárok na náhradu škody, avšak Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 594/2016 tato rozhodnutí zrušil a stěžovatele s jejich nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ústavní stížnosti namítají, že napadená usnesení jsou formalistická, zejména proto, že soud prvního stupně považoval za nemožné určit tarifní hodnotu za úkony právní služby a z tohoto důvodu při určení výše náhrady nákladů stěžovatelů vycházel z ustanovení § 10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Podle stěžovatelů měly však soudy stanovit tarifní hodnotu podle částky náhrady škody, která jim byla původně pravomocně přisouzena. Poukazují na skutečnost, že rozhodnutí, jimiž jim byl přiznán nárok na náhradu škody, byla uvedeným usnesením Nejvyššího soudu zrušena pouze pro nesprávné odůvodnění. Stěžovatelé dále namítají, že Krajský soud v Brně nepřihlédl k jejich argumentaci obsažené v podané stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, přestože tato stížnost byla odůvodněna v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje zdrženlivost při hodnocení rozhodnutí obecných soudů týkajících se náhrady nákladů řízení. Ústavní soud problematiku nákladů řízení považuje z ústavněprávního hlediska za část soudního řízení, jejíž řešení nedosahuje obvykle ústavněprávní roviny, a to i vzhledem k dostatečně "flexibilní" právní úpravě, dávající v této oblasti rozhodujícímu soudu dostatečný prostor ke zvážení všech relevantních právních i skutkových okolností probíhajícího řízení (obdobně např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1397/14 či II. ÚS 580/10). Tato diskreční pravomoc soudů nicméně nezakládá možnost libovůle soudního rozhodování, ale klade naopak zvýšené nároky na odůvodnění závěru o (ne)přiznání náhrady nákladů řízení (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1526/12 nebo IV. ÚS 2673/13).

Ústavní soud dále konstatuje, že Městský soud v Brně napadené rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Vyšel přitom ze skutečnosti, že v dané trestní věci byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 3 Tdo 594/2016 zrušena rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, a to včetně výroků o přiznání nároku na náhradu škody stěžovatelům, tudíž při vyčíslení tarifní hodnoty učiněných úkonů zmocněnkyně není možné vycházet z konkrétní částky náhrady škody.

Těmto úvahám nemá Ústavní soud co vytknout a na rozdíl od stěžovatelů je nepovažuje za projev formalismu. Stěžovatelé byli se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázání zmíněným usnesením Nejvyššího soudu na občanskoprávní řízení a fakt, že předtím jim byl nárok na náhradu škody rozhodnutími soudu nižších stupňů pravomocně přiznán, na tom nemůže nic změnit, protože Nejvyšší soud tato rozhodnutí uvedeným usnesením zrušil. Je přitom zcela nerozhodné, pokud tak učinil "pouze" na základě vad v odůvodnění. Trestní soudy následně nemohly při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z již zrušených, tedy neexistujících rozhodnutí.

Jako nedůvodnou posoudil Ústavní soud i námitku stěžovatelů směřující vůči postupu stížnostního soudu, jenž nepřihlédl k odůvodnění stížnosti, kterou dodali až s časovým odstupem po podání stížnosti. Sami stěžovatelé uvádějí, že svou stížnost odůvodnili dne 13. 4. 2017. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně však bylo vydáno již den předtím, tedy 12. 4. 2017. Krajský soud v Brně tedy v době vydání napadeného usnesení nemohl být s odůvodněním stížnosti seznámen, a proto také stížnost stěžovatelů posuzoval jako neodůvodněnou. Okamžik, kdy bylo usnesení Krajského soudu v Brně odesláno formou datové zprávy zmocněnkyni, je v tomto ohledu bez významu, neboť v době, kdy stěžovatelé odůvodnili svou stížnost, toto rozhodnutí již existovalo.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru