Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2006/08 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.2006.08.1
Datum podání11.08.2008
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 724


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2006/08 ze dne 21. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stavební bytové družstvo STAVBAŘ, družstvo, se sídlem Praha 4, Křesomyslova 3, IČ: 000 33 251, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 10, Vyžlovská 38, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2007 č. j. 27 C 20/2005-36 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008 č. j. 69 Co 103/2008-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. srpna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy založily svá rozhodnutí na právním názoru, který je v zásadním rozporu s hmotnou právní úpravou. Z toho stěžovatel dovozuje, že byl zkrácen na svých právech garantovaných mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 27 C 20/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 19. ledna 2005 domáhal zaplacení 13 860 Kč s přísl. po žalovaných J. a B. J. z titulu zaplacení jejich údajného dluhu na příspěvcích vlastníka bytu do fondu oprav za rok 2002 a 2003. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007 č. j. 27 C 20/2005-36 žalobu zamítl s tím, že stěžovatel není pro podání žaloby aktivně legitimován. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2008 č. j. 69 Co 103/2008-64 jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil s právními závěry soudem prvního stupně učiněnými.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a svoji argumentaci vedl polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Stěžovatel se totiž domnívá, že soudy svá rozhodnutí založily na právním názoru, který je v zásadním rozporu s hmotnou právní úpravou, neboť mylně považovaly smlouvu o správě společných částí domu za příkazní smlouvu podle § 724 občanského zákoníku, přičemž podle názoru stěžovatele se jedná o smlouvu zvláštního druhu podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedeného článku Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.

Ústavní soud s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů i s ohledem na skutečnost, že ústavní stížností dotčená (občanskoprávní) věc byla před soudem druhého stupně skončena rozhodnutím, proti němuž není přípustné dovolání [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kdy důvody k výjimečnému prolomení zásady všeobecné přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci a uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní, konstatuje, že pokud občanský soudní řád vylučuje přípustnost dovolání u rozhodnutí, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, a toto není – v obecné rovině – v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 Listiny) tím, že soudy svá rozhodnutí založily na právním názoru, se kterým stěžovatel nesouhlasí, předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.

Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně „právo na spravedlivé projednání“ věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).

Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru