Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2003/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkodůvodnění
Trestní řízení
soud/rozvrh práce
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2003.17.1
Datum podání28.06.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 181, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2003/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. W. B., zastoupeného JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady 1102/1, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 4 Tdo 318/2017-121, ze dne 14. 9. 2016, č. j. 4 Tdo 1120/2016-64, a ze dne 16. 2. 2016, č. j. 4 Tdo 87/2016-71, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, a ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, a proti "veškerým rozhodnutím na tato rozhodnutí navazujícím", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod I.), zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 (bod II.), přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III.) a přečinu podvodu spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 k § 209 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) téhož zákona (bod IV.). Za to byl stěžovateli podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 téhož zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmínečným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného vyslovení dohledu podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku. Dále byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu poškozené MUDr. J. P. ve výši 168 008,60 Kč.

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, a ze dne 22. 5. 2015, sp. zn. 7 To 115/2015, byly ke stěžovatelově dovolání zrušeny usneseními Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 4 Tdo 1120/2016-64, a ze dne 16. 2. 2016, č. j. 4 Tdo 87/2016-71. Následně dne 9. 11. 2016 vydal městský soud rozsudek sp. zn. 7 To 115/2015, kterým zrušil výrok o vině pod bodem IV., v důsledku toho i ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmínečným odkladem v trvání 30 měsíců za současného vyslovení dohledu. Dále byl stěžovateli uložen totožný trest zákazu činnosti jako v rozsudku soudu prvního stupně; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. V řadě třetí dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 5. 4. 2017, č. j. 4 Tdo 318/2017-121.

Proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů a "veškerým rozhodnutím na tato rozhodnutí navazujícím" se stěžovatel brání obsáhlou ústavní stížností podanou dne 28. 6. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do ústavně zaručených práv na zákonného soudce, na obhajobu a na spravedlivý proces garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy rovněž měly podle stěžovatele porušit zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), zásadu ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zákaz reformationis in peius. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, čímž měly porušit čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Zásahy do základních práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že věc byla nesprávně přidělena do senátu obvodního soudu 51 T, který měl být vyloučen, následně byla věc svévolně přidělena soudkyni JUDr. Hynkové a rozhodující senát byl složen z přísedících v rozporu s rozvrhem práce obvodního soudu. Městský soud a Nejvyšší soud chybně vypořádaly námitku ohledně nesprávného složení senátu obvodního soudu; obecné soudy nerespektovaly obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu. Další námitky směřují vůči nepřítomnosti přísedící a zapisovatelky během části hlavního líčení, proti provedenému dokazování a hodnocení důkazů obvodním soudem a následnému vypořádání výhrad proti postupu soudu prvního stupně soudy vyšších instancí. K odvolání stěžovatele měl městský soud změnou popisu jednoho skutku a jeho kvalifikace zhoršit jeho postavení v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius; trest zákazu činnosti nebyl podle výroku rozsudku městského soudu uložen za přečin zneužití pravomoci úřední osoby, nýbrž za ostatní trestné činy, za které však tento druh trestu nelze uložit, byl uložen nadbytečně, svévolně a jeho odůvodnění je formální. Výměra trestu s podmínečným odkladem výkonu trestu je nepřiměřená.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto podle § 43 odst. 3 téhož zákona toto usnesení obsahuje pouze stručné odůvodnění.

Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nebylo zjištěno. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat rozhodovací činnost soudu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit; podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí justiční soustavy, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Rozhodovat o vině a o trestu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu, který reaguje jen na pochybení vyvolávající reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál k posuzované věci, seznámil se s rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 10, požádal o vyjádření jeho předsedkyni a dospěl k jednoznačnému závěru, že se obecné soudy nedopustily pochybení, která by dosahovala intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své námitky překládal opakovaně, soudy se jimi zabývaly (Nejvyšší soud celkem 3x), dostatečně, srozumitelně a logicky se s nimi vypořádaly. Ústavní stížnost je založena výhradně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci (s výroky o vině a trestu). Stěžovatel pouze účelovou a zdlouhavou argumentací, se kterou se již obecné soudy vypořádaly, polemizuje s jejich závěry, a tím staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší - taková argumentace nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti ani prokázat zkrácení stěžovatele v základních právech. Ústavní soud považuje "ústavněprávní" postup stěžovatele jen za účelovou snahu oddálit konečné řešení jeho věci. Obecné soudy rovněž nerozhodovaly rozporně s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

Posuzovaná věc byla správně postoupena JUDr. Hynkové, která byla podle tehdy platného rozvrhu práce náhradnicí za předsedu senátu 51 T, ve věci vyloučeného. Přísedící byli dosazeni do rozhodujícího senátu v souladu s rozvrhem práce. Stěžovatelovo právo na zákonného soudce či na spravedlivý proces nebylo porušeno, neboť přidělení věci a obsazení senátu nebylo svévolné bez dopředu stanovených pravidel - právě naopak. Právo na zákonného soudce je třeba chápat především jako pojistku před účelovým odnětím věci konkrétnímu ("nepohodlnému") soudci. Stěžovateli se dostalo při plnohodnotném složení senátu v rámci pravidel určených rozvrhem práce spravedlivého řízení a konečného rozhodnutí.

K námitce nepřítomnosti přísedící a zapisovatelky během části hlavního líčení u obvodního soudu se opakovaně obecné soudy vyjádřily (zejména městský soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, str. 13 odst. 1, nebo Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016, str. 7 a 8). Přísedící se v průběhu hlavního líčení vzdálila z jednací síně proto, že se jí udělalo nevolno, což je lidsky pochopitelné, pomoc a doprovod jí poskytla protokolující úřednice, která se následně do jednací síně vrátila. Soudkyně mezi tím provedla pouze nezbytné úkony před odročením jednání, správně nepokračovala v provádění dokazování - v tomto postupu v žádném případě nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud také neshledal, že by se obecné soudy při provádění dokazování a následném hodnocení skutkových zjištění dopustily pochybení dosahujících ústavněprávní roviny. Soudy dostatečně zjistily skutkový stav, právně kvalifikovaly jednání stěžovatele, učinily jasný a srozumitelný závěr o jeho vině a uložily mu adekvátní podmíněný úhrnný trest odnětí svobody společně se zákazem činnosti, při které se stěžovatel bez důvodných pochybností dopustil přečinů pod bodem IV. Skutečnost, že byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti za jeho trestnou činnost související se službou u Policie ČR, je zřejmá z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu ze dne 9. 11. 2016; námitky stěžovatele vůči této skutečnosti jsou pouze účelové a formalistické. Námitce porušení zákazu reformationis in peius nelze přisvědčit, neboť odvolací soud sice změnil skutkovou větu k bodu IV., nikoli však podstatným způsobem v neprospěch stěžovatele, čímž by zhoršil jeho postavení. Nelze ani přehlédnout, že byl stěžovateli odvolacím soudem zmírněn úhrnný trest na 30 měsíců s třicetiměsíčním podmínečným odkladem.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na zákonného soudce, na obhajobu a spravedlivý proces garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy neporušily zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zákaz reformationis in peius ani čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru