Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 200/96Nález ÚS ze dne 21.11.1996K právu na obhajobu a odsouzení v nepřítomnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkhlavní líčení/v nepřítomnosti obžalovaného
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/6 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.200.96
Datum podání22.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 302


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996

N 123/6 SbNU 387

K právu na obhajobu a odsouzení v nepřítomnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě rozhodl ve věci ústavní

stížnosti J. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.

1. 1996, sp. zn. 3 To 353/95, ve spojení s rozsudkem Okresního

soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2 T 46/95 takto:

Usnesení Krajského soudu v B. ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 3

To 353/95, a rozsudek Okresního soudu ve Z. sp. zn. 2 T 46/95 ze

dne 10. 3. 1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 22. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Rozsudkem

Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2 T 46/95,

byl stěžovatel jako obžalovaný v řízení proti uprchlému uznán

vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 2 a 3 písm. b)

trestního zákona a trestným činem zanedbání povinné výživy podle

§ 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody

v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a dále pak

zavázán k náhradě škody poškozeným, a to v celkové výši Kč 294

652,-. Jak uvádí stěžovatel, ve skutečnosti se nikdy neskrýval

a ačkoliv proběhlo řízení proti uprchlému, přesto mu byl rozsudek

doručen. Podal tedy proti němu v zákonné lhůtě odvolání, které

však Krajský soud v Brně po projednání v neveřejném zasedání

usnesením ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 3 To 353/95, podle § 253

odst. 1 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud

poukázal na to, že proběhlo řízení proti uprchlému a po vyhlášení

rozsudku soudu I. stupně se ustanovená obhájkyně stěžovatele

vzdala práva odvolání, takže rozsudek nabyl právní moci dne 7. 4.

1995. Podle názoru odvolacího soudu a na základě jeho šetření,

byly dány podmínky pro konání řízení proti uprchlému, a toto

řízení skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Proto

obžalovaný v podstatě neměl právo na doručení rozsudku ani na

podání odvolání proti němu.

Stěžovatel uvádí, že v srpnu 1994 byl zajištěn policií, do

počátku února 1995 se zdržoval v P. u svého bratra a pak u známých

v T. a poté bydlel u své matky na okrese Z., kam mu i na jeho

jméno byla doručována pošta. Dále v období od 20. 9. do 11. 12.

1995 několikrát jednal s U. bankou ve Z., dne 3. 10. 1995

u Okresního soudu ve Z. s JUDr. H., dne 30. 10. 1995 si vyzvedl na

Městském úřadu v K. rodný list, dne 16. 11. 1995 podal na policii

ve Z. žádost o nový občanský průkaz a téhož dne na Okresním soudu

ve Z. převzal rozvodový rozsudek a dne 11. 12. 1995 si na policii

ve Z. vyzvedl nový občanský průkaz. Všude jednal pod svým jménem

a prokazoval se svými doklady.

Stěžovatel namítá, že řízení proti uprchlému je vůči občanovi

dosud netrestanému, který se nezdržuje mimo republiku, neskrývá se

a vystupuje všude pod svým pravým jménem, zcela neobvyklé,

nepřípadné a v rozporu nejen s trestním řádem. Tímto postupem byla

porušena jeho základní práva na obhajobu, přítomnost u soudního

řízení, označování důkazů a kladení otázek svědkům. Napadená

rozhodnutí porušují tak jeho práva zakotvená v čl. 38 odst.

2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, a proto navrhuje jejich zrušení.

Stěžovatel zároveň podal návrh na odložení vykonatelnosti

rozsudku Okresního soudu ve Z. ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 2

T 46/95, neboť je od 3. 7. 1996 ve výkonu trestu a tím je omezován

na svobodě.

Ústavní soud neshledal důvod pro rozhodnutí podle § 79 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb. požádal o vyjádření účastníky řízení.

Krajský soud v B., zastoupený předsedou senátu JUDr. J. P.,

sdělil, že "v posuzovaném případě bylo totiž Okresním soudem ve Z.

na návrh okresního státního zástupce konáno řízení proti uprchlému

podle § 302 tr. řádu. J. D. proto byla ustanovena zkušená

obhájkyně, která se po vyhlášení rozsudku a poučení o opravných

prostředcích vzdala práva odvolání. Rozsudek byl obhájkyni doručen

dne 29. 3. 1995 a dne 7. 4. 1995 tak nabyl právní moci".

K podanému odvolání pak konstatuje, že J. D. rozsudek obdržel až

dne 29. 5. 1995, a proto musel odvolací soud postupovat podle

ustálené a platné judikatury Nejvyššího soudu, která např.

v rozhodnutí č. 58 z roku 1975 uvádí, že skončilo-li trestní

stíhání v řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím

rozsudkem, obviněný pak dodatečně nemá právo na doručení rozsudku

ani na podání odvolání proti pravomocnému rozsudku, a takové

odvolání je pak třeba zamítnout podle § 253 odst. 1 tr. řádu jako

opožděně podané. Tato platná judikatura a právní názor Nejvyššího

soudu, který ostatně odpovídá smyslu řízení proti uprchlému

a zákonu, pak podle mínění předsedy senátu nedovoluje uplatnit

revizní princip. K dodatečně provedenému šetření uvádí, že jeho

cílem bylo uvážení, zda ve věci není třeba podat podnět ke

stížnosti pro porušení zákona. Závěrem konstatuje, že k porušení

zákona ani ústavních práv stěžovatele nedošlo, a proto navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti.

Další z účastníků, Okresní soud ve Z., zastoupený jeho

předsedou senátu JUDr. I. H., se vyjádřil tak, že bylo vedeno

řízení proti uprchlému, ke kterému byly splněny všechny zákonné

podmínky. Dne 10. 3. 1995 byl vyhlášen rozsudek, a protože se

obhájkyně vzdala práva odvolání, byla vyznačena právní moc dnem

25. 5. 1995. Poté bylo Okresnímu soudu ve Z. telefonicky sděleno

Okresním soudem v O., že J. D. se nachází ve vazbě tamního soudu.

Rozsudek mu byl tedy doručen a jmenovaný si proti němu podal

odvolání. Spis byl Krajským soudem v B. vrácen bez věcného

vyřízení s tím, že je třeba J. D. vyslechnout k okolnostem, které

by odůvodňovaly řízení proti uprchlému. Pokud se týká stanoviska,

zda byly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému, předseda

senátu odkázal na usnesení odvolacího soudu, se kterým se

ztotožňuje.

Okresní státní zastupitelství ve Z. se svého postavení

vedlejšího účastníka vzdalo a ke stížnosti se nevyjádřilo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Z.

vedený pod sp. zn. 2 T 46/95, jehož součástí je i vyšetřovací spis

č.: ČVS: OVV-817/94-ZP, a seznámil se podrobně s jejich obsahem.

Vzhledem k tvrzením stěžovatele, která přednesl při jednání

před Ústavním soudem dne 24. 10. 1996, doplnil Ústavní soud

dokazování výslechem svědků M. M., P. Z., A. S. a A. M.. Žádný

z těchto svědků však nepotvrdil tvrzení stěžovatele, že by s ním

byl v období od vznesení obvinění do rozhodnutí soudu v jakémkoli

styku. Z výslechu svědka Z., který byl vyšetřovatelem v trestní

věci stěžovatele, bylo zjištěno, že nebyl dán návrh na vydání

příkazu k zatčení a uvalení vazby, a to ani poté, kdy bylo zřejmé,

že se stěžovatel vyhýbá tomu, aby mu bylo řádně doručeno.

Z provedených výslechů svědků rovněž vyplynulo, že v inkriminované

době bylo po stěžovateli vyhlášeno pátrání, nebylo však prokázáno,

zda o tomto pátrání byly informovány orgány policie na území celé

ČR. Ústavní soud však považuje za pravděpodobné, že tomu tak bylo.

Dále Ústavní soud zjistil z předloženého dokladu, že dne 21.

1. 1995 byl stěžovatel ve styku s orgány Policie ČR, když v B.

oznamoval odcizení vozidla a ztrátu osobních dokladů a kdy byla

v této souvislosti telefonicky ověřována u policejních orgánů ve

Z. jeho totožnost.

Při posouzení věci se Ústavní soud nejprve zabýval tím, zda

příslušná ustanovení trestního řádu, která byla ve věci

aplikována, nejsou v rozporu s Ústavou České republiky, ústavními

zákony či se smlouvou podle čl. 10 Ústavy. K takovému závěru

nedospěl, i když lze souhlasit s názorem, který přednesl právní

zástupce stěžovatele, že tato úprava je problematická v tom, že

nepočítá s možností obnovení procesu v okamžiku, kdy je možné

postavit obžalovaného před soud v řádném procesu (narozdíl např.

od úpravy francouzské).

Dále se Ústavní soud zabýval tím, zda interpretace ustanovení

trestního řádu, která upravují řízení proti uprchlému orgány

činnými v trestním řízení, zejména pak obecnými soudy, nevybočila

z ústavních mezí. Přitom se zaměřil zejména na posouzení, zda

rozhodnutí, která jsou napadána, byla vydána v souladu

s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. zda bylo respektováno

právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům

a zda bylo v tomto řízení dodrženo právo na obhajobu podle čl. 40

odst. 3 Listiny. Ústavní soud považuje za nesporné, že právo

obviněného či obžalovaného vystupovat v řízení osobně patří

k základním znakům spravedlivého procesu, což jednoznačně vyplývá

i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Z této judikatury rovněž vyplývá, že odsouzení někoho

v jeho nepřítomnosti je možné jen za zcela výjimečných okolností

a po vyčerpání všech prostředků, které právo poskytuje k zajištění

toho, aby konkrétní osoba byla postavena před soud.

Řízení podle § 302 a násl. trestního řádu proti osobě,

kterou není možno vůbec postavit před soud a která případně nebyla

ani vyslechnuta buď proto, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem

v cizině, nebo proto, že se skrývá, je nepochybně řízením, které

do značné míry ústavní principy spravedlivého procesu omezuje.

Nutně tedy musí být tato ustanovení aplikována tak, jak to stanoví

čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. že při používání ustanovení o mezích

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu

a nesmějí být zneužívána k jiným účelům než pro které byla

stanovena. Podle názoru Ústavního soudu tedy rozhodně nemohou být

tato ustanovení používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci.

Důvody pro takové řízení mohou v průběhu trestního stíhání

pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných

zásad. Povinností soudu je tedy zkoumat v průběhu celého trestního

řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému stále trvají.

Rovněž komentář k příslušným ustanovením trestního řádu uvádí, že

toto zvláštní řízení by se mělo konat jen tehdy, je-li toho třeba

ze zvláštních důvodů. Ze spisů ani z provedených důkazů však

nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení využily všech

prostředků, které jim právo dává k tomu, aby dosáhly osobní účasti

obviněného, resp. obžalovaného, v řízení, které se ho týká. Lze

dokonce konstatovat, že ani státním zastupitelstvím ani soudem již

ve věci nebyly prováděny žádné úkony směřující k zatčení

stěžovatele a případnému uvalení vazby pro vyhýbání se trestnímu

stíhání. Z provedených důkazů je rovněž zřejmé, že pokud by

Policie ČR řádně vedla pátrání po osobě stěžovatele a pokud by

její orgány náležitě spolupracovaly a využívaly výpočetní

techniku, musel by být pobyt stěžovatele zjištěn a mohl být

zadržen.

Podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy má každý obviněný určitá minimální

práva, ke kterým patří též možnost obhajovat se osobně nebo za

pomoci obhájce a vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě

i ve svůj prospěch. V řízení proti uprchlému tedy přecházejí tato

práva na obhájce, kterého podle § 304 tr. řádu musí mít obviněný

v tomto řízení vždy a který má stejná práva jako obviněný. Jak

Ústavní soud zjistil z vyšetřovacího spisu, byly v období od září

do listopadu 1994 prováděny výslechy 15 svědků (poškozených), ale

pouze jediného výslechu se zúčastnila i ustanovená obhájkyně,

která se pak dne 30. 12. 1994 seznámila s obsahem předmětného

spisu s tím, že nemá další návrhy na doplnění vyšetřování. Po

vyhlášení rozsudku dne 10. 3. 1995 se obhájkyně vzdala práva

odvolání. Podle názoru Ústavního soudu takový způsob obhajoby,

s ohledem na charakter trestné činnosti, ze které byl stěžovatel

obžalován, je zcela nedostatečný. Je mimo jakoukoli pochybnost, že

k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu

podvodu je nezbytné, aby zejména u tzv. úvěrových podvodů bylo

prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze

nevrátit, resp. s vědomím, že je nebude moci vrátit ve smluvené

době. Obhajoba se však spokojila s tvrzením poškozených

a s doklady, které byly předloženy, aniž by byla např. ověřována

pravost listin, zejména dlužních úpisů a podpisů na nich.

Pokud jde o postup soudu ve vztahu k obhajobě, je třeba

uvést, že obhájkyni stěžovatele bylo doručeno předvolání

k hlavnímu líčení na den 10. 3. 1995 doporučeně, stejně byl

doručen i rozsudek soudu I. stupně dne 29. 3. 1995. Tento způsob

doručení neodpovídá ustanovení § 63 odst. 1 a 3 tr. řádu, neboť

v takovém případě je nutné doručit do vlastních rukou.

Ústavní soud považuje dále za potřebné vyjádřit se k názoru

odvolacího soudu uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že

musel postupovat podle ustálené a platné judikatury. Takové

argumentaci nelze přisvědčit, neboť soudce je podle čl. 95 odst.

1 Ústavy ČR při rozhodování vázán pouze zákonem. V případě, že při

svém rozhodování přihlíží k judikatuře, měl by mít na zřeteli, že

její ustálenost a platnost jsou odvislé od vývoje, který je

odrazem daných společenských a ústavněprávních podmínek. Navíc

aplikace takové judikatury musí být v souladu s mezinárodními

závazky, které Česká republika přijala, v daném případě především

s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru,

že stěžovateli bylo odejmuto právo na spravedlivý proces. Dále pak

Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nebylo zajištěno právo na

obhajobu, zejména mu nebylo umožněno, aby mohl osobně vystoupit

v řízení před soudem a vyjádřit se k provedeným důkazům. Tím došlo

k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Ústavní soud proto ústavní

stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb. napadená rozhodnutí zrušil, aby tak byl vytvořen

prostor k novému řádnému procesu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

vykonatelné rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro

všechny orgány i osoby.

V Brně dne 21. 11. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru