Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 200/01Usnesení ÚS ze dne 27.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříknáhrada
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.200.01
Datum podání30.03.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 200/01 ze dne 27. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. S.S., J.S., J.S. a J.S., všichni zastoupeni JUDr. R.F., proti rozsudkům Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.3.1997 č.j. 11 C 160/94-99 a Krajského soudu v Brně ze dne 5.12.2000 č.j. 21 Co 328/97- 125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému SV, tak, že žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit jim částku 240 178 Kč s příslušenstvím, zamítl.

V odůvodnění tohoto rozsudku vzal okresní soud za prokázané, že právní předchůdci stěžovatelů F. a S.F., jako spoluvlastníci rolnické usedlosti odevzdali nemovitosti a inventář do užívání národního podniku G., ekonomii jeho závodu H., bezplatně od 1.1.1959. Původní žalobkyně S.S., jako dcera a dědička manželů F. uplatnila svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře v roce 1992 u tehdejšího SK. Výše jmenovaný národní podnik, který převzal nemovitosti a inventář od manželů F., však podle výpisu z obchodního rejstříku není právním předchůdcem SH, jako subjektu, který byl začleněn do SK. G., měly změněn název na S., podle rozhodnutí ministra potravinářského průmyslu ze dne 7.6.1960. Posléze byl název podniku změněn podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ze dne 16.12.1980, kdy byla hospodářská organizace začleněna do koncernu C. SK tak nemohl být právním nástupcem právnické osoby G., která převzala inventář manželů F. Na tom nic nemění ani smlouva o převodu správy národního majetku ze dne 28.2.1964 mezi předávající organizací J., a přejímajícím SH. Okresní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný SV, s.p., jako právní nástupce SK není osobou povinnou podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (zákon o půdě). Z tohoto důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se zabýval dalšími podmínkami pro přiznání nároku.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Kroměříži jako věcně správný potvrdil.

V odůvodnění rozsudku se krajský soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně vymezuje, kdo je povinnou osobou pro poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Touto povinnou osobou je ta právnická osoba, která věci převzala, nebo její právní nástupce. Podle zákona o půdě není sledován další osud věcí tak, jak byly předávány v pozdější době mezi dalšími právnickými osobami, ale sleduje pouze právní nástupnictví po prvním přebírajícím. V řízení bylo zjištěno, že manželé F. nepodepsali návrh dohody ze dne 12.7.1960, na základě níž jejich zemědělské pozemky spolu s živým a mrtvým inventářem měly být užívány národním podnikem G. bezplatně po dobu šesti let s ujednáním, že nebude-li do 1.1.1965 podán návrh na vrácení nebo převzetí pozemků, inventáře a budov, smlouva se prodlouží o dalších šest let. Z toho je patrno, že pozemky spolu s živým a mrtvým inventářem byly nadále užívány bez smluvního podkladu národním podnikem G. a jeho právními nástupci až do dne 28.2.1964, kdy byly národním podnikem J. smluvně převedeny na SH. Z předložených dokladů nesporně vyplynulo, že k vrácení majetku manželům F. nikdy nedošlo, ať již za účelem jejich vstupu a vnosu tohoto majetku do JH. či z jakýchkoli jiných důvodů. Na základě uvedených skutečností žalovaný SV není ve věci aktivně legitimován (správně pasivně legitimován - pozn. ÚS) vzhledem k tomu, že není právním nástupcem G., přičemž právní předchůdce žalovaného, tj. SH., byl toliko subjektem, který živý a mrtvý inventář nabyl na základě smluvního vztahu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl porušen zákon č. 229/1991 Sb., neboť nebyl uznán jejich nárok na náhradu za živý inventář a osiva podle uvedeného zákona, čímž došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy při rozhodování nerozlišily pojmy bezplatné užívání a vnos. Podle jejich názoru v daném případě nešlo o bezplatné užívání majetku, ale o bezplatný pronájem na dobu 5 let. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že oba soudy považovaly bezplatné užívání (podle stěžovatelů bezplatný pronájem) za vnos do tehdejších G. Stěžovatelé jsou si vědomi, že žalovaný není právním nástupcem G., při rozhodování však měla být vzata na zřetel skutečnost vyplývající z písemných dokladů, že mezi G. a manžely F. nebyla uzavřena žádná dohoda (smlouva) o bezplatném užívání nemovitostí s příslušným živým inventářem a zásobami, ale fakticky došlo k převzetí tohoto majetku bez jakéhokoliv právního důvodu. O této okolnosti měl svědčit dopis ze dne 10.12.1968, v němž se uvádí, že G., předaly SH, nemovitosti, živý inventář a zásoby manželů F., jež měly v bezplatném užívání pouze na základě návrhu smlouvy o bezplatném užívání majetku, kterou však manželé F. nepodepsali. Stěžovatelé dovozují, že za situace, kdy G. užívaly majetek manželů F. bez právního důvodu, nelze rozhodně hovořit o vnosu tohoto majetku do G. K tomu mohlo dojít fakticky až ke dni 27.1.1971, kdy F.F. podepsal se SH smlouvu o odevzdání zemědělské půdy do užívání socialistické zemědělské organizaci na 10 let. O skutečnosti, že faktický vnos byl proveden do SH., svědčí i list č. 506, kde je uveden zůstatek vnosu k 1.1.1971. Pokud se týká živého inventáře a zásob převedených G. bez právního důvodu na SH, měl být tento majetek podle názoru stěžovatelů správně vrácen manželům F. Takto byl převod formou vnosu do SH legalizován až smlouvou uzavřenou v roce 1971. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že i samotný SH si byl vědom skutečnosti, že živý inventář a zásoby převzal bez právního důvodu a proto vnosový list byl veden od roku 1971. Dále stěžovatelé poukazují na dopis ze dne 28.12.1968, v němž je opětovně konstatováno, že F.F. odmítl převod z cukrovarské ekonomie na SH s odůvodněním, že vstoupí do J. Stěžovatelé dovozují, že byl-li tento převod následně učiněn proti jeho vůli, nelze mluvit o vnosu v této době, ale právě až v roce 1971. Také v dopisu ze dne 28.2.1964 označeném jako "Připomínky" a podepsaném J., a SH, je uvedeno, že užívání nemovitostí, živého inventáře a zásob manželů F. je založeno na bezesmluvním poměru a že F.F. žádal o to, aby mu byl veškerý majetek vrácen, neboť chtěl vstoupit jako člen do JH. Stěžovatelé poukázali rovněž na dědické rozhodnutí po zemřelém F.F. ze dne 7.9.1971 sp. zn. D 591/71, podle něhož zůstala spornou pohledávka zůstavitele vůči SH za předaný živý a mrtvý inventář ve výši 41 865,90 Kčs.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Okresní soud v Kroměříži i Krajský soud v Brně svými rozhodnutími pochybily, jestliže dospěly k závěru, že vnos byl proveden do G., a nikoliv do SH, přičemž oba soudy pominuly skutečnost, že G. převzaly majetek bezesmluvně a z tohoto důvodu se nemohlo jednat o vnos majetku. Napadené rozsudky obou soudů jsou v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., a proto stěžovatelé navrhují jejich zrušení.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Okresní soud v Kroměříži jako účastník řízení a SV, státní podnik, jako vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži sp.zn. 11 C 160/94.

Okresní soud v Kroměříži ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelé v podstatě brojí proti jeho právnímu závěru o tom, který subjekt je povinen poskytnout náhradu za převzatý inventář a zásoby původních vlastníků podle § 20 odst. 2 zákona o půdě. K vytýkanému nerozlišení pojmů bezplatné užívání a vnos okresní soud uvedl, že pojem vnos ve svých právních závěrech v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 26.3.1997 nepoužívá, neboť z provedeného důkazního řízení vyplynulo, že došlo k bezúplatnému převzetí a užívání jak pozemků, tak inventáře a zásob původních vlastníků národním podnikem. Pojem vnos se používal v právní úpravě zemědělského družstevnictví ohledně vnesení movitých věcí (tj. živého a mrtvého inventáře a zásob) členem družstva ke společnému hospodaření do tehdejšího jednotného zemědělského družstva. G. byly národním podnikem, nikoliv zemědělským družstvem, proto nemohlo dojít k vnosu inventáře a zásob, ale toliko k bezesmluvnímu bezúplatnému převzetí těchto věcí v daném případě. Pokud soudy použily pojem vnos, bylo to jen v souvislosti s tím, že tento pojem se vyskytuje na listině ze dne 28.12.1968 (č.l. 80 spisu) a na listině skladová karta zásob (č.l. 83 spisu). G., národní podnik, fakticky převzaly pozemky, inventář a zásoby původních vlastníků, bezplatně je užívaly od roku 1959 nebo 1960 do roku 1964, jak vyplývá ze smlouvy o převodu správy národního majetku, kde však není specifikován inventář, toliko pozemky v seznamu. Šlo o fyzické uchopení věci (inventáře a zásob) bez právního důvodu, tj. bez smlouvy či jiného právního úkonu, ale přitom nešlo o vnos. Z žádné listiny předložené jako důkaz nevyplývá faktické (fyzické) převzetí živého a mrtvého inventáře a zásob národním podnikem SH. Z listiny na č.l. 83 spisu vyplývá spíše převzetí závazku SH ve finanční, nikoliv naturální podobě, k datu 1.1.1971, neboť na této listině je uvedena pouze částka 41 865,90 Kčs bez jakékoliv konkretizace inventáře a zásob. Na uvedené listině je sice použit pojem vnos, avšak nemohlo jít o vnos podle významu a obsahu tohoto pojmu, když se jednalo o národní podnik, nikoliv družstvo. Ocenění inventáře a zásob bylo provedeno při převzetí částkou 41 865,70 Kčs G., který věci fakticky převzal. Soud prvního stupně vycházel v dané věci striktně z ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, když bylo prokázáno, že inventář a zásoby převzal národní podnik G., nikoliv národní podnik SH, takže případnou náhradu by měl poskytnout právní nástupce G. SH, národní podnik, byl v té době samostatný právní subjekt, i když v rámci tehdejšího socialistického hospodářství. Právním nástupcem G. byly J., národní podnik, přičemž mezi tímto národním podnikem a SH nebyl vztah slučovaných nebo rozdělovaných podniků, resp. organizací podle tehdy platného hospodářského zákoníku. Okresní soud v Kroměříži proto navrhuje, aby ústavní stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.

SV, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že hovoří-li zákon č. 229/1991 Sb. o vnosu, má na mysli vnos do zemědělských družstev, neboť u státních statků, které byly státními podniky, se o vnosy jednat nemohlo. V případě družstev šlo totiž o jinou formu vlastnictví - družstevní, které mělo jiný režim než tzv. socialistické vlastnictví. Z ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že povinnost k náhradě měla právnická osoba, která fakticky živý a mrtvý inventář převzala. Touto právnickou osobou, jak plyne i z vyjádření stěžovatelů, byly G. Stěžovatelé několikrát ve své stížnosti sami poukazují na skutečnost, že G., převzaly bez právního důvodu živý a mrtvý inventář, a dále konstatují, že SK nikdy nebyl právním nástupcem G. Stěžovatelé pochybili, když neuplatnili své restituční nároky vůči Pozemkovému fondu České republiky, který byl povinnou osobou k jejich náhradě. Z uvedeného vyplývá, že v žádném případě nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Oba soudy nepochybily, když zamítly žalobu stěžovatelů na náhradu za restituční nároky. Vedlejší účastník má za to, že stěžovatelé se domáhají zrušení rozhodnutí soudů obou instancí z toho důvodu, že si jsou vědomi pochybení, jehož se dopustili při uplatnění restitučních nároků vůči nesprávné právnické osobě. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla v plném rozsahu zamítnuta.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Podstata ústavní stížnosti spočívá především v polemice s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů jimi provedeným. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy České republiky nepřísluší. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto si nemůže přisvojovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno vycházet z toho, že takové rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Úkolem Ústavního soudu v projednávané věci bylo zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, zejména právo na spravedlivý proces. Přezkumem běžné zákonnosti těchto rozhodnutí se Ústavní soud s ohledem na uvedené důvody pochopitelně zabývat nemohl. V projednávané věci však nebylo shledáno, že by svou povahou dosahovala ústavněprávní roviny.

Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži sp.zn. 11 C 160/94 bylo Ústavním soudem zjištěno, že obecné soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly stanovenými občanským soudním řádem při respektování principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelům nebyl odepřen přístup k soudu, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, žalobců i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které soud provedl, a na základě skutkových zjištění byly vyvozeny příslušné právní závěry.

Ústavní soud mohl jen přisvědčit právnímu závěru obecných soudů o neexistenci pasivní legitimace na straně žalovaného SV, a to s ohledem na znění ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Naopak za mylnou považuje argumentaci stěžovatelů vycházející z nepřesného výkladu pojmu vnos majetku. Úvahy o tom, zda a kdy došlo ke vnosu živého inventáře a zásob právních předchůdců stěžovatelů do národního podniku SH (právní předchůdce žalovaného) se jeví zcela bezpředmětné za situace, kdy právnickou osobou, která tyto věci původně převzala a dále s nimi bez dohody s původními vlastníky nakládala, byl nepochybně národní podnik G., resp. jeho právní nástupci. Nedůvodnost námitek stěžovatelů vyplývá dostatečně i z vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k posuzované ústavní stížnosti. V pouhé skutečnosti, že stěžovatelé nebyli v soudním sporu úspěšní a neztotožňují se s právními závěry obecných soudů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nedošlo. Vzhledem k tomu, že ani Ústavní soud sám - vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním podaného návrhu - nezjistil porušení některého jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatelů, shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru