Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 20/13 #1Nález ÚS ze dne 13.05.2013Právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení před ESLP

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkNáklady řízení
odškodnění
Zastoupení
advokát
stížnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 83/69 SbNU 353
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.20.13.1
Datum vyhlášení20.05.2013
Datum podání03.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 82/1998 Sb.; o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem; § 31/4

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31 odst.4, § 31a, § 31 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Závěr o neúčelnosti nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva v situaci, kdy šlo v době jejího podání o jediný účinný prostředek nápravy proti průtahům v řízení (tj. před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), a kdy byly průtahy následně vnitrostátně uznány, se dostává do rozporu s právem na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které zaručuje článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Petra Kudličky zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. května 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76 v části potvrzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46, který nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Těmito výroky bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ve zbytku Ústavní soud danou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stejně jako návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Narativní část

Městský soud v Brně přiznal stěžovateli náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení. Zamítl však stěžovatelův návrh na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu v dané věci v roce 2004, o níž nebylo doposud rozhodnuto. Vyložil, že právní zastoupení před Evropským soudem není povinné, přičemž o nákladech zastoupení rozhodne tento soud, a proto nemůže jít o účelně vynaložené náklady.

Stěžovatel soudům vytýkal, že při rozhodování o náhradě nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu, která byla v roce 2004 jediným uznávaným efektivním prostředkem nápravy proti průtahům v řízení, nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Podle ní v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. bylo možné náklady řízení spojené se stížností podanou k Evropskému soudu považovat za škodu, pakliže byl tímto soudem stěžovatel posléze odkázán na nově vzniklý vnitrostátní prostředek nápravy, přičemž soudy odklon od tohoto závazného právního názoru v stěžovatelově věci relevantně nevysvětlily.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud si je vědom, že podle judikatury Nejvyššího soudu jsou náklady vynaložené na podání stížnosti k Evropskému soudu za daných okolností škodou. Ačkoli se stěžovatelova věc odlišuje tím, že Evropský soud o jeho stížnosti dosud nerozhodl, nelze akceptovat názor městského soudu, že rozhodování o nákladech řízení je nutno za všech okolností ponechat na Evropském soudu. Mechanismus ochrany založený Úmluvou je vybudován na principu subsidiarity (srov. článek 35 odst. 1 Úmluvy). Státy se nemusejí zpovídat ze svých činů před mezinárodním tělesem předtím, než dostaly příležitost napravit věci prostřednictvím svého vlastního právního systému. Průtahy ve stěžovatelově řízení byly po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. vnitrostátně uznány a byl vytvořen prostor pro jejich úplné finanční odškodnění. Z toho vyplývá, že stěžovatelova stížnost k Evropskému soudu byla podána důvodně a náklady spojené s jejím podáním byly účelně vynaloženy. Je žádoucí všechny nároky plynoucí z průtahů řízení primárně vypořádat vnitrostátně a zbytečně neprodlužovat řízení před Evropským soudem. Příslušné vnitrostátní orgány by proto měly vytvořit podmínky pro včasné uspokojení všech legitimních nároků stěžovatele a definitivní ukončení sporu o odškodnění průtahů.

Bylo by v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání orgánů veřejné moci (náklady řízení vedoucího k jeho reparaci) nesl poškozený sám.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Miloslav Výborný.

IV.ÚS 20/13 ze dne 13. 5. 2013

N 83/69 SbNU 353

Právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení před ESLP

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 13. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 ve věci ústavní stížnosti Petra Kudličky, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 a Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení a na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva a nákladů řízení o předběžném uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti 1. Městského soudu v Brně, 2. Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 3. České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76 ve výroku II a ve výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 v části zamítající žalobu co do částky 14 600 Kč a pokud jím byl potvrzen výrok III téhož rozsudku, se ruší, neboť těmito výroky bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se odmítá.

III. Návrh na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky obecných soudů vydanými v jeho věci byla porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby je Ústavní soud z tohoto důvodu zrušil v části týkající se odškodnění majetkové újmy odpovídající nákladům spojeným s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve výši 14 600 Kč, nákladům vynaloženým v řízení o předběžném projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti ve výši 29 200 Kč a náhradě nákladů soudního řízení o odškodnění. Stěžovatel dále žádá zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 231 C 164/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli částku ve výši 90 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení (výrok I) a zamítl stěžovatelův návrh co do částky 1 320 000 Kč s úrokem z prodlení sestávající ze zbylé části nároku na náhradu nemajetkové újmy, náhrady nákladů v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu z důvodu průtahů v řízení a náhrady nákladů řízení o předběžném uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti (výrok II). Vyložil, že právní zastoupení před Evropským soudem není povinné, přičemž o nákladech zastoupení rozhoduje tento soud; proto je nelze podřadit pod ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.; nárok na náhradu nákladů řízení o předběžném uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti je vyloučen ustanovením § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Soud žalované také uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 20 817 Kč (výrok III) dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., protože stěžovatel byl úspěšný co do základu nároku na náhradu nemajetkové újmy, který činil 67,26 % v poměru k ostatním dvěma neúspěšně uplatněným nárokům. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Náklady vynaložené v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu nepovažoval za účelně vynaložené k odstranění průtahů v řízení, protože podání stížnosti na průběhu posuzovaného řízení nic nezměnilo; soudu totiž tato skutečnost nebyla dána na vědomí, a tak stížnost nesplnila preventivní účel v tom smyslu, že by protahované řízení bylo významně urychleno. Dodal, že Ústavní soud v nálezu (správně usnesení) sp. zn. III. ÚS 3120/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) neshledal protiústavnost ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

III.

3. Stěžovatel soudům vytýká, že při rozhodování o náhradě nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu v roce 2004, která byla v té době jediným uznávaným efektivním prostředkem nápravy proti průtahům v řízení a o které dosud nebylo rozhodnuto, nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1277/2009, dle kterého v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je možné náklady řízení spojené se stížností podanou k Evropskému soudu považovat za škodu ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž soudy odklon od tohoto závazného právního názoru relevantně nevysvětlily. Dodává, že ke stížnosti u Evropského soudu se uchýlil poté, co vnitrostátní stížnosti nevedly ke kýženému výsledku. Stěžovatel je dále názoru, že nárok na náhradu nákladů řízení o předběžném uplatnění nároku před Ministerstvem spravedlnosti vyplývá z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, dle kterého zákon č. 82/1998 Sb. vydaný k provedení článku 36 odst. 3 a 4 Listiny nemůže nárok na náhradu škody zcela anulovat, a také z nálezu sp. zn. Pl. 38/06, dle kterého by bylo v rozporu s principem odpovědnosti státu za způsobenou škodu, aby poškozený nesl náklady řízení vedoucího k reparaci škody. Argumentaci neformálností řízení o předběžném projednání nároku nevyžadující realizaci prostřednictvím právního zástupce považuje stěžovatel za ryze účelovou, nepřípustně formální, svévolnou a procesně nespravedlivou. Stěžovatel je konečně přesvědčen, že v řízení před soudem prvního stupně mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, poněvadž prokázal základ nároku na náhradu nemajetkové újmy, přičemž její výše není exaktně stanovena a v době uplatnění nároku neexistovala žádná vnitrostátní judikatura; soud nepřípustně vycházel pouze z výše přisouzené částky. Stěžovatel "se rezolutně distancuje" od podezření odvolacího soudu, že požadovaná částka byla stanovena účelově k dosažení vysoké náhrady nákladů řízení.

4. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel odůvodňuje protiústavností, kterou již Ústavní soud potvrdil v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) a Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.); o opaku pak Ústavní soud neuzavřel ničeho, neboť v odmítavém usnesení sp. zn. III. ÚS 1619/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) se náležitě nevypořádal se všemi námitkami. Důvodnost návrhu shledává stěžovatel i v dosavadní "nedobré" praxi vnitrostátních orgánů při odškodňování, která je na újmu právu na včasnou kompenzaci a odrazuje potenciální poškozené, a proto stěžovatel považuje za nemístné odepření náhrady nákladů vynaložených na některé z jeho aktivit směřujících k dosažení patřičného odškodnění.

5. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel v přípise ze dne 19. 4. 2013 uvedl, že o jeho stížnosti vedené pod č. 16043/04 Evropský soud dosud nerozhodl.

IV.

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníků řízení a vedlejšího účastníka.

7. Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně ani Ministerstvo spravedlnosti se do přijetí nálezu k ústavní stížnosti nevyjádřily.

V.

8. Po shora rekapitulovaném průběhu řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele [srov. ustanovení § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pro úplnost Ústavní soud současně dodává, že v řízení neprováděl dokazování a vyšel toliko ze spisu - zvláště pak ze znění napadených rozhodnutí a ze stěžovatelovy ústavní stížnosti.

VI.

9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná v části, jíž stěžovatel napadl výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 v části zamítající žalobu co do částky 14 600 Kč. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným, v důsledku čehož v části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 zamítající žalobu co do částky 29 200 Kč, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně je ústavní stížnost nepřípustná.

10. K přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatel současně s ústavní stížností podal dovolání, které dle svého obsahu směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající v přiměřeném zadostiučinění, avšak v petitu dovolání stěžovatel žádá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně části, kterou napadl podanou ústavní stížností. Ústavní soud však ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, neboť z obsahu dovolání a ústavní stížnosti, jakož i z jejího petitu je zjevné, že stěžovatelovo dovolání směřuje pouze proti části výroku týkající se náhrady nemateriální újmy, přičemž v projednávané věci nejedná se - už z důvodů procesního postupu samotného stěžovatele - o tzv. (ústavně nepřípustné) "štěpení" nároků.

VII.

11. K otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavní soud judikoval, že ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody vůči státu je třeba hledat nejen v ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v článku 1 odst. 1 Ústavy, a tím v samotných principech materiálního právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249)]. Pokud má stát být skutečně za takový považován, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce; stát se nemůže zbavit odpovědnosti za postup svých orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako mylný, zasahující do základních práv [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423) a nález sp. zn. III. ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 17/64 SbNU 171), bod 18]. Má-li tedy každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (srov. článek 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo popřít [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)].

12. Smyslem a účelem ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zajištění úhrady nákladů řízení vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu čili zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem i náhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně anebo nápravě, a to ve smyslu nákladů účelně vynaložených. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání orgánů veřejné moci (náklady řízení vedoucího k jeho reparaci) nesl poškozený sám [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)].

13. Výše uvedenému konvenuje právní názor Nejvyššího soudu, dle kterého poškozenému náleží i náhrada škody spočívající v nákladech, které jím byly účelně vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, přičemž v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž bylo do zákona č. 82/1998 Sb. vloženo nové ustanovení § 31a, byla jediným dostupným a účinným prostředkem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě stížnost k Evropskému soudu, pročež je možné náklady spojené s jejím podáním považovat za škodu ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1277/2009 ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4128/2010 ze dne 8. 9. 2011 a sp. zn. 30 Cdo 1829/2010 ze dne 27. 7. 2011, dostupné na www.nsoud.cz). Poškozený však musí prokázat nejen zastoupení advokátem při podání stížnosti, ale také skutečné vynaložení nákladů za poskytnutou právní službu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1277/2009 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1239/11 ze dne 3. 11. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze přisvědčit argumentu odvolacího soudu, že se jednalo o neúčelné náklady, protože podání stížnosti neovlivnilo rychlost řízení před městským soudem. Skutečnost, že hrozba řízením před Evropským soudem neměla do pracovních poměrů ve věci rozhodující soudkyně městského soudu žádný dopad a nepodnítila ji k vyššímu pracovnímu nasazení, nezbavuje tento opravný prostředek jeho obecně uznávané efektivity. Ostatně obecná inertnost soudkyně vůči jakýmkoli donucovacím prostředkům i ze strany jejích nadřízených je evidentní (srov. přípisy místopředsedů městského soudu a krajského soudu na č. l. 23, 25 a 25 na rubu spisu).

14. Ústavní soud si je vědom existence ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a výše citované judikatury Nejvyššího soudu, dle které jsou náklady vynaložené na podání stížnosti k Evropskému soudu škodou ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za předpokladu, že stížnost byla podána před zavedením institutu vnitrostátního odškodnění imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení zákonem č. 160/2006 Sb. a současně že posléze byl stěžovatel Evropským soudem odkázán na tento vnitrostátní prostředek nápravy, v důsledku čehož mu náhrada těchto nákladů nebyla přiznána. Ačkoli se stěžovatelova věc odlišuje tím, že Evropský soud - dle tvrzení stěžovatele - o jeho stížnosti, a tedy ani o nákladech právního zastoupení s ní spojených dosud nerozhodl (a stále tak existuje možnost, že budou stěžovateli přiznány), nelze akceptovat názor městského soudu, že rozhodování o nákladech řízení je nutno za všech okolností ponechat na Evropském soudu. Mechanismus ochrany založený Úmluvou je vybudován na principu subsidiarity vůči vnitrostátním systémům ochrany lidských práv (srov. článek 35 odst. 1 Úmluvy), tedy vychází z myšlenky, že státy se nemusejí zpovídat ze svých činů před mezinárodním tělesem předtím, než dostaly příležitost napravit věci prostřednictvím svého vlastního právního systému (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 191). Průtahy ve stěžovatelově řízení již byly vnitrostátně uznány a byl vytvořen prostor pro jejich úplné finanční odškodnění (byť stěžovatel s přiznanou výší náhrady imateriální újmy ve svém dovolání nesouhlasí), z čehož vyplývá, že stěžovatelova stížnost k Evropskému soudu byla podána důvodně a náklady spojené s jejím podáním byly účelně vynaloženy. Je žádoucí všechny nároky plynoucí z průtahů řízení primárně vypořádat vnitrostátně a zbytečně neprodlužovat řízení před Evropským soudem, které by podle informací poskytnutých stěžovatelem mělo trvat již devět let. Příslušné vnitrostátní orgány by proto měly vytvořit podmínky pro včasné uspokojení všech legitimních nároků stěžovatele a definitivní ukončení sporu o odškodnění průtahů. Kromě toho poskytnutí náležitého odškodnění za imateriální újmu na vnitrostátní úrovni s sebou přináší důsledek, podle něhož jediným důvodem pro pokračování v řízení před Evropským soudem by byla marginální otázka nákladů vynaložených v souvislosti s podáním stížnosti, ačkoli je zjevné, že klíčovým úkolem Evropského soudu není vypořádávání nároků stěžovatelů vzniklých z vynaložených nákladů řízení.

15. Lze tedy shrnout, že odmítnutím přiznat náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu, resp. posouzením těchto nákladů jako neúčelně vynaložených, se obecné soudy dopustily porušení stěžovatelova práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které zaručuje článek 36 odst. 3 Listiny.

16. V části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 zamítající žalobu co do částky 29 200 Kč, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Při rozhodování o stěžovatelově nároku na přiznání náhrady nákladů vynaložených v řízení o předběžném projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti aplikovaly totiž obecné soudy platné a účinné zákonné ustanovení, v důsledku čehož mohla by být ústavní stížnost v tomto rozsahu důvodná toliko v případě zjištění neústavnosti části zákona č. 82/1998 Sb. Derogační návrh byl však z důvodů dále vyložených shledán zjevně neopodstatněným. Neodvratitelným dopadem uvedeného je i zjištění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části zde reprodukované.

17. Zbývající část potvrzujícího rozsudečného výroku odvolacího soudu nebyla předmětem přezkumu Ústavního soudu. Je na Nejvyšším soudu, aby se k ní vyjádřil v rámci dovolacího řízení.

VIII.

18. Stěžovatel navrhl dále zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jeho odstranění z právního řádu by mu mohlo založit též nárok na náhradu nákladů advokátního zastoupení při předběžném projednání stěžovatelova nároku před Ministerstvem spravedlnosti.

19. Se stěžovatelem je třeba obecně souhlasit, že mu náleží náhrada všech nákladů účelně vynaložených v souvislosti s nápravou průtahů v řízení. Stěžovatel svůj nárok na náhradu nákladů zastoupení při předběžném projednání nároku dovozuje z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a sp. zn. Pl. ÚS 38/06, které se však týkají odlišných věcí (nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 se zabývá nerovností dvou skupin odškodňovaných a nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 se věnuje způsobu výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení); proto z nich konkrétní nárok stěžovatele - kromě obecných proklamací obsažených v nálezech - nelze výslovně dovodit.

20. Rozhodnutí, jimiž Ústavní soud dříve opakovaně odmítl návrhy na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 701/10 ze dne 15. 4. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1619/09 ze dne 10. 8. 2009 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3120/11 ze dne 20. 12. 2011, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), argumentují neformálností řízení před ministerstvem, které nevyžaduje právní zastoupení (srov. shodně § 31 bod 4 důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb. a Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 275). Usnesení sp. zn. III. ÚS 1619/09 krom toho odkazuje na odůvodnění jím přezkoumávaných rozhodnutí obecných soudů, dle kterých vyloučení nároku na náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném projednání nároku má zabránit účelovému navyšování nároku poškozeného, neboť řízení má neformální charakter a poškozený při něm nemusí být zastoupen. Ústavní soud nenalezl důvod pro odklon od tohoto právního názoru, a to i s ohledem na skutečnost, že předběžné projednání nároku není jakousi obdobou kontradiktorního soudního řízení ani správním řízením, které si může vyžádat potřebu právního zastoupení, ale postupem usilujícím o mimosoudní vyřešení věci (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 186), jehož náklady účastníci zásadně nesou sami. Ostatně ani stěžovatelovo odůvodnění návrhu nepřináší žádnou novou a "silnou" argumentaci, která by byla způsobilá změnit ustálený náhled Ústavního soudu na tuto problematiku; argumentace nedobrou praxí Ministerstva spravedlnosti vyznačující se údajnou zdlouhavostí a odmítavým přístupem k žádostem o odškodnění neosvětluje naléhavost potřeby zastoupení advokátem. Ústavní soud proto shledal návrh na zrušení napadeného ustanovení zjevně neopodstatněným.

IX.

21. Z výše vyložených důvodů shledal Ústavnísoud podanou ústavní stížnost zčásti důvodnou a výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012 č. j. 44 Co 376/2011-76, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2011 č. j. 231 C 164/2010-46 v části zamítající žalobu co do částky 14 600 Kč, zrušil podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nevyhnutelným důsledkem kasace tohoto výroku je i zrušení náhradově-nákladového výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

22. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci Ústavnísoud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, protože zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně ve výše uvedeném rozsahu se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku městského soudu v rozsahu napadeném ústavní stížností.

23. V řízení následujícím po zrušení ústavní stížností napadených rozsudků Městskýsoud v Brně rozhodne znovu o stěžovatelově nároku na náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu, přičemž otázku účelnosti takto vynaložených nákladů, jakož i možnosti přiznání tohoto nároku vnitrostátními soudy posoudí v souladu s výše vysloveným závazným právním názorem Ústavního soudu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy).

24. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení odmítl Ústavnísoud jako zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení není; naplnění jiných předpokladů pro opačné rozhodnutí v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru