Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1997/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1997.20.1
Datum podání16.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915

99/1963 Sb., § 43, § 232


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1997/20 ze dne 8. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Navrátilové, zastoupené JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. dubna 2020 č. j. 58 Co 78/2020-1454 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. února 2020 č. j. P 106/2007-1445, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) Terezy Navrátilové a 2) MUDr. Bohuslava Navrátila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu rodičovství zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Uvedenými usneseními mělo podle stěžovatelky být rovněž zasaženo do základních práv první vedlejší účastnice zaručených v čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2007 č. j. P 106/2007-77 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 7. 2008 č. j. 59 Co 87/2008-126 bylo zastaveno řízení o úpravu styku druhého vedlejšího účastníka s první vedlejší účastnicí, dcerou stěžovatelky, o vyživovací povinnosti druhého vedlejšího účastníka k první vedlejší účastnici a o nákladech řízení.

3. Žalobou podanou dne 12. 3. 2018 stěžovatelka navrhla obnovu řízení, a to z důvodu nově zjištěných informací o příjmech druhého vedlejšího účastníka od roku 2007. Okresní soud usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. P 106/2007-1297 žaloba na obnovu řízení odmítl jako opožděnou, neboť napadený rozsudek nabyl právní moci dne 6. 2. 2008. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání, v němž uvedla, že dříve o daných skutečnostech nevěděla, resp. zdůraznila, že o nich měly vědět obecné soudy již v roce 2007. Dále žádala osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o žalobě na obnovu řízení. Krajský soud usnesením ze dne 23. 9. 2019 č. j. 58 Co 233/2019-1430 zrušil usnesení okresního soudu a uložil mu, aby stěžovatelku podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vyzval k odstranění neúplnosti žaloby na obnovu řízení s poučením o následcích nevyhovění.

4. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 12. 2019 č. j. P 106/2007-1441 byla stěžovatelka vyzvána k doplnění žaloby na obnovu řízení, zejména k označení rozhodnutí, které napadá, a rozsahu, v němž jej napadá, dále důvodu obnovy řízení, vylíčení skutečností, které svědčí o včasném podání žaloby na obnovu řízení, označení důkazů prokazujících důvodnost žaloby na obnovu řízení a vymezení, čeho se domáhá.

5. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byla žaloba na obnovu řízení odmítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ve svém podání ze dne 7. 1. 2020 neuvedla rozhodnutí, proti němuž podala žalobu na obnovu řízení, kdy navíc ze spisu vedeného pod sp. zn. P 106/2007 vyplývalo, že o výživném první vedlejší účastnice bylo od roku 2008 ještě několikrát rozhodnuto.

6. Stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu odvolání, v němž uvedla, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí doplnila a označila vše, co po ní okresní soud ve výzvě požadoval. Vzhledem k tomu, že nemá právní vzdělání, nedokázala přesně posoudit, co konkrétně měl okresní soud na mysli.

7. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu potvrzeno s tím, že jeho správné znění bylo změněno na podání, jímž se stěžovatelka domáhala obnovy všech řízení, v nichž bylo rozhodnuto rozsudky vydanými v roce 2008 a později. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka byla okresním soudem řádně poučena o tom, jak je třeba doplnit žalobu na obnovu řízení, i o tom, že v případě nedoplnění žaloby nebude možné v řízení pokračovat. Jde-li o argumentaci stěžovatelky o nedostatku právního vzdělání, krajský soud ji neakceptoval, neboť z obsahu spisu a zejména množství opravných prostředků podaných stěžovatelkou bylo zřejmé, že má bohaté zkušenosti se soudním řízením a všechna rozhodnutí, jež napadala dřívějšími odvoláními, vždy dokázala řádně označit. Nadto jí v nyní posuzované věci nic nebránilo napadené rozhodnutí označit aspoň datem jeho vydání. Krajský soud dále doplnil, že stěžovatelka rovněž nevylíčila skutečnosti svědčící o včasném podání žaloby na obnovu řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že obecné soudy se při rozhodování o případné obnově řízení nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou podle právní úpravy relevantní, a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních vyšly najevo. Zejména nezohlednily závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (pozn. N 114/81 SbNU 785). Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že při rozhodování o výši výživného a případné obnově řízení se zaměřily pouze na zjištění příjmů rodičů, aniž by komplexně hodnotily jejich majetkové poměry a životní úroveň. Obecné soudy se podle stěžovatelky naopak zaměřily pouze na správnost a přesnost právní argumentace. Pochybení má dále spočívat v tom, že obecné soudy nezohlednily převod nemovitého majetku druhého vedlejšího účastníka na jeho novou manželku a následný prodej tohoto majetku třetí osobě, čímž evidentně došlo k vzdání se majetkového prospěchu. Proto nedošlo k aplikaci § 913 a § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti rovněž namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí o výši výživného.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

11. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší výživného přiznaného v řízení před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nerozlišuje argumentaci zaměřenou na nyní napadená usnesení o odmítnutí žaloby na obnovu řízení, resp. na potvrzení odmítnutí žaloby v odvolacím řízení. Podle § 232 o. s. ř. platí, že žaloba na obnovu řízení musí vedle obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod obnovy řízení, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá. Z § 43 odst. 1 o. s. ř. dále vyplývá, že neobsahuje-li žaloba na obnovu řízení všechny stanovené náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby byla opravena nebo doplněna, k čemuž mu určí lhůtu a poučí jej, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Nedojde-li k odstranění vad nebo doplnění, žaloba na obnovu řízení se podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítne. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení splnění obsahových náležitostí žaloby na obnovu řízení i postup při zjištění vad či nedostatků jsou předmětem regulace podústavního práva, jehož použití a výklad jsou v zásadě svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

12. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se nemohl zabývat materiálním rozměrem nyní posuzované věci, zejména určením výše výživného, neboť byla napadena rozhodnutí procesní povahy o odmítnutí žaloby na obnovu řízení. Stejně tak Ústavní soud nemohl přihlížet k argumentaci zaměřené na porušení práv první vedlejší účastnice, v současné době již zletilé, neboť nositelkou nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska při rozhodování ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je pouze ona, přičemž Ústavní stížnost byla podána jen jménem stěžovatelky jako její matky. Jde-li o napadená usnesení okresního soudu a krajského soudu, je zřejmé, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se jich téměř nedotýká. Jediná právně významná argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou pro rozhodování o případné obnově řízení relevantní. Z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že problematika splnění obsahových náležitostí žaloby na obnovu řízení byla řádně hodnocena, a právě na tomto hodnocení je odmítnutí, resp. potvrzení odmítnutí žaloby v odvolacím řízení, postaveno. Stěžovatelka tyto závěry nezpochybňuje, její další argumentace je zjevně zaměřena na jiné rozsudky, jimiž byla druhému vedlejšímu účastníkovi uložena vyživovací povinnost, resp. postupem času měněna výše výživného. Ústavní soud proto uzavírá, že odmítly-li obecné soudy žalobu na obnovu řízení a svůj závěr, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky, řádně odůvodnily, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu veřejné moci, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.

13. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru