Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 199/96Usnesení ÚS ze dne 06.06.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.199.96
Datum podání19.07.1996

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 199/96 ze dne 6. 6. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 199/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.S., zastoupené advokátem JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.4.1996, sp. zn. 22 Ca 732/95, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O., ze dne 14.9.1995, čj. PÚ-731/862/4065/91/Bu/II./B, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, O.ú. - pozemkového úřadu O., a D Š., jako vedlejších účastníků,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.4.1996, sp. zn. 22 Ca 732/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v O., ze dne 14.9.1995, čj. PÚ - 731/862/4065/91/Bu/II./B, jehož zrušení rovněž navrhuje. Uvedeným rozhodnutím Okresní pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků (ve výrokové části rozhodnutí přesně specifikovaných) v k.ú. Š., zapsaných dosud na LV č. 2 a 17.

2 - IV. ÚS 199/96

V ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybňuje závěry výše uvedených orgánů o tom, že stěžovatelku nelze považovat za původního vlastníka nemovitostí konfiskovaných podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku N, M, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stěžovatelka sice nezpochybňuje, že její matka J.K. byla Mimořádným lidovým soudem v Olomouci pravomocně odsouzena (rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Olomouci ze dne 5.11.1946, sp. zn. Ls 1145/46-18) za zločin podle § 11 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, nicméně tvrdí, že v době odsouzení nebyla její matka již vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť ty převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 6.10.1945 na stěžovatelku, a proto tyto nemovitosti nemohly být předmětem konfiskace, i když nikdy nedošlo k zápisu jejího vlastnického práva podle citované kupní smlouvy do pozemkové knihy intabulací. Na podporu svého tvrzení uvádí právní názor vyjádřený Vrchním soudem v Praze v rozhodnutí, sp. zn. Cd 345/93, ze dne 30.6.1995, podle něhož se na základě § 562 zákona č. 141/1950 Sb. dovršily dnem jeho účinnosti (1.1.1951) podmínky pro převod vlastnictví nemovitostí i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem, a práva na základě nich nebyla zapsána do pozemkové knihy.

K vlastní konfiskaci majetku své matky stěžovatelka uvádí, že okolnosti konfiskace byly postupně zjišťovány Okresním pozemkovým úřadem. Ve věci bylo rozhodnuto poprvé rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v O., ze dne 7.10.1992, čj. Pú-862/91-Vy, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.3.1993, sp. zn. 24 Ca 336/92, zrušeno, a věc vrácena Okresnímu pozemkovému úřadu k dalšímu řízení z důvodu, že Okresní pozemkový úřad rozhodnutí vydal na základě neúplně zjištěného stavu věci. Po provedeném šetření však Okresní pozemkový úřad dospěl opětovně k závěru, že ji nelze považovat za původní vlastnici předmětných nemovitostí, když tyto byly konfiskovány její matce podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Krajský soud v

3 - IV. ÚS 199/96

Ostravě toto druhé v pořadí ve věci vydané rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ - 731/862/4065/91/Bu/II./B, ze dne 14.9.1995, potvrdil svým rozsudkem ze dne 18.4.1996, sp. zn. 22 Ca 732/95-13.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Ostravě, který v otázce zaujatého právního názoru v dané věci odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Dále uvedl, že podle jeho názoru se stěžovatelka domáhá u ústavního soudu, aby napadený rozsudek podrobil přezkoumání takovým způsobem, který by znamenal, že ústavní soud představuje další instanci v hierarchii obecných soudů, která je oprávněna přezkoumat meritorně pravomocný rozsudek soudu, což je podle názoru účastníka řízení nepřípustné, a tento jeho názor má i oporu v ustálené judikatuře ústavního soudu, podle které není Ústavní soud nadřízený soudům obecným, a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Vedlejší účastník, O.ú. v O., zaslal ústavnímu soudu spis, týkající se předmětné věci, aniž se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil.

PF a L., se svého postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní

stížnosti vzdaly. D Š., jako vedlejší účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ústavní soud se k posuzované věci seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 732/95, a spisu Okresního pozemkového úřadu v O., ze dne 14.9.1995, čj. PÚ-731/862/4065/91/Bu/II./B, a zjistil, že jak správní orgán, tak i soud, vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádné zjištěn.

Základním právním problémem hmotněprávní povahy, kterým je třeba se podle názoru Ústavního soudu při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelky zabývat, je

- 4 - IV. ÚS 199/96

důvodnost jejího tvrzení, že její matka J.K. nebyla v době uplatnění dekretu č. 16/1945 Sb. (rozhodování Mimořádným lidovým soudem v roce 1946) a dekretu č. 12/1945 Sb. (konfiskace majetku - výměr ZNV v B., ze dne 28.7.1948, č. 21971/VII/b/1/1948, jímž bylo rozhodnuto, že J.K., spadá pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., takže její zemědělský majetek byl vyhlášením citovaného dekretu, tj. dnem 23. června 1945, zkonfiskován pro účely pozemkové reformy ve spojení s rozhodnutím ministerstva zemědělství ze dne 31.5.1949, čj. 27800/49-IX A/23, jímž bylo zamítnuto odvolání J.K., proti výše citovanému výměru ZNNV) vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť tyto převedla na stěžovatelku kupní smlouvou, uzavřenou dne 6.10.1945. Stěžovatelka nepopírá, že nikdy nedošlo k intabulaci práv na základě citované kupní smlouvy, neakceptuje však právní názor orgánů veřejné moci dosud ve věci rozhodujících, které z této skutečnosti, na základě právní úpravy obsažené v tehdy platném Obecném zákoníku občanském z roku 1811 a knihovním zákoně, dospěly k závěru, že na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 6.10.1945, nedošlo nikdy k právně účinnému převodu vlastnického práva na stěžovatelku, a tudíž předmětem konfiskace uplatněné ve vztahu k majetku J.K. byl i majetek ve smlouvě uvedený. Ústavní soud je toho názoru, že právním závěrům orgánů veřejné moci k otázce stěžovatelkou tvrzeného vzniku jejího vlastnického práva je třeba přisvědčit. Za situace, kdy nelze dovodit existenci jejího vlastnického práva na základě citované kupní smlouvy, nelze ani akceptovat její tvrzení, že je na ni třeba pohlížet jako na osobu oprávněnou podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, neboť tou může být pouze původní vlastník v úvahu přicházejících nemovitostí. Argumentace výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze rovněž není na místě, neboť v době nabytí účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (1.1.1951) byl již majetek konfiskován, jinak vyjádřeno - nebyla-li v době konfiskace, realizované výše uvedeným výměrem ZNV v B., ze dne 28.7.1948 ve spojení s rozhodnutím ministerstva zemědělství o zamítnutí odvolání proti němu ze dne 31.12.1949, stěžovatelka

5 - IV. ÚS 199/96

vlastníkem konfiskovaných nemovitostí (což ani ona sama nepopírá a vznik vlastnictví vztahuje teprve k datu 1.1.1951), musela být vlastnicí předmětných nemovitostí její matka, která splňovala znaky osoby podléhající právnímu režimu dekretu č. 12/1945 Sb. Realizovanou konfiskací došlo pak k přechodu předmětných nemovitostí na stát.

S ohledem na uvedené nelze stěžovatelce přisvědčit v tom, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do vlastnického práva, jehož ochranu zaručuje č. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto ústavní soud její ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně 6. června 1997

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru