Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 199/05Nález ÚS ze dne 20.03.2006K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na s... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/40 SbNU 623
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.199.05
Datum vyhlášení06.04.2006
Datum podání05.04.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2, § 214 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006

N 63/40 SbNU 623

K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 20. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 199/05 ve věci ústavní stížnosti I., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 a výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9, ve kterých bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení zahájeného na návrh vedlejší účastnice Š., s. r. o.

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 410/2004-19 se zrušuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 61 Ro 5034/2004, jež bylo k návrhu vedlejšího účastníka (žalobce) ústavní stížností napadeným usnesením zastaveno (výrok I) a stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 217 270 Kč (výrok II). Stěžovatelka blíže rozvádí specifika obchodního případu a způsob jeho financování a z časových návazností na dokumenty zahraničního zákazníka dovozuje, že žaloba vedlejšího účastníka byla podána předčasně, tj. bez právního důvodu. Dle jejího názoru této námitce uplatněné v odvolání Vrchní soud v Praze přisvědčil, přesto však rozhodnutí Městského soudu v Praze nezrušil, pouze za použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přisouzenou náhradu nákladů řízení žalobci zčásti nepřiznal, když za důvody zvláštního zřetele hodné považoval okolnosti uplatnění nároku a postoj obou účastníků.

Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí, odvolacímu soudu vytýká rozpornost jeho právních závěrů, tvrdí, že neměla možnost předložit své důkazy a vyvrátit žalobcova tvrzení, a svoji povinnost k úhradě žalobcových nákladů řízení považuje za šikanózní výkon práva, kterému neměla být poskytnuta soudní ochrana. Poukazuje rovněž na to, že výše odměny za právní zastoupení byla stanovena v nesprávné výši v důsledku přepočtu kursu USD na Kč platného ke dni 1. 10. 2004, a nikoliv ke dni, kdy bylo rozhodnuto, tj. k 1. 11. 2004, přičemž na tuto námitku odvolací soud nereagoval a ponechal ji bez povšimnutí.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2005, podepsaném soudkyní JUDr. M. V., uvedl, že k návrhu žalobce na vydání platebního rozkazu vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku. Před uplynutím soudem stanovené lhůty vzal žalobce žalobu zpět a soudu nezbylo než řízení zastavit, poté spolu s usnesením doručit stěžovatelce i žalobu, což bylo zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Dle Městského soudu v Praze nebyl žádný procesní důvod žalované (tj. stěžovatelce) zasílat žalobu. Městský soud v Praze tvrdí, že postupoval v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a ustanovením § 96 odst. 1, 4 o. s. ř., a má za to, že žádné ústavní právo stěžovatelky neporušil. Podáním ze dne 27. 5. 2005 vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 21. 4. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 12 Cmo, uvedl, že vzhledem k důvodům uváděným stěžovatelkou v odvolání proti výroku o nákladech řízení se odvolací soud zabýval zkoumáním procesního zavinění na zastavení řízení, tj. zda žaloba byla důvodná a řízení bylo zastaveno pro chování žalované, a poté dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. S ohledem na podané odvolání a vyjádření žalobce k němu, kdy oba účastníci řízení se v názoru na splatnost žalované částky lišili, odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení a konstatoval, že skutkový stav, který vedl k podání žaloby a později k jejímu zpětvzetí, lze posoudit jako důvody hodné zvláštního zřetele podle ustanovení § 150 o. s. ř., a odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností. Vrchní soud v Praze vyjádřil názor, že byla-li žaloba vzata zpět, nemohlo proběhnout řízení a dokazování o včasnosti či předčasnosti žaloby, takže tvrzení stěžovatelky nemohla být věcně zkoumána. K námitce stěžovatelky, že neměla možnost se ve věci samé vyjádřit, Vrchní soud v Praze poukázal na ustanovení § 96 odst. 4 a § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. K výši odměny za zastupování žalobce advokátem odvolací soud vycházel z toho, že výše nákladů právního zastoupení byla správně zjištěna soudem prvního stupně, když žaloba byla podána dne 29. 9. 2004. Předmětem řízení byla pohledávka žalobce vyjádřená v USD, jejíž výše v Kč byla jako předmět řízení zjištěna soudem při podání a zpětvzetí žaloby. Odvolací soud se námitkou stěžovatelky nezabýval a neodůvodňoval výši soudem přiznaných nákladů, neboť za hlavní důvod odvolání stěžovatelka označila nedůvodnost podané žaloby. Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Podáním ze dne 26. 5. 2005 souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

V replice k vyjádřením Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005 stěžovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání. K vyjádření Městského soudu v Praze podotkla, že žádné ustanovení o. s. ř. soudu neukládá povinnost zaslat žalovanému žalobu k vyjádření před vydáním platebního rozkazu, na druhé straně mu to však ani nezakazuje, neboť prý v souladu s čl. 2 odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, takže zasláním žaloby by se soud nedopustil deliktního jednání. Za situace, kdy žalobce vzal v celém rozsahu žalobu zpět a současně navrhl, aby stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení, byl soud povinen umožnit jí realizaci zákonného práva vyjádřit se k důkazům, které byly v řízení provedeny a které měly opodstatnit právo žalobce na náhradu jeho nákladů řízení; to zvláště za situace, kdy stěžovatelka vůbec nevěděla, že je účastníkem soudního řízení.

Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka vytkla rozpornost jeho vyjádření, z něhož na jedné straně vyplývá, že odvolací soud skutkový stav přezkoumal a shledal ho důvodným pro částečné vyhovění odvolání, resp. vyhodnotil ho jako důvod zvláštního zřetele hodný pro částečné nepřiznání nároku na náhradu žalobcových nákladů řízení, na druhé straně však tvrdil, že se skutkovým stavem věci zabývat nemohl. Podle stěžovatelky je otázka důvodnosti žaloby neoddělitelná od posouzení jejího včasného podání a stěžovatelka připojila vlastní argumentaci týkající se správného posouzení intervalu počátku a konce lhůty k podání žaloby, jejímž předmětem bylo zaplacení pohledávky. Odvolací soud měl tedy k této skutečnosti provést řádné dokazování, a pokud by pochybnosti o splatnosti pohledávky nebyly odstraněny, měly být přičteny k tíži žalobce. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že vyjádření odvolacího soudu nereagovalo na její námitku o nesprávném přepočtu měny, a odmítla, že hlavním důvodem jejího odvolání byla nedůvodnost podané žaloby. Stěžovatelka uvedla, že podala odvolání podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a není jí jasné, z čeho odvolací soud dovodil hlavní a vedlejší důvod. Ohradila se rovněž proti vyjádření odvolacího soudu, že nebylo třeba odůvodňovat výši soudem přiznaných nákladů, protože šlo o obecně známou skutečnost; podle jejího názoru svědčí takový postoj soudu o jeho přezíravosti a je v příkrém rozporu s jeho posláním.

V závěru repliky stěžovatelka shrnula, že svůj závazek splnila dobrovolně podle smlouvy řádně a včas, nikoliv pod tlakem žaloby, o které vůbec nevěděla. Přestože žalobce uplatnil právo na zaplacení nedlužné a nesplatné částky, obecné soudy mu poskytly ochranu ve formě přiznání nároku na zaplacení náhrady nákladů řízení, zatímco stěžovatelce ochranu jejích práv odepřely.

Obchodní společnost Š., s. r. o., ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 6. 2005 namítla, že žalobu nepodala předčasně, neboť vyplacení zádržného bylo vázáno na uplynutí záruční lhůty v délce 24 měsíců po převzetí posledního vozidla zahraničním zákazníkem, k němuž došlo dne 20. 7. 2001. K námitce stěžovatelky, že se o podané žalobě dověděla až v okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení o zastavení řízení, vedlejší účastník podotkl, že stěžovatelku informoval o tom, že hodlá podat žalobu; i přes toto upozornění však považoval postup Městského soudu v Praze v rozkazním řízení za zcela souladný s platným právem; stejný závěr zaujal i pokud šlo o stanovení výše náhrady nákladů řízení. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník vyjádřil přesvědčení, že ústavní práva stěžovatelky nebyla porušena, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatelka reagovala na vyjádření vedlejšího účastníka stručným stanoviskem, ve kterém poukázala na absenci objektivního postoje vedlejšího účastníka k předčasnosti podané žaloby, která byla prokázána a potvrzena důkazy předloženými nejen stěžovatelkou, ale i samotným vedlejším účastníkem (žalobcem). Stěžovatelka potvrdila, že na podané ústavní stížnosti trvá, a v důvodech odkázala na argumentaci obsaženou v ní i v podání ze dne 2. 6. 2005.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 61 Ro 5034/2004, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření tvrzení stěžovatelky, vyplynulo, že žalobu podanou dne 29. 9. 2004 vzal vedlejší účastník zpět podáním ze dne 25. 10. 2004 s odůvodněním, že ke dni 20. 10. 2004 byl jeho nárok uspokojen. Městský soud v Praze usnesením řízení zastavil a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení. Náhradově nákladový výrok, jenž byl odůvodněn toliko strohým konstatováním, že "vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka byla žalovaným zaplacena až po podání žaloby, soud postupoval v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.", stěžovatelka napadla odvoláním, ve kterém uplatnila dvě námitky. První z nich opírala o ujednání v kupní smlouvě uzavřené mezi ní a vedlejším účastníkem, ze kterých vyplýval způsob plnění smlouvy a poskytování plateb, a na jejich základě pak dovozovala, že smluvní zádržné bylo možné zaplatit až na základě dokumentu (písemného potvrzení zahraničního zákazníka o konečném schválení vyřešených reklamací na dodávce zboží), který obdržela dne 11. 10. 2004 a který byla podle smlouvy povinna předložit financující bance, jíž tentýž den vystavila příkaz k úhradě předmětné částky. Na podporu svých tvrzení předložila soudu dopisy, jež adresovala vedlejšímu účastníkovi (ze dne 20. 9. 2004 a ze dne 1. 10. 2004), dopis města P. ze dne 8. 10. 2004 a kopii platebního příkazu ze dne 11. 10. 2004. Druhá z námitek se týkala výpočtu výše náhrady nákladů, kdy stěžovatelka tvrdila, že výše odměny za právní zastoupení žalobce advokátem včetně 19% DPH byla vypočítána z částky určené v cizí měně, avšak nesprávně podle kursu platného ke dni 1. 10. 2004 (1 USD = 25,468 Kč). Podle stěžovatelky měla být odměna advokáta vypočítána v souladu s ustanovením § 3 odst. 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle kursu uvedeného v kursovním lístku ČNB vydaném k prvnímu dni měsíce, v němž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení, tj. ke dni 1. 11. 2004 (1 USD = 24,718 Kč).

Z vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání stěžovatelky je zřejmé, že názory obou účastníků na termín splatnosti zádržného se lišily.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v jeho náhradově nákladovém výroku změnil tak, stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 108 635 Kč (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění svého usnesení odvolací soud připustil, že "žalobcem předložené kopie dokladů, připojené k jeho vyjádření k odvolání, tvrzení žalovaného (pozn. Ústavního soudu: rozumí se, že tvrzení o předčasném podání žaloby) vesměs potvrzují". Na základě hodnocení skutečností doložených oběma účastníky pak dospěl k závěru o tom, že byly dány důvody pro změnu odvoláním napadeného výroku o nákladech řízení za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Za důvody hodné zvláštního zřetele odvolací soud považoval okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj obou účastníků. Konkrétně šlo o to, že účastníci před podáním žaloby spolu vedli korespondenci s tím, že uvažovali o smírném mimosoudním řešení, avšak lišili se v názoru na splatnost požadované tzv. "konečné platby". Odvolací soud proto vedlejšímu účastníkovi nepřiznal 50 % jím požadovaných nákladů a rozhodl, jak shora uvedeno. Na námitku stěžovatelky týkající se kursového přepočtu částky odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval.

Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu, jak byl stěžovatelkou vymezen, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Otázkou náhrady nákladů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení byla zjištěna i v projednávané věci.

Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některých z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V projednávaném případě Městský soud v Praze postupoval při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť měl za to, že podmínky hypotézy této právní normy byly naplněny. Z odůvodnění jeho usnesení, provedeného strohým odkazem na aplikované ustanovení, nelze než vyvodit, že důvodnost podání žaloby posuzoval výhradně procesně, tj. podle výsledku chování stěžovatelky k požadavkům vedlejšího účastníka. To, zda žaloba byla předčasná, či nikoli, nebylo ani nemohlo být předmětem jeho úvah, neboť žaloba byla vzata zpět dříve, než došlo k jednání, a stěžovatelka, v důsledku specifik rozkazního řízení, neměla ke vznesení této námitky prostor.

Relevantní argumentaci vztahující se k důvodnosti podaného návrhu, tj. tvrzení o předčasnosti podané žaloby, stěžovatelka uplatnila až v odvolání, v němž odkázala na příslušná smluvní ujednání, a připojila shora označené listiny. Ve vyjádření k odvolání stěžovatelky totéž učinil ve prospěch svých tvrzení i vedlejší účastník. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud se zabýval tvrzeními, která se opírala o konkrétní ujednání čl. 9.3 a čl. 9.4 obchodní smlouvy ze dne 31. 3. 1999 (argumentace stěžovatelky) a doklady na tato smluvní ujednání navazující, předložené oběma účastníky řízení. Tento postup vedl Ústavní soud ke zjištění, že Vrchní soud v Praze neposuzoval důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku jednoho z účastníků řízení provedl důkazy, jež měly hmotněprávní charakter. Tím však zároveň vytvořil situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování, byť se tyto důkazy netýkaly hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelky významného momentu.

Ústavnímu soudu je známo stanovisko právní teorie i praxe obecné justice, podle kterých je důvodnost návrhu nutno uvažovat procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a že z tohoto hlediska je návrh podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; v takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 454). V projednávané věci je však zjevné, že Vrchní soud v Praze zvolil pro posouzení důvodnosti podané žaloby přístup (kvalitativně) jiný. Ústavní soud takovou situaci (a priori) nevylučuje, má však za to, že v takovém případě byl postup Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (umožňující projednat odvolání, jež se týká toliko nákladů řízení, bez nařízení jednání) nepřípustným, neboť odvolací soud prováděl dokazování, pro které platí ustanovení § 120 až § 136 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že se k ústavně konformnímu výkladu ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami. Citované ustanovení o. s. ř. dává možnost, byť omezenou, aby odvolací soud v případech zde vyjmenovaných nenařídil k projednání odvolání jednání; nejde však o zákaz jednání nařídit, ukáže-li se to (byť třebas jen zcela výjimečně) nezbytným například - jako v projednávaném případě - proto, že soud dospěje k závěru, že je nezbytné dokazováním zjistit, byla-li žaloba podána důvodně, či nikoliv. To ostatně uznává i procesně právní teorie (srov. např. citovaný komentář, díl II., str. 970). Postup odvolacího soudu se tak projevil jako možný a správný v tom, že se v daném případě vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání nespokojil s posouzením důvodnosti podané žaloby pouze z hlediska procesního, zároveň však nesprávný v tom, že za takto jím vytvořené situace znemožnil stěžovatelce (ale i vedlejšímu účastníkovi řízení) uplatnit její procesní práva zaručená na ústavní úrovni v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za vhodné, a to vzhledem k argumentaci stěžovatelky v replice ze dne 2. 6. 2005 zdůraznit, že podobně jako není zakázáno nařídit jednání k projednání odvolání směřujícího jen do útratového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nebrání žádné zákonné ustanovení soudu, aby i v rozkazním řízení zaslal žalovanému před vydáním platebního rozkazu žalobu. Takový postup však není nezbytný a plně závisí na úvaze soudu, takže pokud v dané věci nalézací soud žalobu stěžovatelce nekomunikoval, nedopustil se žádné nezákonnosti, natož pak protiústavnosti. Argumentaci stěžovatelky čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba důrazně odmítnout jako zcela chybnou, odporující mimo jiné čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Základním principem demokratického právního státu je, že orgány veřejné moci, a těmi nepochybně soudy jsou, mohou činit právě a jen to, co jim zákon dovoluje. Jsou tedy podrobeny principu přesně opačnému než právnické a fyzické osoby soukromého práva, na které dopadá čl. 2 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud přezkoumal postup Vrchního soudu v Praze i z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., zakládajícího diskreční oprávnění soudu. Toto ustanovení předpokládá, že povinnost k náhradě nákladů se opírala o některé z konkrétních ustanovení o. s. ř., neboť jen tak bylo možné tomu, kdo měl podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li tu důvody zřetele hodné. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze opírající se o ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (byť je následně moderující) neobstojí, neboť soud připustil, že stěžovatelčina tvrzení byla důvodná, pročež nemohl citované ustanovení o. s. ř. aplikovat. Právní závěr soudu se tak dostal s provedeným "dokazováním" do evidentního nesouladu, což je skutečnost, jež je v rozporu s požadavky kladenými na soudní rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Diskreční oprávnění (aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.) je zcela věcí obecnéhosoudu, což však neznamená, že by pod okolnosti hodné zvláštního zřetele bylo možno podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 136). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. nález sp. zn. II. ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 65), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004, uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 27). K takovým pochybením došlo i v projednávaném případě.

Ústavnísoud rovněž shledal opodstatněným tvrzení stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze se nezabýval jednou z jejích odvolacích námitek. Námitka nesprávného použití měnového kursu při přepočtu a následném výpočtu výše odměny právního zastoupení vedlejšího účastníka uplatněná v odvolání nebyla pojednána a odvolací soud na ni nikterak nereagoval. Za této situace, umocněné specifiky rozkazního řízení (kdy stěžovatelka nemohla reagovat na návrh vedlejšího účastníka uplatněný v žalobě již před soudem prvního stupně), představovalo mlčení odvolacího soudu nepřezkoumatelnost náhradově nákladových výroků soudů obou stupňů. Ústavní soud dal již dříve najevo, že při rozhodování o nákladech řízení nelze připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami uvedenými v odvolání vůbec nevypořádá (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, uveřejněn jak uvedeno výše), neboť požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatnil, je jedním z aspektů práva na spravedlivý proces.

Ústavnísoud proto pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti výroku II usnesení Městskéhosoudu v Praze ze dne 1. 11. 2004 č. j. 61 Ro 5034/2004-9 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to jednak z důvodů shora vyložených pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], vzav přitom v úvahu zmíněná specifika rozkazního řízení, jednak v souladu se svojí konstantní judikaturou a ve shodě s principem subsidiarity ústavní stížnosti, resp. zásady minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť rozhodl-li Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, aniž by stěžovatelce umožnil skutkově a právně kontradiktorním způsobem argumentovat, dostane se jí zrušením jeho rozhodnutí této možnosti v plném rozsahu v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud, aniž by předjímal další postup Vrchního soudu v Praze, připomíná, že z ústavněprávního hlediska je zcela nerozhodné, zda k realizaci stěžovatelčiných ústavních procesních práv dojde v řízení před soudem druhého či prvního stupně, čili, jinak řečeno, že je jen v jurisdikci odvolacího soudu, aby uvážil, zda odvoláním napadený výrok usnesení soudu nalézacího zruší či zda rozhodne o náhradě nákladů řízení sám.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru