Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1980/12 #2Usnesení ÚS ze dne 05.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.1980.12.2
Datum podání28.05.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.1 písm.b, § 237 odst.2 písm.a, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1980/12 ze dne 5. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1086/2011-396 ze dne 15. února 2012, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 453/2009-315 ze dne 27. července 2010 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 54 C 255/2001-244 ze dne 21. července 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 54 C 255/2001 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 54 C 255/2001-244 ze dne 21. července 2009 zamítl žaloby stěžovatelky, kterými se domáhala na žalovaném Statutárním městě Ostrava - Městském obvodu Ostrava - Jih (dále jen "žalovaný") zaplacení částek 2.188,- Kč a 3.809,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 42 Co 453/2009-315 ze dne 27. července 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1086/2011-396 ze dne 15. února 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s odmítnutím jejího dovolání pro bagatelnost předmětu sporu jako nepřípustného, když to, co se může jevit obecně jako bagatelní spor, má v její osobní rovině mít zcela likvidační dopad. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že ust. § 237 odst. 2 písm. a) stanovující hranici 50.000,- Kč pro přípustnost dovolání je diskriminující a odporuje principu právního státu. Dle stěžovatelky kritérium hranice pro (ne)přípustnost dovolání určená výší částky 50.000,- Kč nemůže vždy odpovídat složitosti konkrétní věci. V případě stěžovatelky se mělo jednat o zcela složitou věc, která byla řešena několik let, byla složitá na dokazování i právní hodnocení a mělo v ní dojít i k mnoha procesním pochybením, která nebyla ani odvolacím soudem napravena, a proto bylo dle stěžovatelky dovoláni zcela na místě. Ust. § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu považuje stěžovatelka za protiústavní, neboť jí brání v přístupu k soudní ochraně.

Proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatelka zejména namítá, že tyto soudy se nevypořádaly s její námitkou, zda právní zástupkyně žalovaného byla oprávněna učinit hmotněprávní úkon (mimo soudní řízení) spočívající v započtení pohledávek žalovaného za stěžovatelkou, ke kterému mělo dojít jejím přípisem ze dne 30. listopadu 2004. Stěžovatelka též tvrdí, že nebyla poučena ve smyslu ust. § 119 občanského soudního řádu, a byla tak zkrácena na svých procesních právech. Dále stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně se vypořádal pouze částečně a odvolací soud se nevypořádal vůbec s námitkou promlčení pohledávek žalovaného započtených na základě přípisu o kompenzaci pohledávek ze dne 30. listopadu 2004 proti stěžovatelkou žalovanému nároku v částkách 2.188,- Kč a 3.809,- Kč s příslušenstvím. Rovněž posouzení důkazů ze strany soudů neodpovídá podle stěžovatelky ústavně konformnímu výkladu předpisů obecného práva a je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

V souvislosti s rozhodnutími obecných soudů stěžovatelka obsáhle poukazuje na rozmanitou judikaturu Ústavního soudu týkající se interpretace a aplikace práva a práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Ústavní soud se nejprve zabýval v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle náhledu Ústavního soudu nelze Nejvyššímu soudu v rozhodování o stěžovatelčině dovolání vytknout žádná pochybení. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podle ust. § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je také logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno a úvahy uvedené v tomto odůvodnění nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

K námitkám stěžovatelky poukazujícím na to, že hranice 50.000,- Kč stanovená ust. § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu pro přípustnost dovolání je diskriminující a bránící v přístupu k soudní ochraně Ústavní soud konstatuje, že praxi Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího ohledně interpretace a aplikace předmětného ustanovení nezpochybňuje a v řadě svých rozhodnutí použití citovaného ustanovení Nejvyšším soudem aproboval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 750/06, publ. in Sb. n. u. sv. 45 str. 335), což jinými slovy vyjádřeno, znamená, že standardní aplikaci citovaného ustanovení nepovažoval za porušení základních práv jednotlivce.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí totiž vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní a že tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). V oblasti občanskoprávních vztahů je na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Z ústavních mezí tak nevybočuje ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, a proto vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ani v rozporu s principem proporcionality ve smyslu čl. 4 Ústavy (srov. např. nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22 str. 387, usnesení sp. zn. III. ÚS 404/04, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se vyjádřil i k hodnotovému omezení přípustnosti opravného prostředku, kdy uvedl, že taková úprava nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 dostupné v elektronické podobě). Přestože tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání (srov. ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), zobecnil již tyto své závěry i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3271/10 dostupné v elektronické podobě).

Z uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

Tento závěr je určující pro hodnocení zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro jeho objektivní zákonnou nepřípustnost, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. Pak se tedy neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost až po doručení rozhodnutí soudu dovolacího, stalo se tak zjevně opožděně. Navíc Ústavní soud lustrací podání zjistil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka již dne 25. října 2010 ústavní stížnost podala a ta byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3046/10 ze dne 23. dubna 2012 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru