Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 198/96Nález ÚS ze dne 07.10.1996K právu účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům (i procesního charakteru)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstříkDoručování
procesní zásady
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/6 SbNU 191
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.198.96
Datum podání19.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 1, § 45, § 50, § 122 odst.2, § 123, § 125, § 211, § 210 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 198/96 ze dne 7. 10. 1996

N 95/6 SbNU 191

K právu účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům (i procesního charakteru)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 7. října 1996

v senátě ve věci ústavní stížnosti L. F. proti usnesení Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 29. 5. 1996, čj. 2 Cdon 482/96-98, za

účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5.

1996, čj. 2 Cdon 482/96-98, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo odmítnuto

stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 5. 6. 1995, čj. 14 Co 1/95-87, odmítajícímu odvolání

stěžovatele pro jeho opožděnost, stěžovatel uvádí, že postupem

obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle

článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), jakož i článku 14 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. Nejvyšší soud při svém rozhodování totiž

zcela pominul to, že po vydání rozsudku soudem prvého stupně bylo

prováděno dokazování, týkající se doručení tohoto rozsudku,

přičemž postupem krajského soudu byla stěžovateli znemožněna účast

při tomto dokazování, a tím i realizace jeho procesních práv.

Podle stěžovatelova názoru bylo tedy jeho dovolání přípustné

z důvodu uvedeného v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z uvedených

důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení.

Nejvyšší soud ČR odkázal ve vyjádření předsedy senátu JUDr.

P. P. ze dne 4. 9. 1996 na obsah odůvodnění, ústavní stížností

napadeného, usnesení, přičemž zdůraznil, že provádění úkonů podle

ustanovení § 210 odst. 2 o. s. ř. není prováděním důkazů (§ 122

- 131 o. s. ř.). Není zde proto namístě aplikace kupříkladu

ustanovení § 122 o. s. ř., podle něhož soud provádí dokazování při

jednání. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup

soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv,

která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska

zmíněného ustanovení významná, jde jen tehdy, jestliže postup

soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoli ve vlastním

procesu rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný

(uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem

nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). V daném případě

odvolací soud rozhodoval podle ustanovení § 218 odst. 1 písm.

a) o. s. ř., takže k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat

jednání [§ 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jestliže tedy

stěžovatel nebyl v souvislosti s šetřením prováděným podle

ustanovení § 210 odst. 2 o. s. ř., jakož i v souvislosti se

samotným projednáním jeho odvolání podle ustanovení § 214 odst.

2 písm. a) o. s. ř., soudem předvolán, nebyl tím naplněn

předpoklad ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., neboť procesní

předpis v tomto případě soudu neukládal ve vztahu k účastníkům

konkrétní procesní povinnost. Proto v tomto případě není dán ani

stěžovatelem uplatněný dovolací důvod. Z uvedených, a dalších,

důvodů lze proto považovat ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Vedlejší účastník P. V. se podáním ze dne 10. 9. 1996

postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní

soud z obsahu spisu 34 C 140/92 Městského soudu v Brně, že

rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 3. 1994, čj. 34 C 140/92-58, se

nepodařilo stěžovateli doručit poštou. Z dopisu vedoucí pošty

Praha 7 ze dne 27. 4. 1994 je patrno, že komunikace se

stěžovatelem je velmi nepříjemná a nesnadná, neboť odmítá převzít

jakékoli modré soudní písemnosti, aniž by na zásilkách uvedl, že

je odmítá přijmout. Podle názoru Ústavního soudu je tento

odmítavý, a zřejmě i účelově podmiňovaný, postoj stěžovatele

k přijímání písemností vzhledem k obsahu spisu zcela evidentní, to

však nemůže nic změnit na nezbytnosti řádného doručení písemnosti

stěžovateli jiným způsobem, upraveným v ustanovení § 45 věta druhá

o. s. ř. O takové doručení se Městský soud v Brně také pokusil

prostřednictvím policejního orgánu, a to Policie ČR, místní

oddělení Letná v Praze 7. Již Městský soud v Brně měl pochybnosti

o splnění podmínek nezbytných k řádnému doručení písemnosti podle

ustanovení § 50 o. s. ř., podle něhož, odepře-li adresát

bezdůvodně písemnost přijmout, je písemnost doručena dnem, kdy

její přijetí bylo odepřeno. O tom musí být adresát doručovatelem

poučen. V tom tkví také důvod, proč na neúplné a nepřesné sdělení

uvedeného policejního orgánu ze dne 27. 6. 1994 reagoval Městský

soud v Brně tak, že tento policejní orgán výslovně požádal

o sdělení, kdy písemnost byla stěžovateli doručena a zda

stěžovatel byl poučen o následcích bezdůvodného odepření jejího

přijetí. Tyto pochybnosti i po podání obšírné zprávy zmíněného

policejního orgánu ze dne 3. 11. 1994 sdílel i Krajský soud

v Brně, jenž dopisem ze dne 24. 4. 1995 požádal Obvodní soud pro

Prahu 1 o provedení důkazů výslechem svědka M. S., jenž byl

pověřen doručením rozsudku Městského soudu v Brně stěžovateli. Na

tomto místě třeba sice přisvědčit stanovisku Nejvyššího soudu ČR,

že provádění úkonů podle ustanovení § 210 odst. 2 o. s. ř. není

prováděním důkazů, citované ustanovení podle názoru Ústavního

soudu však na projednávanou věc nedopadá, neboť se týká povinností

a úkonů soudu prvního stupně. Krajský soud sám však v otázce, zda

stěžovateli bylo řádně doručeno, neměl jasno, a proto ještě před

vydáním rozhodnutí považoval za nezbytné, byť jen pro ryze

procesní, nicméně pro další postup řízení závažné, účely, tj. pro

posouzení včasnosti podaného odvolání, provádět dokazování, čímž

se věc posunula již do zcela jiné roviny. Krajský soud v Brně

totiž teprve po provedení tohoto důkazu a jeho zevrubným

hodnocením v kontextu s dalšími okolnostmi, jež vyšly najevo,

dospěl k závěru, že stěžovateli byl rozsudek prvého stupně

příslušným policejním orgánem řádně doručen a svým usnesením ze

dne 5. 6. 1995, čj. 14 Co 1/95-87, stěžovatelovo odvolání podle

ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl. V důvodech

svého rozhodnutí krajský soud konstatuje, že stěžovatel byl

z hlediska ustanovení § 50 o. s. ř. řádně poučen, což zjistil

právě z výpovědi nadstrážmistra M. S., o jejíž pravdivosti nemá

důvodu pochybovat, jakož i z úředního záznamu policejního orgánu

z 2. 11. 1994. Na těchto skutečnostech, jak dále konstatoval

krajský soud, nemohou nic změnit ani výsledky, k nimž při

prošetřování stížnosti JUDr. E. B. dospěl ředitel Obvodního

ředitelství Policie ČR v Praze 7, neboť těmito výsledky

o prošetření není vázán (§ 135 odst. 1 a contr.), a je tedy

oprávněn sám posoudit otázku, zda v daném případě došlo k řádnému

doručení rozsudku prvého stupně stěžovateli. Protože lhůta

k podání odvolání uplynula dnem 30. 6. 1994, podal stěžovatel

odvolání ze dne 4. 10. 1994 opožděně. Nejvyšší soud České

republiky, jenž rozhodoval o stěžovatelově dovolání, toto dovolání

napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud, jenž aplikoval občanský

soudní řád, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 238/1995

Sb., dovolání stěžovatele nepovažoval za přípustné. Pokud se týče

stěžovatelovy námitky, vycházející z ustanovení § 237 písm. f) o.

s. ř., uvedl Nejvyšší soud, že odnětím možnosti jednat před soudem

se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci

procesních práv, která mu poskytuje občanský soudní řád. Jestliže

stěžovatel nebyl v rámci odvolacího řízení v souvislosti

s šetřením prováděným podle ustanovení § 210 odst. 2 o. s. ř.

soudem předvolán, nebyl tím naplněn předpoklad ustanovení § 237

písm. f) o. s. ř., neboť procesní předpis v tomto případě

odvolacímu soudu neukládal ve vztahu k účastníkům konkrétní

procesní povinnost. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud stěžovatelem

podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta

prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve své obecné

rovině v podstatě odpovídá konstantní soudní judikatuře. Obdobné

stanovisko zaujal i Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo

144/93, kde ve svém usnesení ze dne 30. 6. 1993 uvedl, že jestliže

odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl odvolání

účastníka řízení jako opožděné, nejde o případ postupu soudu podle

ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., i když odvolání bylo zřejmě

včasné. Postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku řízení

odňata možnost jednat před soudem [§ 237 písm. f) o. s. ř.], je

třeba rozumět takový postup, kterým účastníku nebylo umožněno buď

se zúčastnit jednání (§ 214 odst. 1, § 211, § 115 a násl. o. s.

ř.) a nebo realizovat procesní práva, jež mu občanský soudní řád

pro tento úsek přiznává. V prvé eventualitě jde o případy, kdy

soud vůbec účastníka k jednání nepředvolá, ve druhé eventualitě

pak jde o situace, kdy účastníkovi přítomnému u jednání (zástupci

účastníka) bylo soudem znemožněno činit přednesy a důkazní návrhy,

vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. Podle názoru Ústavního

soudu nicméně to, co Nejvyšší soud označuje jako šetření v rámci

postupu podle ustanovení § 210 odst. 2 o. s. ř., tedy postupu

soudu prvého stupně, bylo, jak již bylo konstatováno, prováděním

důkazu odvolacím orgánem, neboť Krajský soud v Brně ve svém dopise

ze dne 24. 2. 1995, adresovaném dožádanému Obvodnímu soudu pro

Prahu 7, výslovně požaduje výslech nadstrážmistra M. S. jako

svědka (§ 125 o. s. ř.). Jakkoli tedy tento důkazní prostředek

nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky,

totiž otázky, zda stěžovateli byl jím napadený rozsudek řádně

doručen, platí i zde vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř.

ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu,

týkající se dokazování, tedy i ustanovení § 122 odst. 2 o. s. ř.,

podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování

prováděného dožádaným soudem, ustanovení § 123 o. s. ř.,

zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným

důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu,

zejména ustanovení § 1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé

ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. V projednávané věci

jsou všechna tato ustanovení aktuální tím spíše, že právě výpověď

nadstrážmistra M. S. vedla Krajský soud v Brně k odmítnutí

odvolání, a tím i k eliminování možnosti stěžovatele jednat ve

věci i před odvolacím soudem. Jestliže tedy stěžovatel nebyl

o provádění tohoto, tak významného, důkazu vůbec uvědomen, došlo

tím nepochybně k závažnému porušení jeho, již konstatovaných,

procesních práv, a to také z toho důvodu, že svědek nemohl být

konfrontován s obsahem dopisu ředitele Obvodního ředitelství

Policie ČR v Praze 7 ze dne 23. 11. 1994, který stěžovatel v této

době měl již k dispozici, a v němž se výslovně konstatuje, že ze

strany policejního orgánu došlo k porušení ustanovení § 50

o. s. ř., neboť stěžovatel o následcích bezdůvodného odepření

převzetí písemnosti nebyl poučen. Zvolil-li tedy Krajský soud

v Brně cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro

závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak

situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky,

kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel o výslechu svědka

nadstrážmistra M. S. nebyl uvědoměn a neměl možnost vyjadřovat se

k prováděnému důkazu, byla mu tím podle názoru Ústavního soudu

odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s.

ř.], i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního,

nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného,

momentu.

Protože tedy v řízení před obecnými soudy došlo k porušení

stěžovatelova práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v článku

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu

České republiky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru