Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1978/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1978.11.1
Datum podání07.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 119a, § 118a, § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1978/11 ze dne 8. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti 1) A. J., 2) M. J. a 3) M. J., všech zastoupených JUDr. Janem Žajglou, advokátem, AK se sídlem ve Strání, Mechnáčky 970, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 čj. 21 Cdo 1548/2010-100, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 11. 11. 2009 čj. 59 Co 315/2009-81 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 4. 2009 čj. 5 C 165/2007-65 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným osobně dne 7. 7. 2011 se A. J., M. J. a M. J. (dále též "žalobci", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí vydaná v řízení o určení neplatnosti dražby nedobrovolné zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 1. 4. 2009 Okresní soud ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") návrh žalobců na určení, že dražba nedobrovolná na specifikované nemovitosti v obci a k.ú. Strání je neplatná, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 11. 11. 2009 Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 4. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 6. 4. 2011 Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to "v důsledku poučovací povinnosti soudů, když uvedené soudy nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu." Uvedli, že v řízení nebyli právně zastoupeni, což soudy měly vzít v úvahu a dostatečně je poučit v otázce pasivní legitimace ve smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř.; opačný postup soudů byl dle jejich přesvědčení "popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem a nemožnosti stěžovatelů reagovat na závěry rozsudků Nejvyššího soudu."

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Stěžovatelé se dovolávali především základního práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny [resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.", a v jeho rámci poučovací povinnosti obecných soudů ve vztahu k účastníkům civilního řízení.

K ústavněprávním aspektům poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení, jejíž porušení stěžovatelé tvrdili, Ústavní soud obecně uvádí, že právo účastníka civilního řízení být soudy poučován o svých právech není výslovně uvedeno mezi základními procesními právy zaručenými Listinou, resp. Úmluvou. Lze je však v limitovaném rozsahu odvodit ze základního práva na spravedlivý proces (jehož nedílnou součástí je právo na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu) zaručeného článkem 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Má-li totiž být základní právo na soudní ochranu účinné a má-li být skutečně vykonáváno, jeho formální zakotvení na úrovni zákona v jednotlivých případech nemusí vždy postačovat. Je proto povinností státu přijmout pozitivní opatření zajišťující, aby toto právo mohlo být efektivně vykonáváno. Výrazem plnění této pozitivní povinnosti státu je řada ustanovení občanského soudního řádu, mezi nimiž lze poukázat v dané souvislosti zejména na ustanovení § 5 (obecná poučovací povinnost), § 43 odst. 1 (vady podání) a § 118a (poučovací povinnost při jednání). Tato ustanovení Ústavní soud považuje za ústavně konformní; z ústavní stížnosti, však nevyplývá nic, co by naznačovalo jejich porušení.

Obsahem a ústavními limity shora uvedené poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 I. ÚS 286/03, Sb. n. u., sv. 37, str. 89; nález ze dne 6. 4. 2004 IV. ÚS 22/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 31), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (poučení v otázce věcné legitimace), neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. V nálezu ze dne 3. 1. 1996 (Sb. n. u., sv. 5, str. 11) Ústavní soud mj. uvedl, že "Poučovací povinnost soudu je upravena v ustanovení § 5 o. s. ř. a omezuje se na procesní práva a povinnosti účastníků. Poučení o tom, zda má či může být žalován ještě další odpůrce, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky řízení."

Aplikací výše uvedených obecných principů na případ stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru, že jejich tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nedostatečným plněním poučovací povinnosti obecnými soudy nebylo opodstatněné.

Z uvedených zásad vycházel i odvolací soud, neboť - jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 11. 11. 2009 - "Označení žalovaného je plně v dispozici žalující strany a soudu nepřísluší v tomto směru účastníkům dávat poučení, kdo se má podle hmotného práva řízení účastnit. Poskytnutí takového poučení nevyplývá nejen z ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., ale ani z jiných procesních ustanovení, upravujících poučovací povinnost soudu (§ 118a odst. 1 až 3, § 5 o. s. ř.). Je třeba zdůraznit, že soudu přísluší účastníkům poskytovat jen poučení o jejich procesních právech a povinnostech, čemuž se namítaný nedostatek pouční ohledně pasívní legitimace vymyká. Takové poučení by směřovalo do roviny hmotného práva, jeho poskytnutím by soud porušil zásadu rovnosti účastníků a je proto nepřípustné."

Ústavní soud dále připomíná, že princip rovnosti zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou. Ústavní soud je toho názoru, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo, že v případě stěžovatelů obecné soudy tomuto principu nedostály.

Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodovaly obecné soudy všech stupňů. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) musil mít kontradiktorní charakter a musil zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě všem stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Stěžovatelé z hlediska jejich ústavně chráněných práv nepostupovali stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemohou argumentovat skutečnostmi, které neuplatnili, ačkoliv mohli, v řízení před obecnými soudy. Jinými slovy řečeno: byli to stěžovatelé sami, kteří svá práva nestřežili dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za ně napravil to, co oni sami zanedbali.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru