Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1975/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Kroměříž
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na och... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodina
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1975.15.1
Datum podání02.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1975/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti G. M., zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Tovačovského 2784/24, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 61/2015-447 ze dne 8. 4. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži č. j. 13 Nc 2904/2012-406 ze dne 5. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských správ a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo v řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti, výživném a úpravě styku za trvání manželství a pro dobu po jeho rozvodu rozhodnuto, že všechny tři nezletilé děti se svěřují za trvání manželství i pro dobu po rozvodu do výchovy otce L. M. Dále se nad péčí stanoví dohled, byl upraven styk matky s dětmi, stanovena předběžná vykonatelnost a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatelka namítá, že děti byly svěřeny do výchovy jejich biologického otce, který však nikdy nebyl a ani není schopen se o ně postarat a děti jsou tak špinavé, nemocné, zanedbané a hladové. Poměry na straně otce byly nedůsledně zkoumány. Soudem stanovený dohled selhává. Při stejných výchovných možnostech obou rodičů mají být děti svěřeny tomu z rodičů, kdo zajistí jejich základní standard. Poukazuje na to, že, poté co se začala domáhat úpravy rodičovské odpovědnosti, otec dětí ji začal zcela cíleně dehonestovat, rozpoutal kolotoč nepravdivých oznámení a spustil mašinérii, která vyústila ve zcela bezdůvodné odebrání dětí a jejich předání do jeho péče. Soud nevzal tyto skutečnosti v úvahu, nedoplnil znalecký posudek, ale vyžádal si psychiatrický posudek. Stěžovatelce nespravedlivě vytýkal odjezd do Norska v prosinci 2014, ačkoliv v té době byla nucena děti odevzdat do péče otce a musela odjet, protože by celou záležitost psychicky nezvládla.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i obsah připojeného spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 13 Nc 2904/2012 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru o vhodné úpravě péče o děti. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy dospěly k závěru podloženému znaleckými posudky i stanoviskem opatrovníka, podle něhož je otec nezletilých schopen zajistit dětem vhodnější a adekvátnější výchovné prostředí než matka. V odůvodnění rozhodnutí zdůraznily, že na rozdíl od matky otec nezpochybňuje matčin podíl na výchově dětí, nemá vůči němu výhrady, nebrání matce ve styku s dětmi a nevyvíjí snahu vyvolávat konflikty při předávání dětí. Matka dětí podala na otce dvě trestní oznámení, která byla vyhodnocena jako nedůvodná, a k nepravdivé výpovědi navedla i nezletilého syna.

Bylo zjištěno, že děti v péči otce, kterou převzal na základě předběžné vykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí, prospívají, situace se uklidnila a sourozenci jsou pohromadě. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že matka dětí po rozhodnutí soudu I. stupně, tj. v prosinci 2014, odjela do Norska, kde setrvala po dobu téměř 5 měsíců do doby konání odvolacího řízení. Po uvedenou dobu udržovala s dětmi pouze telefonický kontakt jednou za 14 dnů, neposlala jim žádné dárky ani na vánoce a narozeniny. I s ohledem na uvedené odvolací soud neshledal důvod ke změně prvostupňového rozhodnutí. Mezi rodiči zcela absentuje komunikace, matka kromě telefonického styku neprojevila o potřeby dětí zájem. Ve své péči má současně další dvě děti, z toho jedno nově narozené.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům respektujícím příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilých dětí nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly.

Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud považuje za potřebné podotknout, že si je vědom problematičnosti projednávané věci, nicméně záleží především na obou rodičích, zda budou v zájmu dětí ochotni "normalizovat" své postoje a vztahy, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí také nijak neprospívá dlouhodobý spor rodičů, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, navíc doprovázený nezbytností provádění znaleckých posudků, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru