Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1972/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Chrast
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
nemovitost
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1972.18.1
Datum podání07.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 101 odst.3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb.

428/2012 Sb., § 18 odst.1

99/1963 Sb., § 241a odst.1, § 241a odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1972/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele města Chrast, sídlem Náměstí 1, Chrast u Chrudimi, zastoupeného JUDr. Miroslavem Matoušem, advokátem, sídlem Topolská 745, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018 č. j. 28 Cdo 130/2018-278, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Biskupství královéhradeckého, sídlem Velké Náměstí 35/44, Hradec Králové, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jako ústavní práva podle čl. 101 odst. 3 Ústavy, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. 4 C 276/2015-166 Okresní soud v Chrudimi k žalobě prvního vedlejšího účastníka podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), určil, že stěžovatel je vlastníkem konkrétních pozemků v katastrálním území Chrast (výrok I) a Podlažice (výrok II), dále podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o určení vlastnického práva k dalším pozemkům v těchto katastrálních územích (výrok III) a stěžovateli a druhé vedlejší účastnici (jako žalovaným) uložil, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi nahradili náklady řízení (výrok IV).

3. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 9. 2017 č. j. 27 Co 185/2017-242 rozsudek Okresního soudu v Chrudimi v napadených výrocích I, II a IV potvrdil a žalovaným uložil nahradit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.

4. Proti citovanému rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).

II.

Stěžovatelova argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je v rozporu s výše uvedenými ústavními principy a chráněnými zájmy, resp. právy třetích osob. Má za to, že je "nadbytečné, aby určení vlastnického práva státu vystavělo jiné subjekty majetkové újmě". Uvedený zákon je koncipován tak, že naturálně se vydávají pouze věci ve vlastnictví státu a za veškerý ostatní majetek se poskytuje finanční náhrada, přičemž jeho § 18 odst. 1 dopadá na zjevné excesy, kdy stát převedl původní historický majetek církví do vlastnictví třetích osob v přímém rozporu s tzv. blokačními paragrafy, a neměl by sloužit k tomu, aby se po více než dvaceti letech přezkoumávalo splnění všech podmínek pro přechod vlastnického práva na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

6. Stěžovatel má za to, že zasahují-li restituční zákony nikoliv do majetku státu, který se k vydání majetku zavázal, ale do majetku třetích osob, jiných vlastníků, jde o porušení jejich práva vlastnit majetek, a dále, že restituční zákony neměly ten účel, aby byl odebírán majetek územní samosprávě jako vlastníkovi, resp. že zákonnou úpravou nelze žádnému vlastníkovi vlastnictví odebrat, neboť by šlo o skryté vyvlastnění bez náhrady, přičemž za církevní restituce nelze vydávat faktické vyvlastnění jeho majetku. V návaznosti na to se stěžovatel domáhá spravedlivé rovnováhy odlišných zájmů, kdy dle jeho názoru nelze odebírat v dobré víře nabyté vlastnické právo, a to ani širokým výkladem církevních restitučních nároků, jestliže bylo předem deklarováno, a bylo tedy legitimním očekáváním, že bude vydáván jen majetek státu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému rozhodnutí neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,

vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelem podané dovolání, a to pro vadu, která měla spočívat v tom, že stěžovatel, jenž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř. Stěžovatel přitom ve vztahu k tomuto závěru Nejvyššího soudu žádné námitky nevznesl; jeho argumentace se týká právního názoru, který uvedený soud vyslovil ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám ve formě obiter dicti. Z toho plyne, že námitky v ústavní stížnosti obsažené se míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu, a tudíž i kdyby Ústavní soud stěžovateli (hypoteticky) přisvědčil, nemohla by tato skutečnost být důvodem pro kasaci napadeného usnesení.

11. V této souvislosti možno podotknout, že z důvodu (řádného) nevyčerpání dovolání, jakožto dalšího procesního prostředku, který měl stěžovatel k ochraně svého práva v dané věci k dispozici, by ústavní stížnost, jež by směřovala proti rozsudkům soudů nižších stupňů, bylo třeba považovat podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou (viz v podrobnostech usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a zejména stanovisko k otázkám posuzování ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o dovolání ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolával, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru