Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 197/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkdarovací smlouva
Správní soudnictví
katastr nemovitostí/vklad
spoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.197.21.1
Datum podání25.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

256/2003 Sb., § 36

256/2013 Sb., § 18 odst.4, § 18 odst.5

500/2004 Sb., § 64 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 250g odst.1 písm.c, § 236


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 197/21 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Buzka a Marty Buzkové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 24 Cdo 1603/2020-29 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2020 č. j. 4 Co 168/2019-14, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je matkou stěžovatele. Každý ze stěžovatelů byl vlastníkem spoluvlastnických podílů ve výši id. 1/33 pozemků parc. č. X1 a X2, obou v katastrálním území Ďáblice. Katastrální úřad pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "katastrální úřad") oba uvedené pozemky sloučil rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016 č. j. OR-707/2014-101-241, a to pozemek parc. č. X2 do pozemku parc č. X1. Téhož dne spolu stěžovatelé uzavřeli darovací smlouvu, kterou stěžovatelka bezúplatně převedla svůj spoluvlastnický podíl k uvedenému pozemku parc. č. X1 na stěžovatele. Téhož dne podali návrh na vklad práva do katastru nemovitostí. Dne 5. 12. 2016 bylo stěžovatelům doručeno uvedené rozhodnutí katastrálního úřadu o sloučení pozemků.

3. Dne 30. 1. 2017 katastrální úřad vkladové řízení přerušil po dobu řízení o předběžné otázce o změnách geometrického určení a výměrách pozemků v katastrálním území Ďáblice, včetně dotčených pozemků. Dne 10. 7. 2017 katastrální úřad navrhovaný vklad stěžovatelů povolil s účinky ke dni podání návrhu. Stěžovatelé podali dne 25. 7. 2017 ke katastrálnímu úřadu proti uvedenému rozhodnutí "písemný nesouhlas", ve kterém tvrdili, že katastrální úřad chybně zapsal, že předmětem převodu vlastnického práva byl rovněž spoluvlastnický podíl k pozemku původně samostatně vedenému pod parc. č. X2. Spoluvlastnický podíl k tomuto pozemku však předmětem převodu nebyl. Katastrální úřad odpověděl stěžovatelům sdělením ze dne 24. 8. 2017, že vklad zachoval.

4. Dne 22. 9. 2017 podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jíž se domáhala "zrušení" uvedeného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Tvrdila, že katastrální úřad povolil vklad v rozporu s návrhem a vkladovou listinou, což vede k její majetkové újmě. V žalobě stěžovatelka odkázala na § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.").

5. Městský soud žalobu stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 93 C 4/2017-6 jako nepřípustnou podle § 250g odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Městský soud odkázal na § 18 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) [dále jen "katastrální zákon"], podle kterého proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení ani žaloba podle občanského soudního řádu. Městský soud označil stěžovatele jako dalšího účastníka řízení.

6. K odvolání obou stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil uvedené usnesení městského soudu. Vrchní soud zdůraznil, že žaloba stěžovatelky se netýkala "veřejnoprávní věci", neboť se dožadovala soudního zásahu ve věci "plynoucí ze vztahů soukromého práva". Příslušné jsou proto civilní soudy, nikoli soudy správní. Vrchní soud se ztotožnil s odmítnutím žaloby jako nepřípustné. Vytknul však městskému soudu, že žalobu nedoručil stěžovateli. Nelze ale pochybovat o tom, že žaloba byla stěžovateli známa a toto pochybení nemělo vliv na výsledek řízení. Konečně vrchní soud uvedl, že z předložených listin se podává, že stěžovatelé si byli vědomi sloučení uvedených pozemků již před uzavřením smlouvy o převodu a podáním návrhu na vklad. Neměla-li stěžovatelka v úmyslu převést spoluvlastnický podíl ke sloučenému pozemku, měla po sloučení upravit návrh tak, aby si ponechala spoluvlastnický podíl odpovídající výměře zaniklého (sloučeného) pozemku. Je proto na stěžovatelích, aby se mezi sebou vypořádali podle jejich vůle.

7. Proti v záhlaví uvedenému usnesení vrchního soudu podal dovolání toliko stěžovatel, teprve v řízení o dovolání zastoupen advokátem. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné, když stěžovatel zformuloval podle něj dosud nevyřešené právní otázky, na kterých rozhodnutí vrchního soudu nezávisí.

II.

Argumentace stěžovatelů

8. Stěžovatelé nejprve tvrdí, že vyčerpali opravné prostředky jen pro to, aby se jejich věcí mohl zabývat Ústavní soud. Upozorňují, že v předcházejících řízeních převážně nebyli právně zastoupeni, a proto nenavrhli soudům přerušit řízení a věc Ústavnímu soudu předložit podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

9. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy chybně o žalobě stěžovatelky rozhodly v řízení podle části páté o. s. ř. Stěžovatelka se přitom výslovně dožadovala přezkumu rozhodnutí katastrálního úřadu v režimu správního soudnictví; jako žalovaného označila katastrální úřad, žalobu doručila správnímu úseku městského soudu, nikoli Obvodnímu soudu pro Prahu 8, jenž by byl příslušný k rozhodnutí v řízení podle části páté o. s. ř. Městský soud proto měl vyzvat k "odstranění rozporu". Stěžovatel v řízení před městským soudem neobdržel usnesení o svém účastenství, ani žalobu a výzvu k vyjádření k ní.

10. Stěžovatelé zdůrazňují, že § 18 odst. 4 katastrálního zákona, na který odkazovaly obecné soudy, se týká jen rozhodnutí, jímž byl vklad proveden řádně. Ve věci stěžovatelů však šlo o jiný vklad, než jaký měl katastrální úřad provést - jimi navrhovaný vklad ve skutečnosti proveden nebyl. Cílem stěžovatelů v celé věci přitom je oprava provedení vkladu do katastru nemovitostí, aby odpovídal jejich vůli a stavu katastrálního operátu ke dni podání návrhu. Katastrální úřad vklad provedl jinak, než jak byl navržen. Přitom ke dni podání návrhu zaknihovaný stav odpovídal jejich vůli vyjádřené ve smlouvě o převodu a návrhu na vklad. Stěžovatelé nemohli za přerušení řízení původní návrh nahradit návrhem jiným, vztahujícím se k neexistujícímu zápisu. Dosažení tohoto cíle je možné toliko ve správním soudnictví.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní stížnost však není přípustná v části týkající se stěžovatele, neboť proti napadenému usnesení vrchního soudu nepodal dovolání. Každý ze stěžovatelů v předchozím řízení vystupoval samostatně, a bylo proto na samotném stěžovateli, aby vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Naopak, ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná, neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, dojde-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li taková vada zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. V nyní posuzované věci se stěžovatelka domáhá změny zaknihovaného stavu jejích spoluvlastnických práv, což sama zdůrazňuje (sub 10). Chybný zápis svých práv spojuje s vydáním uvedeného rozhodnutí katastrálního úřadu a představuje podle ní zásah do její majetkové sféry, a proto proti němu brojila žalobou (přiloženou k ústavní stížnosti) výslovně formulovanou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. na jeho zrušení a adresovanou správnímu úseku městského soudu. Stěžovatelka namítá zejména to, že soudy o její žalobě chybně rozhodly v řízení podle části páté o. s. ř. a nikoli v režimu správního soudnictví.

15. Ústavní soud nepřehlédl, že se obdobnou věcí zabýval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát") v usnesení ze dne 25. 10. 2019 č. j. Konf 15/2019-10, byť na něj stěžovatelka v ústavní stížnosti neodkazuje. V uvedené věci se žalobce domáhal u městského soudu zrušení rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu a opakovaně se v průběhu řízení výslovně domáhal přezkumu rozhodnutí v režimu správního soudnictví (formulace návrhu, okruh účastníků, doručení správnímu úseku městského soudu). Městský soud přesto žalobu odmítl, jako nepřípustnou v řízení podle části páté o. s. ř. Zvláštní senát k tomu v uvedeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnout o tam napadeném rozhodnutí je příslušný soud ve správním soudnictví, neboť je výlučně v dispozici účastníka řízení, jaký typ žaloby podá a ve které větvi soudnictví, byť nemůže v rozporu s procesními pravidly sám rozhodnut, kdo jeho věc posoudí věcně. Přesto zvláštní senát dovodil, že domáhá-li se jednotlivec u soudu odklizení rozhodnutí, jimž byl povolen vklad do katastru nemovitostí, nelze tak úspěšně učinit ve správním soudnictví (věc nelze projednat - posoudit věcně). Zvláštní senát proto za správný považuje postup, kdy o žalobě výslovně formulované "na zrušení" rozhodnutí podle s. ř. s. správního orgánu v soukromoprávní věci rozhodne správní soud v režimu správního soudnictví, byť nepovede k věcnému projednání návrhu.

16. Přitom není pochyb o tom, že v nyní posuzované věci jde o situaci obdobnou, neboť stěžovatelka zde žalobu formulovala jako žalobu na zrušení rozhodnutí v soudním řízení správním (sub 14). Podle uvedeného usnesení zvláštního senátu proto městský soud měl o stěžovatelčině žalobě rozhodnout jako správní soud v režimu správního soudnictví.

17. Ustálená judikatura Ústavního soudu však vychází z předpokladu, že ne každé procesní pochybení soudu znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. bod 20 usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 20/14 či bod 17 usnesení ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3735/18; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rovněž platí, že samotné rozhraničení veřejného a soukromého práva a rozhodování o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy práv a povinností je záležitostí obecného (podústavního) práva, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (srov. usnesení ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1393/07 či bod 7 usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4109/17).

18. Aniž by Ústavní soud jakkoli hodnotil správnost uvedeného usnesení zvláštního senátu, je třeba zdůraznit, že v nyní posuzované věci stěžovatelka od počátku zvolila nesprávné prostředky k ochraně svých práv. Jak bylo naznačeno shora, rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu je ze soudního přezkumu vyloučeno (srov. § 18 odst. 4 katastrálního zákona). To platí jak pro soudní přezkum podle části páté o. s. ř., tak pro přezkum v režimu správního soudnictví, což potvrzuje i judikatura (viz např. bod 8 usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 10. 2019 č. j. Konf 15/2019-10 či bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2020 č. j. 6 As 238/2020-53).

19. Zrušil-li by proto Ústavní soud napadená rozhodnutí jen proto, že městský soud nerozhodl o žalobě stěžovatelky v režimu správního soudnictví, došlo by k vydání prakticky totožného rozhodnutí, jehož důsledkem by bylo věcné neprojednání stěžovatelčiny žaloby. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že cílem jejích procesních kroků je změna zaknihovaného stavu vlastnických práv. Zrušení napadených rozhodnutí by proto za dané situace bylo přehnaným formalismem (srov. obdobně bod 14 usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2103/14 či bod 30 usnesení ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 32/09).

20. Tvrzení stěžovatelky o tom, že ve skutečnosti nejde o rozhodnutí o povolení vkladu, neboť je vklad proveden chybně, a proto je přezkoumatelný, je účelové. Obecně platí, že aktům orgánů veřejné moci svědčí presumpce správnosti [srov. např. bod 22 nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 či bod 19 nálezu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2842/20]. Nelze proto úspěšně tvrdit, že jejich namítané vady bez dalšího vylučují jejich povahu. Každý podaný opravný prostředek je ze své podstaty uplatněn s cílem nápravy určité vady. Bylo-li by proto možné stanovenou výluku opravných prostředků proti určitému aktu orgánu veřejné moci zpochybnit toliko tvrzením, že daný akt je vadný, jakákoli výluka by ztratila svůj význam (srov. mutatis mutandis bod 17 usnesení ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1478/20). Argumentace stěžovatelky proto v tomto směru vede k absurdním důsledkům.

21. Odstranění tvrzených nežádoucích důsledků postupu katastrálního úřadu se přitom lze domáhat buď návrhem na opravu chyby v katastrálním operátu jako zjevné nesprávnosti podle § 36 katastrálního zákona, šlo-li by o zřejmý omyl, k čemuž Ústavní soud není oprávněn se nyní vyjadřovat, či určovací žalobou u obecného soudu [více k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 4 As 106/2018-59, ze dne 26. 9. 2019 č. j. 9 As 102/2018-31 či ze dne 20. 11. 2020 č. j. 6 As 238/2020-53]. Z "písemného nesouhlasu" stěžovatelů ze dne 25. 7. 2017 (přiloženého k ústavní stížnosti) se sice podává, že se stěžovatelé po katastrálním úřadu domáhali změny zápisu, byť výslovně neodkazovali na postup podle § 36 katastrálního zákona. Avšak stěžovatelka nenapadá to, jak se katastrální úřad s tímto podáním vypořádal a pro nyní posuzovanou věc ani není rozhodné, jaký právní prostředek právní řád stěžovatelce v konečném důsledku poskytuje k ochraně jejích práv, nýbrž zda jej má k dispozici. Rozhodné je, že se stěžovatelka mýlí v základním předpokladu, že žalobou podle § 65 s. ř. s. je možné dosáhnout jí sledovaného cíle. Zvolila-li stěžovatelka chybný procesní postup, nelze za dané situace klást k tíži soudům, že byla neúspěšná.

22. Ostatní tvrzená pochybení soudů se odvíjí toliko od toho, že o žalobě stěžovatelky bylo rozhodnuto v řízení podle části páté o. s. ř., případně jde o tvrzená procesní pochybení týkající se stěžovatele, jehož ústavní stížnost není způsobilá věcného přezkumu.

23. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je v části týkající se stěžovatelky zjevně neopodstatněná a v části týkající se stěžovatele nepřípustná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru