Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1953/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Louny
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDůkaz
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.1953.11.1
Datum podání04.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 92 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1953/11 ze dne 21. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Bc. P. M., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Malou, advokátkou se sídlem SNP 1872, Most, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 751/2010-100 ze dne 31. 3. 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 5 C 200/2009-55 ze dne 14. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 4. 7. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 200/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 5 C 200/2009-55 ze dne 14. 6. 2010 byl zamítnut návrh na zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele vůči rozvedené manželce H. D. (dále jen "vedlejší účastnice"), jakož i návrh, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 36.000,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") posléze rozsudkem č. j. 11 Co 751/2010-100 ze dne 31. 3. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadami konstitujícími porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v prvé řadě vyjádřil nesouhlas se závěrem obecných soudů, že bylo prokázáno, že vedlejší účastnice není schopna se sama živit; v této souvislosti poukázal na jím navrhovaný důkaz - CD obsahující nahrávku zachycující vedlejší účastnici při výkonu náročné fyzické aktivity - který obecné soudy neprovedly, a to aniž by svůj postup jakkoliv zdůvodnily. V důsledku opomenutí zmíněného důkazu pak obecné soudy nesprávně dovodily, že vedlejší účastnice nemůže vykonávat těžkou manuální práci. Dle stěžovatele se obecné soudy řádně nevypořádaly ani se zprávou Úřadu práce v Lounech, která byla provedena jako důkaz a z níž vyplývalo, že vedlejší účastnice měla možnost najít si zaměstnání, jehož pracovní doba by odpovídala pobytu jejího nezletilého syna v mateřské školce, resp. na základní škole. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy interpretovaly pojem "schopna sama se živit" nepřiměřeně extenzivním způsobem a podotkl, že při přijetí takového výkladu by nebyla schopna se sama živit žádná matka s dítětem, která by pracovala v běžnou pracovní dobu. Stěžovatel se domníval, že pojem "není schopna sama se živit" by měl být vykládán tak, že tato osoba není schopna ze zdravotních důvodů žádné výdělečné činnosti, pečuje o malé dítě do 3 let věku nebo o invalidní dítě vyžadující stálou péči, což však nebyl případ vedlejší účastnice. Opačný výklad zastávaný obecnými soudy byl dle stěžovatele natolik extrémní, že založil protiústavnost jejich rozhodnutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/94. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek okresního soudu č. j. 5 C 200/2009-55 ze dne 14. 6. 2010 a rozsudek krajského soudu č. j. 11 Co 751/2010-100 ze dne 31. 3. 2011 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž pochybení obecných soudů spatřoval především v nesprávném (extrémním) právním posouzení věci, resp. v nezohlednění všech rozhodných skutečností. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy vycházely při výkladu pojmu "schopna se sama živit" (§ 92 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) z téhož právního názoru, který prezentoval stěžovatel ve své ústavní stížnosti, tzn., měly na zřeteli, že neschopnost rozvedeného manžela sám se živit není dána jen jeho zdravotním stavem a neschopností pracovat, ale může spočívat i v jiné objektivní okolnosti, jakou je např. péče o invalidní dítě nebo i dítě vyžadující stálou péči. Na rozdíl od stěžovatele však obecné soudy po vyhodnocení všech rozhodných skutečností dovodily, že konkrétní okolnosti případu ve svém souhrnu nasvědčují tomu, že vedlejší účastnice momentálně schopnost sama se živit postrádá. Ústavní soud shledal, že obecné soudy tyto své závěry, vedoucí k zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti a vydání bezdůvodného obohacení, srozumitelně a logicky zdůvodnily, přičemž se vypořádaly se všemi relevantními námitkami, které stěžovatel v průběhu řízení vznesl. Jelikož řádně odůvodněným úvahám obecných soudů nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s právním posouzením věci provedeným obecnými soudy neztotožňuje, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Co se týče námitky opomenutého důkazu - záznamu na CD, v řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96, publikován tamtéž, svazek 8, nález č. 95, str. 367 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Jelikož stěžovatel vznesl námitku neprovedení důkazu videozáznamem na CD poprvé až v ústavní stížnosti, a nikoliv již v odvolacím řízení, nemohl se jí Ústavní soud věcně zabývat. Toliko na okraj Ústavní soud podotýká, že pokud měla být na předmětném CD zachycena vedlejší účastnice při provozování sportovní střelby (přesný obsah CD nebyl Ústavnímu soudu znám, nicméně z kontextu, v němž byl tento důkazní návrh vznesen, lze usuzovat, že se týkal právě této aktivity vedlejší účastnice), pak skutečnost, že se vedlejší účastnice tomuto koníčku věnuje, byla obecným soudům známa z jejího vyjádření při jednání před okresním i krajským soudem, jakož i z dalších listinných důkazů předložených stěžovatelem, a neprovedení předmětného důkazu v takovém případě nemohlo mít na zjištěný skutkový stav podstatný vliv.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené převážně na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru