Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1950/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Klatovy
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1950.15.1
Datum podání30.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 924

99/1963 Sb., § 74, § 102


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti nezletilých J. K. a K. K. a S. S., zákonné zástupkyně nezletilých stěžovatelů, všech právně zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Nábřeží Karla Houry 180, 342 01 Sušice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 190/2015-472 ze dne 30. 4. 2015, usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 11 P 337/2013-436 ze dne 23. 3. 2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 11 P 337/2013-441 ze dne 26. 3. 2015, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 31/2015-370 ze dne 26. 1. 2015 a usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 11 P 337/2013-292 ze dne 5. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne 5. 12. 2014 Okresní soud v Klatovech vyhověl návrhu otce a nařídil předběžné opatření, jímž nařídil stěžovatelce, matce nezletilých stěžovatelů, odevzdat děti do péče otce. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2015 dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno. Posléze se stěžovatelka obrátila na Okresní soud v Klatovech s návrhem na zrušení předběžného opatření, který jmenovaný soud vpředu označeným usnesením ze dne 23. 3. 2015 jako nedůvodný zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015 dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že jako zákonný zástupce nezletilých stěžovatelů jejich jménem a k jejich ochraně poukazuje na zvlášť společenskou nebezpečnost konání otce, který zneužil faktické a emocionální závislosti dětí k pošlapání jejich ústavních práv izolací od jednoho z rodičů bráněním v péči, a to na základě nízké pohnutky odvety za matkou navrženou úpravu výživného a úpravu styku dětí s otcem nastolit stav, který by vylučoval zachování práva nezletilých na péči matky rozhodnutím ve věci, a tím došlo k faktickému rozhodnutí před pravomocným rozhodnutím soudu, a tím i zmaření účelu řízení. Obecné soudy dle ní zcela obešly princip a závaznou novelu právní úpravy, nařídily odloučení dětí od matky bez návrhu OSPOD pouze na návrh otce, opatření nijak časově neomezily a následně zakonzervovaly, čímž obešly povinnost případného prodlužování tohoto zásahu do práv stěžovatelů, jakož i odůvodňování prodlužování a zkoumání přiměřenosti takto masivního zásahu do práv stěžovatelů. Soudy prý přitom ani neuvedly, co je překážkou opětovného umožnění péče matky o nezletilé; přiměřeností zásahu se pak dle jejího názoru nezabývaly vůbec. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé (resp. stěžovatelka) v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí ve vymezeném rozsahu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.

V řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, vedeném před Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 11 P 337/2013, byla účastníkem řízení stěžovatelka, tedy matka nezletilých stěžovatelů, kterým byl ovšem ve smyslu ustanovení § 892 odst. 3 občanského zákoníku ustanoven kolizní opatrovník, a to Městský úřad v Sušici, neboť zákonný zástupce nezletilých nemůže jednat za zastoupené v případě, že jeho zájmy jsou podle citovaného ustanovení občanského zákoníku v rozporu se zájmy zastoupených. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým pro střet zájmů tak již jejich rodič nadále nevykonává jejich zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže (srov. tomu např. judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4562/2008 či sp. zn. 21 Cdo 429/2014). V nyní projednávaném případě se možnost kolize zájmů mezi nezletilými stěžovateli a stěžovatelkou jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení předběžného opatření, jímž je zatímně upraven styk stěžovatelky s nezletilými dětmi. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Tím je podle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu nezletilých stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným, a proto již nebylo třeba se obsáhle zabývat otázkou splnění podmínky její přípustnosti, jak je o ní v ústavní stížnosti obsáhle pojednáno. Nutno podotknout, že shodně Ústavní soud postupuje i v dalších obdobných případech (z poslední doby srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1521/15 ze dne 14. 7. 2015 a IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015, dostupná, jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů z důvodu nenaplnění podmínek řízení, které by ji činily meritorně projednatelnou, Ústavní soud považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 o. s. ř.

Ústavní soud dále pokládá za nutné podotknout, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu v řízení o vydání předběžného opatření, nebyla dodržena dvouměsíční lhůta k podání návrhu dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka totiž odvíjí její zachování ve vztahu k těmto napadeným rozhodnutím od doručení jim vzpomínaného usnesení Krajského soudu v Plzni o potvrzení prvoinstančního usnesení, kterým byl návrh stěžovatelky na zrušení vydaného předběžného opatření zamítnut. Stěžovatelka ovšem pomíjí, že návrh na zrušení nařízeného předběžného opatření již instančně nenavazuje na řízení o návrhu na vydání předběžného opatření, tj. v případě napadených rozhodnutí o zamítnutí (nevyhovění) návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření nejde o poslední procesní prostředek k ochraně základního práva či svobody ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (shodně viz kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1831/13 ze dne 25. 2. 2014). Posledním způsobilým procesním prostředkem bylo odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 1. 2015. Již od doručení tohoto rozhodnutí počala stěžovatelce plynout lhůta k podání ústavní stížnosti. Podala-li pak stěžovatelka ústavní stížnost až dne 30. 6. 2015, učinila tak zjevně po uplynutí této lhůty.

K relevantnímu přezkumu tak zůstávají způsobilými toliko rozhodnutí soudů o návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření, na nichž však Ústavní soud ničeho ústavně nekonformního neshledává. Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde, co do předmětu původního řízení, o návrh stěžovatelky na zrušení, a nikoli vydání předběžného opatření. To znamená, že posoudit lze toliko úvahy, jimiž byly obecné soudy vedeny ve svých rozhodnutích o nevyhovění tomuto návrhu, a nikoli též (zprostředkovaně) východiska, která tyto soudy vedla k vydání předběžného opatření, tj. samotné důvody jeho nařízení. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] totiž vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení nařízeného předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

Předně je zapotřebí poznamenat, že stěžovatelka podala návrh na zrušení předběžného opatření fakticky záhy po vydání usnesení odvolacího soudu, a již proto nebylo lze rozumně očekávat, že soudy po tak krátké době posoudí danou otázku diametrálně odlišným způsobem, pakliže na straně ani jednoho z rodičů nedošlo k výrazným (v podstatě žádným) změnám, jež by byť i zavdaly příčinu ke změně postoje opatrovnického, popřípadě odvolacího soudu. Pakliže tedy nalézací soud zdůraznil, že není v zájmu nezletilých dětí, aby v tak krátké době měnily výchovné prostředí, resp. je v jejich zájmu, aby vyrůstaly ve stabilním, pevném zázemí, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. V odůvodnění obecných soudů obou je pak zřetelný akcent na skutečnost, že podmínky pro nařízení předběžného opatření nepominuly, přičemž ani stěžovatelka netvrdila, že by se tyto okolnosti nějakým výrazným způsobem změnily. Přetrvávání daného stavu přitom soudy podložily logickými a dostatečně přesvědčivými závěry učiněnými na základě hodnocení poměrně bohatého důkazního materiálu, přičemž ani ze stěžovatelkou poskytnutých důkazů k opačným vývodům (anebo přinejmenším k pochybnostem) nedospěly. Stěžovatelka s tímto hodnocením není spokojena a cestou ústavní stížnosti se fakticky domáhá jeho revize, což však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše nastíněné postavení nepřísluší. Ostatně i z místy emočně laděné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka, neuspěvši u obecných soudů, fakticky toliko pokračuje ve svém sporu s otcem nezletilých dětí, např. když poukazuje na "zvlášť společenskou nebezpečnost konání otce, který zneužil faktické a emocionální závislosti dětí k pošlapání jejich ústavních práv izolací od jednoho z rodičů bráněním v péči". Ústavní soud však již v minulosti dal najevo, že v případě antagonismu tohoto druhu nemůže představovat fórum k jeho urovnání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4214/12 ze dne 7. 3. 2013).

Rozporovaná soudní rozhodnutí na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ve vztahu k nezletilým stěžovatelům odmítl ústavní stížnost jako celek dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, ve vztahu ke stěžovatelce ji odmítl zčásti dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný, ve zbývající části pak dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru