Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 195/97Nález ÚS ze dne 11.12.1997K restitučním nárokům podle ust. § 5 odst. 3 ve vztahu k §14a zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
pozemek
Restituce
restituční nárok
Pozemkový úřad
vlastnické právo/nabytí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 161/9 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.195.97
Datum podání04.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5 odst.3, § 14a, § 18a

229/1992 Sb., § 6 odst.1 písm.h, § 4 odst.1

30/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 195/97 ze dne 11. 12. 1997

N 161/9 SbNU 389

K restitučním nárokům podle ust. § 5 odst. 3 ve vztahu k §14a zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 11. 12. 1997

v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti M.

Š., bytem S., a M. T., bytem R. H., oba zastoupeni JUDr. J. T.,

advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 23. 4. 1997, č. j. 10 Ca 137/97-22, za účasti Krajského

soudu v Českých Budějovicích, zastoupeného předsedkyní senátu

JUDr. J. H., jako účastníka řízení, a města T. a Pozemkového fondu

ČR jako vedlejších účastníků, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.

4. 1997, č. j. 10 Ca 137/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu,

okresního pozemkového úřadu v Táboře ze dne 20. 2. 1997, č. j.

PÚPr/683/97-Ri (UZ 3022) č. 0838, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 4. 6. 1997 doručena včas podaná

ústavní stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Táboře ze dne 20. 2. 1997, č. j. PÚPr/683/97-Ri (UZ 3022) č.

0838. Krajský soud po přezkoumání správních rozhodnutí zjistil, že

povinnou osobou k vydání nemovitostí (část parcely 758/4 zastavěná

plocha o výměře 85m2, část zahrady 758/1 o výměře 125m2 a část

zahrady 941/3 o výměře 1026m2 v k.ú. K. u T.) bylo město T., které

předmětné pozemky prodalo fyzické osobě s účinky k 21. 7. 1994

a teprve dne 24. 4. 1995 obdrželo od stěžovatelů výzvu k vydání

pozemků. Na základě toho pak dospěl soud k závěru, že podle

ustanovení § 14a zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nelze

věc vydat, neboť ji po 1. 9. 1993 nabyla do vlastnictví jiná osoba

nežli stát. Současně soud konstatoval, že oprávněné osoby mohou

požadovat náhradu za nevydávané pozemky, a to podle ustanovení §

18a zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.

V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že dne 30.

6. 1992 v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

uplatnili u Okresního úřadu -pozemkového úřadu- v Táboře nárok na

vrácení veškerého majetku. Vzhledem k tomu, že nebyla k dispozici

identifikace parcel, bylo vyzváno město T. jako povinná osoba

k uzavření dohody teprve poté, co se dozvěděli, že nemovitost

(část parcely 758/4 dříve označené 77/1) by měla být v držení

města T.. Tato konkretizovaná výzva byla městu doručena dne 24.

4. 1995. Později pak zjistili, že město T. v rozporu s ustanovením

§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. prodalo dne 20. 7. 1994

pozemkové parcely L. H., v jehož prospěch bylo pak dne 2. 8. 1994

zapsáno do katastru nemovitostí vlastnické právo. Vycházeli však

z toho, že kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1994 bude považována

za absolutně neplatný právní úkon. Stěžovatelé proto nesouhlasí

s právním hodnocením věci a zastávají názor, že ustanovení § 14a

zákona č. 30/1996 Sb. lze aplikovat jen na případy platného

převedení majetku. Krajský soud v Českých Budějovicích, jak tvrdí

stěžovatelé, tak svým postupem porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy České

republiky, neboť se v daném případě neřídil ustanovením § 5 odst.

3 zákona č. 229/1991 Sb. Dále pak namítají porušení práva na

spravedlivé projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když

krajský soud ve všech předchozích řízeních, neboť předmětnou věc

projednával celkem třikrát, jednal bez účasti navrhovatelů

a zaujal právní názor bez jejich osobního výslechu. V interpretaci

ustanovení § 14a zákona č. 30/1996 Sb. pak stěžovatelé spatřují

porušení zásady rovnosti garantované v čl. 1 Listiny a dále

porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť krajský soud nerespektoval

závěry nálezů Ústavního soudu, na základě kterých byla novela

zákona o půdě (zákon č. 30/1996 Sb.), přijata. Při jednání dne

11. 12. 1997 doplnila právní zástupkyně stěžovatelů podání

listinou - dopisem Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře ze

dne 13. 1. 1995, který považuje za jednoznačný důkaz o tom, že

teprve tímto byly označeny povinné osoby, mimo jiné i město T.,

a teprve poté tedy mohli stěžovatelé tyto osoby vyzvat k uzavření

dohody. K uzavření těchto dohod také došlo, s výjimkou města T.

a s výjimkou Správy a údržby silnic T., kde ovšem vydání bránilo

zastavění pozemků. Současně vyslovila přesvědčení, že město

o uplatněném restitučním nároku vědělo před uzavřením kupní

smlouvy, o čemž svědčí i nezvykle krátký čas mezi uzavřením

smlouvy a zápisem vkladu do katastru. Ze všech těchto důvodů

navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal

vyjádření od účastníků řízení a vedlejších účastníků a zároveň si

vyžádal soudní a správní spisy, s jejichž obsahy se seznámil.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve svém

vyjádření ze dne 30. 6. 1997 nesouhlasí s námitkou stěžovatelů

ohledně ustanovení § 14a zákona č. 30/1996 Sb., neboť vychází

z názoru, že věta první ustanovení § 14a má obecnou platnost a od

1. 2. 1996 ji lze aplikovat pro řešení restitučních nároků všech

oprávněných osob, stejně tak jako u věcí po 1. 9. 1993

privatizovaných. Zákon č. 30/1996 Sb. je zákonem později vydaným

než zákon č. 229/1991 Sb., a proto je třeba ustanovení § 14a při

aplikaci dát přednost před ustanovením § 5 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb. Pokud jde o uplatnění nároku, předsedkyně senátu

uvedla, že povinná osoba nebyla vyzvána způsobem uvedeným

v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a proto se

nemohla ani řídit ustanovením § 5 odst. 3 cit. zákona. Vzhledem

k tomu, že nebyl zpochybňován restituční titul podle ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., mají stěžovatelé

možnost uplatnit nároky podle § 18a cit. zákona. Závěrem pak

předsedkyně senátu odmítá tvrzení stěžovatelů, že by nebyly soudem

respektovány nálezy Ústavního soudu. Navrhuje proto ústavní

stížnost zamítnout. Vedlejší účastník Okresní úřad, okresní

pozemkový úřad v Táboře ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 1997

uvedl, že souhlasí s názorem stěžovatelů, a proto navrhuje zrušení

napadeného rozsudku. K tomuto vyjádření však Ústavní soud nemohl

přihlédnout, neboť vedlejší účastník se svého postavení v tomto

řízení současně výslovně vzdal.

Druhý vedlejší účastník Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření

ze dne 25. 11. 1997, podepsaném vedoucím územního pracoviště

v Táboře Ing. S., uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem

stěžovatelů a souhlasí s jejich návrhem obsaženým v ústavní

stížnosti.

Město T. se jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti

nevyjádřilo.

Ústavní soud z obsahu správního spisu zjistil, že restituční

nároky stěžovatelů byly soudem projednávány opakovaně (rozsudky KS

v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 327/96 ze dne 28. 8. 1996

a sp. zn. 10 Ca 1/97 ze dne 22. 1. 1997). Po prostudování spisů

sdílí Ústavní soud názor vyslovený v rozsudku 10 Ca 1/97, tj. že

restituční nárok byl řádně a včas uplatněn, jakož i názor, že

o žádosti stěžovatelů bylo nezbytné rozhodnout autoritativně podle

§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o půdě"). Jádrem ústavní stížnosti je tedy

otázka, do jaké míry lze akceptovat právní názor, který soudy

zaujaly pokud jde o výklad ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě, jakož

i otázka, zda vydání majetku brání ustanovení § 14a tohoto zákona,

resp. zda toto ustanovení lze vůbec aplikovat vůči oprávněným

osobám, které svůj nárok na zemědělský majetek uplatnily před

novelizací provedenou zákonem č. 30/1996 Sb. K tomu je třeba

doplnit, že pokud by existoval Ústavou předpokládaný Nejvyšší

správní soud, příslušela by případná korekce právního názoru

krajského soudu nepochybně jemu. Za situace, kdy tento soud zřízen

není, nezbývá Ústavnímu soudu nežli opakovat stanovisko, které již

zaujal dříve (např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 28/97 ze dne

25.9.1997) tj. že při neexistenci řádného ani mimořádného

procesního prostředku k dosažení změny rozhodnutí v tzv. správním

soudnictví, které funguje jako jednoinstanční a navíc nemá plnou

jurisdikci, je jedinou formou obrany ústavní stížnost a Ústavní

soud je povinen se jí zabývat, neboť nedostatky v organizaci

soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí

jako na ochránce svých práv a svobod.

Je nesporné, že ke dni uplatnění restitučního nároku bylo

město T. povinnou osobou ve smyslu § 5 zákona o půdě a mělo tedy

i povinnosti vyplývající z ustanovení odst. 3 tohoto paragrafu

- tedy i povinnost nepřevést majetek na jiného. Uplatnění nároku

podle zákona o půdě samo o sobě omezuje smluvní volnost, když ze

znění cit. § 5 odst. 3 lze dovodit, že ode dne účinnosti zákona

o půdě (tj. od 24. 6. 1991) povinná osoba nemůže věci, které jsou

předmětem uplatněného nároku, převést do vlastnictví jiného

a pokud by takový převod provedla, jde o neplatný právní úkon.

Ústavní soud nesdílí názor, že na projednávaný případ lze

aplikovat ustanovení § 14a, doplněné do zákona o půdě zákonem č.

30/1996 Sb. Toto ustanovení je jednak nepochybně spojeno s nálezem

Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb., ale nemůže se na

věc vztahovat i z toho důvodu, že by zcela evidentně jeho aplikace

působila retroaktivně. V projednávané věci, přes existenci výše

zmíněné blokace, došlo k prodeji nemovitostí a katastrální úřad

provedl zápis vkladu do katastru. Tato skutečnost sama o sobě však

nemůže být vykládána v neprospěch oprávněných osob s tvrzením, že

adekvátním a zákonným řešením je poskytnutí "náhradního plnění"

bez rozlišení, zda jde o osoby, jejichž oprávnění vznikla před

citovaným nálezem ÚS ČR a před vydáním zákonem č. 30/1996 Sb.,

nebo o osoby, jejichž nároky vznikly později. Vzhledem ke smyslu

zákona o půdě, tj. odčinění alespoň některých majetkových křivd,

je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za

cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů

realizovaných podle občanskoprávních předpisů, ale i např. dle

zákona č. 92/1991 Sb. Jakýkoliv jiný výklad by totiž činil

blokační ustanovení § 5 odst. 3 prakticky bezcenným. Pro podporu

tohoto názoru Ústavního soudu svědčí ostatně i praxe obecných

soudů, kterou lze dokumentovat např. rozsudkem Krajského soudu

v Ústí nad Labem, publikovaným pod č. 28/1994 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku zaujal soud názor, že

jedním ze základních předpokladů povolení zápisu vkladu do

katastru je zjištění, zda smluvní volnost účastníků není omezena.

Uplatnění nároku dle zákona o půdě u pozemkového úřadu však podle

soudu takovým omezením je, když z ustanovení § 5 odst. 2 (nyní

odst. 3) lze dovodit, že ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od

24. 6. 1991, povinná osoba (v tomto případě rovněž obec) nemůže

věci, které jsou předmětem nároku, převést do vlastnictví jiného

a pokud by takový převod provedla, jde o neplatný právní úkon.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že

krajský soud tím, že nevyhověl odvolání stěžovatelů, poskytl

ochranu stavu vytvořenému contra legem. Tím porušil čl. 90 a 95

odst. 1 Ústavy ČR.

Na druhé straně Ústavní soud nesdílí názor, že by vůči

stěžovatelům došlo k porušení ústavně zaručených práv na

spravedlivý proces, neboť, jak vyplývá z protokolu o jednání ze

dne 23. 4. 1997, stěžovatelům bylo umožněno předstoupit před soud

osobně a obhájit svůj názor před vynesením rozsudku, který

napadají ústavní stížností.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

vykonatelné rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro

všechny orgány i osoby.

V Brně dne 11. 12. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru