Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 194/95Nález ÚS ze dne 15.02.1996K postavení vlastníka věci při soudní rehabilitaci podle z.č. 119/1990 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 10/5 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.194.95
Datum podání25.07.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2, § 2

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 194/95 ze dne 15. 2. 1996

N 10/5 SbNU 69

K postavení vlastníka věci při soudní rehabilitaci podle z.č. 119/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. H.,

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8

Co 265/95, ze dne 5.4.1995, za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení

rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6

C 322/92, ze dne 12.9.1994, a Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 8 Co 265/95, ze dne 5.4.1995, s tvrzením, že

jimi došlo k porušení jeho vlastnického práva, zaručovaného

Listinou základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu

v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 322/92, ze dne 12.9.1994, byl

zamítnut návrh stěžovatele, směřující proti odpůrcům MUDr.

J. J. a H. J., aby těmto byla stanovena povinnost - jako osobám

povinným ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění - uzavřít se

stěžovatelem dohodu o vydání parcely č. 1088/163, zast. plocha

o výměře 258 m2 s domem č.p. 398, parcely č. 1088/83, zahrada

o výměře 295 m2, parcely č. 1088/302, zast. plocha o výměře 37 m2

s garáží v k.ú. České Velenice na LV č. 93. Při svém rozhodování

vycházel uvedený soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly

v tzv. rozhodném období na stát na základě trestního rozsudku

Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 36/83, ze dne

28.1.1983, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění

republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona, mimo jiné

i k trestu propadnutí majetku, dále ze zjištění, že stěžovatel byl

zcela rehabilitován dle zákona č. 119/1990 Sb., považoval tedy

stěžovatele za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.,

vycházel však ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by

manželé J., kteří předmětné nemovitosti získali od státu

- Městského národního výboru v Českých Velenicích, kupní smlouvou

ze dne 11.11.1983, za cenu 166.076,25 Kčs, by je získali na

základě protiprávního zvýhodnění, anebo v rozporu s tehdy platnými

předpisy, jak to vyžaduje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb. V tomto směru vycházel soud I. stupně ze znaleckého

posudku, z něhož zjistil, že kupní cena byla v době prodeje

stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy a při prodeji

nedošlo, podle něj, ani k porušení vyhlášky o správě národního

majetku, když bylo svědecky prokázáno, že mezi občany obce se

všeobecně o prodeji nemovitostí vědělo.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž

opětovně poukazoval na skutečnost, že při prodeji nemovitostí

odpůrcům došlo k porušení tehdy platných předpisů, zejména

vyhlášky o správě národního majetku a směrnice pro prodej

rodinných domků z národního majetku, když prodej nemovitostí nebyl

v místě řádně vyhlášen a navíc neexistovala potřeba stabilizace

lékaře, neboť odpůrce již v obci bydlel ve státním bytě. Kromě

toho poukazoval také na to, že právní úprava obsažená v § 4 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb. je do určité míry v rozporu s Listinou

základních práv a svobod, neboť stěžovateli, který byl soudně

rehabilitován, brání v obnovení jeho vlastnického práva

k nemovitostem.

O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud

v Českých Budějovicích, který svým rozsudkem, sp. zn. 8 Co

265/95, ze dne 5. 4. 1995, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Také, podle krajského soudu, v řízení nebylo prokázáno, že by

veřejnost nebyla vhodným způsobem o prodeji předmětných

nemovitostí informována, což byla jedna ze základních námitek ze

strany stěžovatele. Objektivnost zjištění opaku potvrzuje, podle

něj, zejména skutečnost, že o koupi nemovitostí projevilo zájem

více občanů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pak dále

uvádí, že směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku

č. 10 z roku 1964 navíc ani nevyžadovala striktní postup při

prodeji ve smyslu stěžovatelem uváděné povinnosti oznámit prodej

na obecní vývěsce, tato ve svém článku 2 odst. 2 uvádí pouze, že

neprojeví-li o koupi rodinného domku jeho dosavadní uživatel zájem

v přiměřené lhůtě mu určené, upozorní státní organizace vhodným

způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek. Bylo tedy na

příslušném orgánu, jaký vhodný způsob k oznámení zvolí, přitom

z provedených zjištění je zřejmé, že veřejnost, která také o koupi

zájem projevila, byla s prodejem seznámena. Neprokázanou pak,

podle krajského soudu, zůstala i další námitka stěžovatele

o protiprávním zvýhodnění kupců, když tito byli vybráni mezi více

uchazeči pro potřebu stabilizace lékaře v obci. Podle krajského

soudu nelze považovat za protiprávní zvýhodnění správní úvahu

příslušného výběr konajícího orgánu, který sám zvolil kritéria

svého výběru, která také, podle svého subjektivního cítění,

naplnil.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní

stížnost, v níž především poukazuje na to, že obecné soudy se

neztotožnily s jeho námitkou, že prodej nemovitosti nebyl učiněn

v souladu s vyhláškou o správě národního majetku, když prodej

nebyl publikován na veřejné vývěsce. V tomto směru soud, podle

něj, dospěl k poněkud kurióznímu závěru, když v odůvodnění

rozsudku uvedl, "nebylo prokázáno, že by nebylo veřejně oznámeno

ve vývěsce národního výboru, že nemovitosti se prodávají a nebyl

prokázán ani opak", a proto soud vycházel ze zjištění, že se mezi

občany o prodeji nemovitosti všeobecně vědělo. Uvedený závěr je

podle stěžovatele absurdní. V této souvislosti poukazuje na

ustanovení § 120 o.s.ř., podle něhož je povinností soudu zjistit

skutečný stav věci a jestliže toto zjištění důkazy neumožňují, pak

to soud musí ve svém odůvodnění konstatovat. Tomuto zjištění,

anebo naopak nemožnosti takovéhoto zjištění, musí odpovídat

i právní závěr soudu. Namítá dále, že obdobným způsobem postupoval

soud v případě důkazu o stabilizaci odpůrce, když jeho závěr

o tom, že MUDr. J. byl stabilizován tím, že se přestěhoval do

Českých Velenic a v souvislosti s tím koupil předmětný rodinný

domek, byl zcela v rozporu s tím, že tento již předtím dva roky ve

Velenicích bydlel. Stěžovatel pak dovozuje, že rozsudek

s takovýmto odůvodněním odporuje základním ustanovením občanského

soudního řádu, zejména ustanovení § 132 o.s.ř. Poukazuje dále na

to, že krajský soud, jako soud odvolací, nebyl schopen zrušit

rozsudek soudu I. stupně pro uvedené absurdní právní závěry, které

soud z důkazního řízení vyvodil, v každém případě však nezhojil

porušení základního lidského a občanského práva - práva

vlastnického (zaručovaného Listinou základních práv a svobod),

jehož se svým rozsudkem dopustil soud I. stupně. Ve vztahu

k porušení uvedeného práva pak v odůvodnění ústavní stížnosti

poukazuje dále na to, že trestem propadnutí majetku, který byl

vynesen jako součást rozsudku, odsuzujícího jej pro opuštění

republiky, byl výkon jeho vlastnického práva k předmětným

nemovitostem pouze ztížen, nikoliv však zrušen. Takto to také

správně dovozuje zákon o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb.,

který konstatuje, že zrušením původních odsuzujících rozsudků se

obnovuje tehdejší právní stav, a to ex tunc, včetně obnovení

vlastnického práva. Protože se tak děje za právní fikce, jako

kdyby odsuzujícího rozsudku vůbec nebylo,dovozuje stěžovatel, že

nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Na tom

pak, podle jeho názoru, nemění nic jakékoliv výkony odsuzujícího

nezákonného rozsudku, včetně rozhodnutí finančních odborů MNV či

ONV a zápisy do evidence nemovitostí. Zákon č. 119/1990 Sb. tak

precizně formuluje nápravu základního občanského a lidského práva

- práva vlastnického - a oba napadené rozsudky obecných soudů jsou

s tímto zákonem zcela v rozporu. Navrhl proto, aby oba rozsudky,

jakožto rozsudky odporující základním lidským a občanským právům,

byly zrušeny.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí.

H. J. a MUDr. J. J. se v tomto řízení svého postavení

vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

vzdali.

Jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci,

sp. zn. 6 C 322/92, obecné soudy, které stěžovatele považovaly za

oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., se

v řízení zabývaly především okolnostmi, které měly, podle tvrzení

stěžovatele, na straně manželů J. založit znaky povinné osoby

podle § 4 odst. 2 citovaného zákona, v platném znění, a to se

závěrem, že tyto podmínky splněny nebyly.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již vyslovil

v mnoha svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům

obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují

v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat. Zaměřil se proto Ústavní soud v dané věci především na

posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy

principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny

základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by

nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv

v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo před

obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde

o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich zhodnocení nevybočilo,

podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce § 132 o.s.ř.

Vzhledem k interní povaze směrnice tehdejšího MF č. 10 ze dne

2.4.1964, čj. 314/17.756/64, o prodeji rodinných domků z národního

majetku občanům, je Ústavní soud - stejně jako soudy obecné

- tohoto názoru, že způsob realizace čl. 2 odst. 2 citované

směrnice ukládající státním organizacím, spravujícím majetek

zamýšlený k prodeji občanům, vhodným způsobem upozornit veřejnost

na možnost koupit rodinný domek, závisel případ od případu na

konkrétních okolnostech. Za situace, kdy se sice nedochovaly

písemnosti (např. veřejné oznámení) výslovně týkající se "vhodného

způsobu upozornění" na možnost koupě rodinného domu, ale jsou

k dispozici dobové listiny o přihlášení se i jiných zájemců, než

MUDr. J. J. a H. J., je možno přisvědčit právnímu závěru soudu, že

v tomto směru nedošlo k přípravě zamýšleného prodeje způsobem,

který by na straně MUDr. J. J. a H. J. zakládal znak

protiprávnosti. Obecné soudy při zhodnocení výsledků dokazování

vycházely z provedených důkazů - také výpovědi svědků -, z jejichž

výslechů vyplynulo, že o koupi domu projevilo zájem více uchazečů,

o jejichž žádostech bylo také národním výborem následně

rozhodováno. Na tomto podkladě pak dospěly k závěru, že ze strany

tehdejšího bývalého MNV byly zjevně učiněny kroky k upozornění

veřejnosti na možnost koupit rodinný domek. Určitá neobratnost ve

vyjádření tohoto závěru v odůvodnění rozhodnutí, zejména ze strany

soudu prvého stupně, sama o sobě není protiústavní, svojí povahou

a intenzitou nepředstavuje ve vztahu ke stěžovateli porušení jeho

práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod. Tentýž závěr lze učinit ohledně druhé

části interního pravidla chování, podle něhož se dle čl. 2 odst.

2 citovaných směrnic rodinný domek prodá tomu občanovi, aby byl

prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností

nejdůležitější ( v daném případě stabilizace lékaře zajištěním

jeho bydlení v rodinném domku, s povinností uvolnit dosud užívaný

byt, přičemž v této souvislosti je třeba uvést, že dříve koupenou

nemovitost MUDr. J.J. pro její havarijní stav prodal 12.9.1983).

Pokud jde o tu část odůvodnění ústavní stížnosti, v jejímž

závěru stěžovatel dovozuje, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou

v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb., k tomu považuje Ústavní soud

za nutné uvést následující. Zákon č. 119/1990 Sb. sice ve svém

ustanovení § 2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní

rozhodnutí, vyhlášená v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se

skutků spáchaných po 5.5.1945, podle zákonů a jejich ustanovení

tam vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci

na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána,

zároveň však již sám tento zákon ve svém ustanovení § 23 odst. 2

stanoví, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených

výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož

i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon.

Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., na který se

ostatně také stěžovatel při podání žaloby u obecného soudu

odvolával, a jehož režim při rozhodování věci obecné soudy správně

aplikovaly. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vázanost

uplatnění shora uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb.

zdaleka není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při

nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, ale

především zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence

této vázanosti na zákon č. 87/1991 Sb. mohly být vystaveny

nežádoucím právním důsledkům (například účinkům vydržení). Pokud

jde o námitky stěžovatele v jejich souhrnu, je třeba poukázat na

to, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům obecných soudů,

které aplikovaly zákon č. 87/1991 Sb., jehož režim sám stěžovatel

akceptoval tím, že se v návrhu na zahájení řízení podaném

u obecného soudu na uvedený zákon odvolával.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že

napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně

zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost zamítl

(§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 15. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru