Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1934/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Znojmo
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Trestní odpovědnost
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1934.20.1
Datum podání10.07.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/1964 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1934/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 3 Tdo 215/2020-2056, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 9 To 356/2019-1993 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. března 2019 č. j. 17 T 100/2016-1950, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo podle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a 90 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že s již odsouzeným spolupachatelem, jako jednatelka společnosti X, přijímali jménem společnosti další závazky, přestože si vzhledem k nedobré ekonomické situaci byli vědomi neschopnosti jim řádně dostát. Tím svým smluvním partnerům způsobili škodu ve výši 845 178 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Dále byla stěžovatelce uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradila škodu poškozeným. Uvedený odsuzující rozsudek byl vydán poté, co předchozí dva zprošťující rozsudky zrušil Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě výpovědi svědkyně (účetní) a druhého odsouzeného, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka věděla o špatném ekonomickém stavu společnosti a na jejím chodu se aktivně podílela. V souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 956/2006 není v takovém případě třeba zkoumat individuální podíl jednatelů u každého jednotlivého úkonu společnosti.

3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí tzv. extrémním rozporem. V předchozích zrušujících rozhodnutích krajský soud nenařídil okresnímu soudu, jak jednotlivé důkazy hodnotit, nýbrž se s nimi toliko důkladně vypořádat.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že krajský soud pochybil, dovozoval-li ve svém prvním usnesení trestní odpovědnost stěžovatelky ze společenské smlouvy spoluobžalované společnosti. Obsah této smlouvy nemůže být klíčových usvědčujícím (ani vyviňujícím) důkazem v trestním řízení. Trestní odpovědnost je dovozována přísně individuálně, bez ohledu na jednání ostatních členů statutárních orgánů obchodních společností. Doplnění dokazování toliko obsahem společenské smlouvy musí přinést stejný výsledek jako původní rozhodnutí. Ve druhém usnesení krajský soud v neveřejném jednání nařídil nalézacímu soudu, jak hodnotit dva konkrétní důkazy (výslechy), aniž by je sám provedl a nenařídil mu jakkoliv doplnit dokazování. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a trestním řádem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.

9. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména usnesení Nejvyššího soudu, kterému byla v podaném dovolání předložena v podstatě totožná argumentace. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládají extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

10. Jak vyplývá z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nepřekročil krajský soud v předchozích kasačních rozhodnutích svou pravomoc. Z jejich odůvodnění vyplývá, že vždy nalézacímu soudu vytýkal neúplné hodnocení důkazů (zejména nevypořádání se se svědeckými výpověďmi, které nebyly zpochybněny). Napadená rozhodnutí neobsahují žádné nepřípustné příkazy ke konkrétnímu hodnocení jednotlivých důkazů. Příkaz doplnit dokazování společenskou smlouvou byl nanejvýš nadbytečný, což však nečiní rozhodnutí krajského soudu neústavním.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru