Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 193/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
Směnečný platební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.193.14.1
Datum podání16.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

191/1950 Sb., #1 § 48 odst.1

99/1963 Sb., § 151 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 193/14 ze dne 8. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), ve věci ústavní stížnosti Františka Kameníka, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013 č. j. 12 Cmo 286/2013-30 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013 č. j. 49 Cm 101/2013-14 spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů zastoupení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Krajský soud v Praze rozhodl ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému o zaplacení částky 14 100 Kč s příslušenstvím, že návrhu žalobce na zaplacení útraty ve výši 4 000 Kč se pro nedůvodnost nevyhovuje. Stěžovatel se v souvislosti s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal zaplacení částky ve výši 4 000 Kč, která představovala náklady spojené s uplatněním žaloby u soudu. Stěžovatel byl přesvědčen, že jde o jiné útraty podle § 48 odst. 1 bod 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"). Krajský soud v této souvislosti poukázal na to, že výdaje, které stěžovatel (majitel směnky) vynaloží v souvislosti s uplatněním směnky, musí být konkrétně doloženy, což stěžovatel neučinil (nepředložil žádný doklad prokazující výdaje před podáním žaloby). Aplikace mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 17171996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), není možná.

Vrchní soud v Praze napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud zdůraznil, že vyšel z § 151 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném ke dni zahájení řízení. V případě, kdy se jedná o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, se postupuje podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Tímto zvláštním právním předpisem byla ke dni zahájení řízení a vydání směnečného platebního rozkazu ve zkráceném řízení tehdy platná vyhláška č. 484/2000 Sb., která stanoví paušální sazby odměn za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v občanském soudním řízení. Odvolací soud zdůraznil, že aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. by byla možná jen za v § 151 odst. 2 o. s. ř. uvedených podmínek odkazujících na § 147, § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo na okolnosti případu. Žádná z těchto podmínek však splněna nebyla a nebyly proto ani dány důvody pro aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud konečně poukázal na to, že náklady předžalobní výzvy nelze považovat ani za útraty protestu a podaných zpráv, jakož i za další útraty ve smyslu § 48 odst. 1 bodu 3 zákona směnečného a šekového, neboť v případě těchto útrat nejde o náklady související s občanským soudním řízením.

III.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu řízení uvedl, že je mu známo, že k otázce náhrady nákladů řízení či bagatelních sporů Ústavní soud opakovaně judikuje, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Současně však upozornil na výjimky a vyslovil přesvědčení, že oba civilní soudy aplikovaly "jednoduché" právo tak, že zasáhly do jeho základních práv a svobod, neboť se nevypořádaly s jeho argumentací a jejich rozhodnutí obsahují prvky libovůle či dokonce svévole spočívající v nedostatečném odůvodnění či dokonce v neodůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel připomněl, že tyto náklady, které je nutno považovat za náklady povinné a účelně vynaložené, vznikly na základě zákonné povinnosti a soud v této souvislosti postupoval formalisticky.

Stěžovatel dále proto navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů vynaložených za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel domáhá přiznání náhrady nákladů spojených s uplatněním žaloby u soudu ve výši 4 000 Kč proti žalovanému.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva (na spravedlivý proces). Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud - vzhledem k výsledku řízení, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta - stěžovateli podle § 83 zákona o Ústavním soudu nevyhověl ani co do jeho žádosti o náhradu nákladů jeho zastoupení.

V.

Nad rámec a pro úplnost uvádí Ústavní soud následující.

Ústavní soud nemá v prvé řadě důvod zpochybnit skutečnost, že oba civilní soudy postupovaly podle relevantních ustanovení občanského soudního řádu, zákona směnečného a šekového, vyhlášky č. 484/2000 Sb. a také vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve kterém je obsažena zřetelná a náležitá argumentace, a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu. Vrchní soud jasně a podrobně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani co do jeho účelového tvrzení, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací. Ústavní soud naopak zdůrazňuje, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci nebyla splněna žádná z v § 151 odst. 2 o. s. ř. uvedených podmínek aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb., nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před civilními soudy nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem. Obdobné platí také pro vysvětlení důvodů, pro které náklady předžalobní výzvy nelze považovat ani za útraty protestu a podaných zpráv, stejně jako i za další útraty ve smyslu § 48 odst. 1 bodu 3 zákona směnečného a šekového.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru