Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 192/05Usnesení ÚS ze dne 12.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.192.05
Datum podání01.04.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65

337/1992 Sb., § 55a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 192/05 ze dne 12. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele S. L., právně zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2004, č.j. 29 Ca 312/2003-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č.j. 7 Afs 145/2004-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2004, č.j. 29 Ca 312/2003-50, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č.j. 7 Afs 145/2004-77.

Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými rozhodnutími dojít k porušení práv garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Krajský soud v Brně odmítl dne 14. 6. 2004, č.j. 29 Ca 312/2003-50, žalobu stěžovatele, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu v Kyjově, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty s tím, že penále zůstalo nadále předepsáno ve výši 113.638,-Kč. Důvodem předepsání tohoto penále bylo zjištění správce daně, že žalobce uhradil své daňové povinnosti opožděně. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná, neboť rozhodnutí správce daně o žádosti žalobce o prominutí příslušenství daně je z přezkoumání soudem vyloučeno, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo jinak závazně určovala práva a povinnosti žalobce. Stěžovatel se s tímto závěrem neztotožnil a podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, jež byla rozhodnutím ze dne 15. 12. 2004, č.j. 7 Afs 145/2004-77, zamítnuta. Ve svém rozsudku citovaný soud uvádí, že možnost soudního přezkumu rozhodnutí o prominutí daně je v jeho judikatuře řešena negativně. Rozhodnutí vydaná podle ustanovení § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučena, neboť tato mají nesporně povahu úkonu, který nezakládá, nemění, ani neruší práva a ani závazně neurčuje práva a povinnosti.

V předmětné ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel zásah do svých základních práv a svobod, neboť obecné soudy se zcela odmítají zabývat přezkumem správních rozhodnutí dle ustanovení § 55a daňového řádu. Takové rozhodování je pak v rozporu se základními principy právního státu a jistoty postavení jednotlivců ve správně právních vztazích a v rozporu se základními lidskými právy zaručenými Listinou. Prominutí daně je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k odstranění tvrdosti zákona. Ze zákonné úpravy vyplývá právo daňového subjektu žádat o prominutí příslušenství daně. Stejně tak má stěžovatel právo na stejné procesní postavení jako daňové subjekty jiné a má tedy i právo, aby mu bylo příslušenství daně za určitých podmínek prominuto, a protože takové právo má, má i nárok domáhat se ochrany soudem. Jedná se o rozhodnutí, které se dotýká práv a zájmů jednotlivců a do budoucna je závazně stanovují. Správní orgány se dle stěžovatele při rozhodování dle ustanovení § 55a fakticky dostávají do pozice autonomních orgánů výkonné moci, neboť uvedená rozhodnutí nemusí být odůvodněna a nelze zjistit, jakými úvahami se správní orgán zabýval. V dalším pak stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, jež se vztahuje k obdobné problematice. Zásah do rovného postavení před správními orgány pak spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebyla poskytnuta stejná práva jako jiným daňovým subjektům. Správce daně stěžovateli neprominul zcela, popř. částečně, příslušenství daně a neodstranil tvrdost příslušenství daně vůči daňovému subjektu, tak jak to učinil v minulosti u jiných daňových subjektů.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, jež odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a též na dosavadní judikaturu Ústavního soudu.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhled ke konstantní judikatuře obecných soudů nepovažuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Stejně tak se domnívá, že nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žádosti o prominutí daně dle § 55a daňového řádu. Stěžovatel z citovaného ustanovení zcela správně dovozuje, že je mu dáno právo na podání a projednání žádosti o prominutí daně či jejího příslušenství. Na druhou stranu však nevyplývá z daného ustanovení nárok na kladné vyhovění podané žádosti. Skutečnost, že daňový subjekt má právo k uplatnění určitých procesních prostředků ještě neznamená, že s tímto právem je svázán i nárok, coby vlastnost subjektivního práva. Rozhodnutí o takovém postupu ponechává zákon zcela na uvážení ministerstva, resp. správce daně (srov. § 55a odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb. a vyhláška ministerstva financí č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, v platném znění).

Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti již dospěl k závěru (dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 523/03), že ustanovení § 55a zák. č. 337/1992 Sb. nezakládá jakékoliv veřejné subjektivní právo svědčící daňovému subjektu. Rozhodnutí podle uvedeného ustanovení je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen. Tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost s tvrzením o zásahu do veřejných ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud tedy správní orgán nevyhověl podnětu k prominutí daně podle § 55 zák. č. 337/1992 Sb. a daňového řádu, neporušil tím zákon, a sotva tak může zasáhnout do sféry ústavních práv stěžovatele (srov. anal. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 777/02). Ústavní soud ve své judikatuře mimo jiné též vyslovil, že "je-li dána zákonem pouze možnost a nikoli kogentnost jednání, nemůže Ústavní soud do těchto vztahů vstupovat a regulovat je" (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 34/97). Vzhledem k tomu, že, jak bylo uvedeno, neexistuje subjektivní zákonné právo stěžovatele, které by mělo být chráněno, nemohlo dojít ani k porušení jeho ústavního práva garantovaného čl. 36 Listiny, který existenci takového práva předpokládá.

Argumentuje-li stěžovatel nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, jenž se týká aplikace ustanovení § 55b daňového řádu, je třeba uvést, že dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu, v souladu s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu, odchylné stanovisko od právního názoru vysloveného v nálezech, sp. zn. II. ÚS 94/96, a sp. zn. II. ÚS 271/96. Dle tohoto stanoviska "Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu".

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. 7. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru