Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1918/18 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoul... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
policista
Trestní řízení
Úřední osoba
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1918.18.1
Datum podání04.06.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 265b odst.1 písm.g, § 265b odst.1 písm.l

40/2009 Sb., § 175, § 329


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1918/18 ze dne 30. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 4 Tdo 1477/2017-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 sp. zn. 9 To 121/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. 5 T 56/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 5 T 56/2014 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl spolu s dalším obžalovaným napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Těch se měli dopustit, stručně řečeno, tak, že jako policisté provádějící výslech podezřelého jej bitím a psychických nátlakem a výhružkami donutili se přiznat k zvlášť závažné trestné činnosti, kterou nespáchal. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služebního poměru a pracovního poměru v bezpečnostních sborech po dobu 2 let. V dané věci šlo již o čtvrté meritorní rozhodnutí obvodního soudu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud zejména na základě písemné výpovědi poškozeného, který v průběhu trestního řízení zemřel, potvrzené v podstatných částech dalšími výpověďmi, které se tak staly nepřímými důkazy o vině stěžovatele. Z dalších důkazů, zejména spisu v trestní věci proti poškozenému a záznamů dodaných samotnými obžalovanými vyplynulo, že uvedené trestní řízení bylo vedeno neprofesionálně, v rozporu se zákonnými požadavky. V celkovém souhrnu pak důkazy nepřipouští jiné hodnocení než vinu obžalovaných.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali obžalovaní i státní zástupce odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") částečně zrušil napadený rozsudek a zpřísnil trest zákazu činnosti na dobu 4 let. Odvolání stěžovatele pak zamítl. Ve všech skutkových i právních otázkách se ztotožnil se závěry soudu obvodního a odkázal i na svá předchozí rozhodnutí ve věci.

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Většinu uplatněných námitek shledal jako nespadající pod žádný dovolací důvod. Hodnocení soudů nižších stupňů nevykazuje žádný extrémní rozpor. Odvolací soud nepřekročil meze dané mu pro hodnocení důkazů trestním řádem. Stejně tak nebyly v napadených rozhodnutích žádné důkazy tzv. opomenuty.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V druhém zprošťujícím rozsudku nalézací soud uvedl, že i po doplněném dokazování existují silné pochybnosti ohledně skutkového stavu, neboť klíčová výpověď poškozeného je rozporuplná a nelze ji pro jeho úmrtí zopakovat, ani jakkoliv nahradit. Následně (po dalším vrácení věci městským soudem, který rozhodoval v neveřejném zasedání) byl popis skutku nalézacím soudem modifikován a stěžovatel byl odsouzen. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

6. Městský soud porušil stěžovatelova práva tím, že mimo pravomoc danou mu trestním řádem hodnotil důkazy a uděloval soudu nalézacímu nezákonné pokyny k hodnocení důkazů. Za takto nezákonný a neproveditelný považuje stěžovatel pokyn odvolacího soudu zjistit motiv poškozeného (zemřelého) k přiznání trestné činnosti, kterou nespáchal. Sám odvolací soud uvedl, že teprve v poslední fázi trestního řízení dospěl nalézací soud k jiným, a tedy zřejmě konečně správným závěrům. Tím dle stěžovatele porušil závěry ustálené judikatury Ústavního soudu.

7. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že soudy se s některými jeho námitkami vůbec nevypořádaly. Konkrétně v tomto směru poukazuje na námitku neprokázání skutečného pachatelství loupežných přepadení. Poškozený označil místo odhození zbraně ještě před údajnými výhružkami a napadením. A přestože byl poškozený již v jeden moment propuštěn na svobodu (uplynula lhůta pro zadržení), dobrovolně pokračoval ve výslechu. Soudy rovněž přehlédly skutečnost, že stěžovatel byl po celou dobu údajných incidentů v přítomnosti mnoha dalších policistů i jiných osob, dokonce bez přítomnosti stěžovatele. Dále městský soud bez jakéhokoliv důkazu uvádí, že policisté si museli být vědomi, že pachové stopy, ukazující na vinu poškozeného, musely být kontaminovány. Důkaz pachovými stopami stěžovatel ani spoluodsouzený neprováděli. Poškozený byl navíc opakovaně poznáván při rekognicích. Dále soudy bez důkazní opory přisoudily význam pigmentace kolem očí poškozeného jako známku bití, ačkoliv tento rys je viditelný i na fotografiích z centrální evidence obyvatel. Dobrý zdravotní stav poškozeného dosvědčili i oba jeho obhájci. Ošetřující lékař uvedl, že se mu poškozený svěřil s tím, že jej zbil rodinný příslušník. Na to soudy vůbec nereagovaly. Stěžovatel upozorňuje na zásadní rozpory ve výpovědi poškozeného, který například nepravdivě uvedl, že byl připoután k lavici a nedostal jídlo a pití. Dále nepravdivě vypověděl, že neměl poradu se svým obhájcem.

8. Soudy rovněž celou řadu potenciálně důležitých důkazů opomněly provést. V tomto směru uvádí například výslechy dalších policistů a potápěčů, kteří byli se stěžovatelem ve styku. Nebylo tak důkazně postaveno najisto, že to byl stěžovatel, kdo se údajné trestné činnosti dopustil. Poškozený jej nijak prokazatelně neidentifikoval a rekognice nebyla provedena. Konečně, při hodnocení důkazů došlo dle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, jak je vymezena v judikatuře Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy obsáhlým dokazováním vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědí svědků, přečtené výpovědi poškozeného a listinných důkazů). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení.

14. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy opakovaně důkladně hodnotily složitou důkazní situaci (zejména v důsledku úmrtí poškozeného), která je však nevyvazuje z povinnosti zhodnotit komplexně všechny důkazy. To soudy dle Ústavního soudu učinily. Jestliže po zvážení všech důkazů, zejména velkého souboru nepřímých důkazů, dospěly k závěru o vině stěžovatele, jakožto jediném racionálním hodnocení složité důkazní situace, jde o závěr ústavně přípustný. Soudy tímto hodnocením neporušily žádnou ústavní zásadu. Kdyby naopak Ústavní soud sám jejich skutkové závěry přehodnocoval (tedy dával provedeným důkazům jakýkoliv vlastní obsah), vykročil by sám z mezí, které mu ústavní pořádek (a jeho vlastní ustálená judikatura) pro jeho postup dává. Soudy rovněž žádnou ze stěžovatelem uváděných námitek neopomenuly. Jednoznačně se zabývaly otázkou skutečného pachatelství vyšetřovaných loupežných přepadení, stejně jako motivací a (specifickým) psychickým profilem poškozeného a důvody jeho jednání. Stejně tak soudy věnovaly prostor tomu, zda nemohlo dojít k záměně pachatelů mezi jednotlivými policisty.

15. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že sám nepřípustně hodnotil jím neprovedené důkazy a zavazoval nalézací soud nezákonnými pokyny, tak ani s touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nesmí odvolací soud sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud nalézací, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 a v něm uvedená judikatura; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z těchto mantinelů městský soud dle názoru Ústavního soudu v celém řízení nevykročil. Zejména sám nekonstatoval stěžovatelovu vinu. Jádrem sporu mezi oběma soudy byla otázka dostatečného zohlednění některých nepřímých důkazů v jejich vzájemných souvislostech (pokusit se z nich například dovodit motivaci poškozeného). V tomto směru však městský soud neprosazoval nijak svévolně svoje vlastní názory, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž především vymezoval rozsah důkazů, k nimž je třeba přihlédnout, a jejichž hodnocení se musí do závěru o (ne)vině promítnout. Na to ostatně obsáhle poukázal i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. str. 12 a 13).

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru