Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1915/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
Domovní prohlídka
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1915.15.1
Datum podání29.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 83, § 84, § 18, § 26 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1915/15 ze dne 9. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti 1) XX, 2) M. M. a 3) S. K., zastoupených JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 34/466, proti příkazu k domovní prohlídce vydanému soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 15. 6. 2015 pod č. j. 44 Nt 1321/2015-I a proti způsobu, jakým byla tato domovní prohlídka dne 16. 6. 2015 provedena, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k domovní prohlídce a vyslovil, že domovní prohlídkou provedenou na základě tohoto příkazu dne 16. 6. 2015 Policií České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, 7. oddělení odboru hospodářské kriminality došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé dále navrhují, aby Ústavní soud Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, 7. oddělení odboru hospodářské kriminality zakázal pokračovat v porušování jejich základních práv a přikázal jí obnovit stav před provedením prohlídky.

Podle stěžovatelů došlo vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce a její realizací k zásahu do jejich práv podle čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že napadený příkaz k domovní prohlídce byl vydán místně nepříslušným soudem, neboť podle § 18 odst. 2 a § 83 odst. 1 trestního řádu byl k vydání takového příkazu příslušný Obvodní soud pro Prahu 5. Další pochybení mělo podle stěžovatelů spočívat v tom, že policejní orgán v protokolu o provedení domovní prohlídky neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých měla být prohlídka považována za úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Stěžovatelé dále uvádějí, že policejní orgán neprovedl výslech osoby, u které měla být domovní prohlídka vykonána, před provedením prohlídky, ale k tomuto výslechu přistoupil až po zpřístupnění předmětných prostor. Stěžovatelé rovněž namítají, že se napadený příkaz vztahoval na jiné prostory, než které byly skutečně prohledány, a že v napadeném příkazu je zcela nedostatečně specifikována údajná trestná činnosti podezřelého, tj. stěžovatele M. M.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, obsah napadeného příkazu i listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především připomíná, že jeho pravomoc je vybudována převážně na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, jejichž protiústavnost již nelze zhojit jinými procesními prostředky. Pravomoc přezkoumat zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky, že není možná náprava jiným způsobem. Zde je nutno poznamenat, že domovní prohlídka je pouze jedním z úkonů přípravného řízení, který upravuje trestní řád; její procesní použitelnost, jakož i její hodnocení z hlediska důkazního přísluší orgánům činným v trestním řízení, resp. trestním soudům. Ústavní soud může v případě domovní prohlídky kasačně zasáhnout jen výjimečně, a to dojde-li ke zjevnému excesu a k porušení základních práv stěžovatele. O takovou situaci však v dané věci nejde.

Pokud jde o námitku týkající se údajné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 k vydání příkazu k domovní prohlídce, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé opomíjejí skutečnost, že příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení nevyplývá z ustanovení § 18 trestního řádu, nýbrž ze speciálního ustanovení, kterým je § 26 trestního řádu. Z ustanovení § 26 odst. 1 pak je patrné, že k provádění úkonů v přípravném řízení (a tedy zásadně i k vydání příkazu k domovní prohlídce) je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh.

V dané věci podal návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který je činný ve všech obvodech náležejících do působnosti tohoto státního zastupitelství. Svůj návrh tedy mohl podat u kteréhokoli obvodního soudu v Praze (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 840/07). Soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 tedy byl příslušný k vydání příkazu k domovní prohlídce.

Ústavní soud dále uvádí, že ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 či I. ÚS 1813/07) již opakovaně konstatoval, že porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí. Ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu není ani v minimálním (nezbytném) rozsahu seznatelná z odůvodnění příkazu k domovní prohlídce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 946/13). V posuzovaném případě soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 v napadeném příkazu dostatečně a srozumitelně odůvodnila neodkladnost provedení domovní prohlídky, a to poukazem na hrozící nebezpečí, že by podezřelý či jiné osoby mohli manipulovat s důkazy, jež měly být v rámci prohlídky zajištěny. Jde tedy o typický důvod, který z domovní prohlídky činí neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Absence odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky v protokolu o jejím provedení tedy nemůže být důvodem pro závěr o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Jestliže stěžovatelé dále namítají, že policejní orgán měl provést výslech osoby, u níž měla být domovní prohlídka vykonána, před jejím provedením, musí Ústavní soud odkázat na protokol o provedení domovní prohlídky, z něhož vyplývá, že stěžovatelka Simona Križovská byla v souladu s ustanovením § 84 trestního řádu vyslechnuta před započetím samotné domovní prohlídky. Pokud se tak stalo až po zpřístupnění objektu, nejde o postup, který by vykazoval vadu ústavněprávního rozměru (viz usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 1856/14).

Za relevantní nemůže Ústavní soud považovat ani tvrzení stěžovatelů o tom, že napadený příkaz byl vydán na jiné prostory, než které byly skutečně prohledány. V daném případě došlo pouze k tomu, že v napadeném příkazu bylo nesprávně uvedeno číslo listu vlastnictví, na němž je zapsána celá budova nacházející se na adrese X a nikoli číslo listu vlastnictví, na kterém je zapsán samotný byt, v němž měla být prohlídka vykonána, a dále byl chybně uveden vlastník tohoto bytu a jako nájemce byl označen stěžovatel M. M., a nikoli stěžovatelka společnost XX, za kterou stěžovatel M. M. jedná.

Ústavní soud podotýká, že v okamžiku, kdy má být příkaz k domovní prohlídce vydán, existuje zpravidla málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků (srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, bod 40.). Napadený příkaz k domovní prohlídce vydaný soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 7 lze akceptovat jako ústavně relevantní, neboť z něj lze bez výkladových obtíží dovodit, že z konkrétních a dostatečných důvodů povoluje domovní prohlídku prostor užívaných stěžovatelem M. M. v dostatečně specifikované nemovitosti (viz usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2712/12).

Ústavní soud musí konečně odmítnout i námitku týkající se údajně nedostatečného popisu událostí, z nichž je dovozována údajná trestná činnost podezřelého, tj. stěžovatele M. M. Odůvodnění prověřované trestné činnosti, která měla být objasňována mj. prostřednictvím domovní prohlídky, lze považovat za dostatečně určité, a to zejména s přihlédnutím k ranému stadiu trestního řízení, ve kterém byl příkaz k domovní prohlídce vydáván, a z něj plynoucí nižší kvality objasněnosti skutkového stavu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost (bod I. a II. petitu) podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud jde o body III. - V. petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud je podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný. Pro úplnost je třeba uvést, že k posouzení návrhu podle těchto bodů petitu by byl Ústavní soud příslušný, jestliže by stěžovatelé výslovně napadli tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Pak by Ústavní soud musel také (nejdříve) zjišťovat, zda zákon poskytuje stěžovatelům procesní prostředek k ochraně jejich práv (a zda ho vyčerpali). Taková situace však v projednávané věci nenastala.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru