Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1914/19 #1Usnesení ÚS ze dne 14.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /pr... více
Věcný rejstříkcírkevní majetek
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1914.19.1
Datum podání11.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 16 odst.2, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 5

229/1991 Sb.

428/2012 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1914/19 ze dne 14. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, sídlem Šporkova 321/12, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2019 č. j. 28 Cdo 199/2019-193, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018 č. j. 54 Co 26/2018-170 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. září 2017 č. j. 18 C 119/2015-107, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2. městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 - Nové Město, a 3. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jednak její práva ústavně zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak postulát obsažený v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhala určení, že Česká republika je vlastnicí pozemku p. č. X, zahrada, v katastrálním území Malá Strana, a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) náklady řízení. Dospěl k závěru, že daný pozemek přešel na první vedlejší účastnici dne 27. 1. 1993 rozhodnutím Ministerstva financí v souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, pouze ve vztahu mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí změnil výši náhrady nákladů, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí obecné soudy upřely právo na ochranu rodinného, resp. řeholního života, a právo na nezávislou správu a chod její řeholní instituce, zejména na chod areálu řeholního domu s nemocnicí, přičemž jim vytýká, že opomněly hodnotit věc z hlediska intenzity jejího zájmu (jako řeholní instituce a historického vlastníka pozemku) na náboženskou svobodu a vytváření "řeholní rodiny", jež dle jejího názoru přesahuje zájem na ochraně vlastnického práva první vedlejší účastnice. Tvrdí, že v řízení prokázala, že sporný pozemek má pro ni zásadní význam, protože jde o součást areálu kláštera, bez možnosti dalšího přístupu a využití pro kohokoliv jiného. Stěžovatelka má za to, že se zde uplatní závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 2477/08 (N 4/52 SbNU 27) a judikatura tohoto soudu, dle níž mají být restituční nároky primární a jejich prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, protože opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení učinil bezcennými [např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 195/97 (N 161/9 SbNU 389)].

6. Porušení práva na "spravedlivý proces" (sc. - práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny) pak stěžovatelka vyvozuje z toho, že neplatnost přechodu pozemku na první vedlejší účastnici byla na stejném skutkovém základě pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 379/1992 a že navrhla provedení důkazu příslušným spisem s tím, že budou přečtena soudní rozhodnutí v daném řízení vydaná, stejně jako "darovací smlouva" uzavřená Náboženskou maticí. Soudy nižších stupňů tento návrh zamítly, de facto však daný důkaz hodnotily. Dle stěžovatelky není v demokratickém právním státě přijatelné, aby na základě totožných skutkových okolností a na základě legitimace podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo rozhodnuto rozdílně, resp. aby Nejvyšší soud tuto její námitku odmítl s "formalistickým zdůvodněním", že deklarování jejího vlastnického práva postrádá relevanci, neboť v tehdejším řízení vydal své rozhodnutí (usnesení ze dne 21. 8. 1996 sp. zn. 3 Cdo 1504/96) dříve, než došlo ke sjednocení rozhodovací praxe. Stěžovatelka zde vychází z toho, že její postavení podle restitučního zákona nemůže být horší než podle obecných předpisů, a namítá, že otázka účinků blokace podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nebyla ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. posouzena spravedlivě a že se obecné soudy dopustily formalismu, když zamítnutí žaloby zdůvodnily nemožností překročit zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. S ohledem na unikátní skutkové a právní okolnosti měla být posouzena ústavně konformně, tj. jinak než např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 4946/2015. Opakuje, že prokázala, že pozemek nemá pro první vedlejší účastnici žádnou užitnou hodnotu, a vyvozuje z toho existenci dostatečných a naléhavých důvodů pro případné vyhovění žalobě, jak bylo proklamováno Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015.

7. Konečně stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jejího vlastnického práva, když posoudily zásadní právní otázku nicotnosti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993 č. j. 124/4 210/1993 podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb. v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2277/07 (N 95/49 SbNU 419) a judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž civilní soud zkoumá, zda jde o správní akt (a nikoliv paakt), tedy zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu. Namítá, že odvolací soud nepřípadně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1590/2017 a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3668/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že jde o bývalý majetek školské správy Praha 1, který vůbec nespadal do působnosti Ministerstva financí, a šlo tedy o nicotné rozhodnutí. Nejvyšší soud tuto otázku vyřešil ústavně nekonformně, v rozporu se systematikou § 5 a 6 zákona č. 172/1991 Sb.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. do církevní autonomie (čl. 16 odst. 2 Listiny). Ústavní soud souvislost mezi stěžovaným zásahem obecných soudů, jehož důsledkem je nemožnost získání předmětného pozemku, a tvrzeným porušením ústavně zaručených základních práv či svobod neshledal. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, jde o odkaz zcela nepřiléhavý, a to vzhledem ke specifickým okolnostem tehdy řešeného případu, pro něž se uvedené rozhodnutí již tehdy zásadně vymykalo ustálené judikatuře Ústavního soudu. Nepřípadný je i stěžovatelčin odkaz na judikaturu Ústavního soudu prezentovanou např. nálezem sp. zn. IV. ÚS 195/97, neboť v dané věci byla řešena odlišná právní situace, konkrétně otázka, jaké má právní důsledky převod majetku v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě, kdežto ve věci nyní posuzované nebylo zjištěno, že by převod, resp. přechod sporného pozemku na první vedlejší účastnici byl protiprávní. Jde-li obecně o interpretaci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, možno stěžovatelku odkázat např. na úvahy Ústavního soudu obsažené např. v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 či usnesení ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 1996/17, s nimiž závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku plně korespondují.

11. Stěžovatelka současně tvrdí, že mělo dojít k (zřejmě neoprávněnému) zásahu do jejího vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny). Uvedené základní právo však na posuzovanou věc vůbec nedopadá, protože to chrání vlastnictví již existující, zpravidla konstituované, a nikoli pouhý nárok na ně, který byl předmětem řízení u obecného soudu. Samotný spor o vlastnictví, v němž právo na ně má být teprve konstituováno, předpisy ústavního práva chráněno není [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], což platí i pro spory na vydání věci na základě restitučních předpisů [viz nález ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 115/94 (N 41/3 SbNU 293)], včetně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a to ani v podobě tzv. legitimního očekávání, které by se mělo opírat o § 29 zákona o půdě (viz již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3397/17).

12. Stěžovatelka také namítá porušení svého práva na řádný proces, které mělo spočívat v tom, že obecné soudy nezohlednily, jak bylo obecnými soudy rozhodnuto ve skutkově a právně obdobné věci, a to v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 379/92. Jak patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve zmíněném řízení šlo o sousední pozemky, kterých se týkalo totéž rozhodnutí Ministerstva financí, a bylo v něm deklarováno stěžovatelčino vlastnické právo. Další pochybení mělo spočívat v ústavně nekonformním posouzení tohoto rozhodnutí z hlediska § 5 a 6 zákona č. 172/1991 Sb. Obecné soudy se však těmito otázkami zabývaly, přičemž dostatečně, resp. náležitě odůvodnily, proč argumentům stěžovatelky nepřisvědčily, čímž svým povinnostem plynoucím z práva na řádný proces učinily zadost. Zvláště pak je třeba poukázat na závěry Nejvyššího soudu, který stěžovatelce vysvětlil, jakým výkladem výše uvedených ustanovení dospěl k závěru, že příslušným orgánem k rozhodnutí o přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku bylo právě Ministerstvo financí podle § 5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, a proč tudíž o nicotný akt, jak stěžovatelka tvrdila, nejde. Jestliže stěžovatelka k tomu pouze uvádí, že takový výklad není ústavně konformní, tedy aniž by uvedla, v čem konkrétně by mělo pochybení obecných soudů spočívat, a nutně také, proč by mělo takové pochybení přesahovat meze "běžné" věcné nesprávnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)], nelze ústavní stížnost než považovat za zjevně neopodstatněný návrh. Obdobným nedostatkem trpí i stěžovatelčino tvrzení, že úspěch v jiném řízení, nota bene založený na již překonaném právním názoru, se musí projevit na výsledku řízení tohoto.

13. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru