Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1914/10 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
výpověď
dovolání/přípustnost
Pracovní poměr
pracovní smlouva
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1914.10.1
Datum podání02.07.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 64, § 44

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1914/10 ze dne 21. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti RNDr. J. W., CSc., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010 č. j. 21 Cdo 1281/2009-393, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2008 č. j. 8 Co 2034/2008, 8 Co 2035/2008-365, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2008 č. j. 8 Co 8/2008, 8 Co 10/2008-191 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2008 č. j. 34 C 165/2006-313, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny, práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky dle čl. 28 Listiny a práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, čímž došlo k zásahu do nedotknutelnosti jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 7 Listiny, garantujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a čl. 10 Listiny o ochraně osobnosti.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí výkon své práce pro společnost Schuller Eh´klar, s. r. o. (vedlejší účastník), pro niž pracoval od roku 1998 jako podnikatel na základě smlouvy o obchodním zastoupení a od 1. 5. 2005 na základě uzavřené pracovní smlouvy jako její obchodní zástupce s místem výkonu práce Praha - pravý břeh Vltavy, Praha - východ. Po třech měsících trvání pracovního poměru vedlejší účastník trval na namontování zařízení s nastaveným monitoringem k nepřetržitému sledování pohybu a chování jeho osoby v pozici řidiče automobilu, což stěžovatel odmítal pro nepříznivé důsledky na jeho psychiku a z důvodu protiprávního zásahu do důstojnosti člověka. Dne 4. 10. 2005 stěžovatel nastoupil do pracovní neschopnosti a v říjnu a prosinci 2005 MUDr. J. C. vystavil dvě lékařské zprávy, jimiž potvrdil psychické problémy stěžovatele vyvolané monitoringem služebního automobilu, který u stěžovatele způsobuje zhoršení jeho psychického stavu. Jedná se o fobii, která nenarušuje stěžovatelovu pracovní schopnost a způsobilost, včetně řízení motorového vozidla. Doporučení uvedené v lékařské zprávě - upravit dohodou nepříznivé pracovní podmínky - však vedlejší účastník ignoroval. Dne 16. 1. 2006 navíc vedlejší účastník uzavřel pracovní smlouvu s novým zaměstnancem M. J. na pracovní místo obdobné pracovní pozici stěžovatele a i když formálně vymezil místem výkonu jeho práce devátý region, pověřil nového zaměstnance zastupováním stěžovatele, jenž byl v pracovní neschopnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti dne 5. 6. 2006 oznámil vedlejší účastník stěžovateli, že jej bude v jeho funkci zastupovat M. J. a další pracovník Pavel Veselý a upozornil ho na možnost výpovědi z pracovního poměru pro porušení kázně s použitím smyšleného, ničím nepodloženého důvodu. Dne 27. 6. 2006 uzavřel vedlejší účastník s Martinem Janouchem dodatek k pracovní smlouvě, v němž s ním sjednal místo výkonu práce právě lokalitu, v níž působil stěžovatel. Na tomto základě pak vedlejší účastník učinil organizační rozhodnutí, jímž zrušil jedno pracovní místo. Stěžovateli pak byla dána "výpověď' z pracovního poměru pro nadbytečnost, ač ke zrušení pracovního místa ve skutečnosti podle stěžovatele nedošlo.

3. Stěžovatel považuje výpověď z pracovního poměru od počátku za neplatnou, neboť postrádá věcné a právní opodstatnění. Organizační rozhodnutí, které jí předcházelo, považuje za účelové a realizované výlučně na formálním administrativním postupu. Proto se podanou žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2008 č. j. 8 Co 2034/2008, 8 Co 2035/2008-365, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2008 č. j. 34 C 165/2006-313, podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že soudy v jeho případě postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a neprovedly náležité a dostačující důkazní řízení nezbytné pro kvalifikované a spravedlivé rozhodnutí v meritu věci. Dovolání však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010 č. j. 21 Cdo 1281/2009-393 odmítnuto jako nepřípustné se stručným odůvodněním, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jestliže v dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kdy podstatou námitek stěžovatele byl především nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel se s tímto závěrem dovolacího soudu neztotožňuje, neboť je přesvědčen, že pro dovolací řízení byly splněny příslušné zákonné podmínky. V posuzované věci považuje stěžovatel za podstatné, že nový zaměstnanec M. J. byl přijat pro okrajový a nově účelově vytvořený devátý region, ve snaze vedlejšího účastníka formálně vykonstruoval situaci cílenou k vyčlenění stěžovatele z pracovněprávního vztahu z důvodu jeho onemocnění a nikoliv v zájmu zvýšení efektivity práce. Navíc podle § 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), je v pracovněprávních vztazích zakázána přímá i nepřímá diskriminace, mj. z důvodu věku nebo zdravotního stavu. Podle stěžovatele navodil vedlejší účastník zcela účelově situaci, kdy učinil tzv. organizační opatření, na základě kterého se sice zbavil jednoho z nejlepších pracovníků, avšak vyššího věku a se zdravotními obtížemi, aby jej nahradil pracovníkem mladým a zdravým. Stěžovatel je od května 2009 v plném invalidním důchodu a vzhledem k věku 62 let a zdravotní situaci nemá prakticky žádnou šanci nechat se kdekoli zaměstnat. Za rozhodující pro posouzení jeho situace považuje stěžovatel diskriminaci jako motivující faktor jeho výpovědi. K tomuto nezpochybnitelnému faktu dovolací soud vůbec nepřihlédl, a proto se ani nezabýval věcí samotnou, jakož i neopomenutelnou otázkou povinnosti vedlejšího účastníka jako nositele důkazního břemene. S ohledem na uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 34 C 165/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích.

5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelovy námitky - jak z dalšího obsahu vyplývá - jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí. Na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právního posouzení věci samé. V tomto směru předestírá v ústavní stížnosti v části "II. Soudní řízení" svůj opačný skutkový závěr (ostatně obsahově shodný s obsahem dovolání), na jehož podkladě dovozuje nesprávnost hodnocení důkazů a závěrů odvolacího soudu. Obsah námitek uvedených pod bodem III. ústavní stížnosti, kde poukazuje na svou tíživou situaci, se převážně i formulačně kryje s důvody uplatněnými v dovolání. Dovozuje-li nově jako pohnutku výpovědi údajnou diskriminaci "z důvodu věku a zdravotního stavu", pak skutkové okolnosti, o které svou úvahu opírá, neumožňují ani zde přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavněprávní přesah. Protože nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatele, navrhuje Nejvyšší soud odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

6. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvádí, že v předmětné právní věci bylo při zachování procesních práv účastníků provedeno rozsáhlé důkazní řízení, z něhož důkazy provádějící soud prvního stupně čerpal formou volného hodnocení důkazů rozhodný skutkový stav. Tímto stavem a z něj plynoucími skutkovými závěry byl krajský soud ve své přezkumné (odvolací) činnosti vázán. Jestliže za tohoto stavu stěžovatel polemizuje zejména s analýzou skutkového děje (a nabízí opakovaně své názory, které jinak respektují neměnný právní rámec), nedomnívá se krajský soud, že by v dané souvislosti mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Řešení vlastního sporu účastníků řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proto nelze při respektování procesních práv účastníků označit ani za vážný zásah do nedotknutelnosti jiných základních lidských práv a svobod (stěžovatel vyjmenovává vzhledem k meritu soudního sporu poněkud nepřípadně právo na svobodnou volbu povolání, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, jakož i právo na ochranu zdraví). Na základě vyslovených úvah nepovažuje odvolací soud podstatu ústavní stížnosti za důvodnou (především mající ‚ústavní rozměr") a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

7. Okresní soud v Českých Budějovicích ve vyjádření uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, ve věci bylo rozhodnuto správně, v souladu se zákonem i soudní judikaturou.

8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích byla zaslána stěžovateli k případné replice, který této možnosti nevyužil.

III.

9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu řízení a v podaném odvolání a dovolání, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje svoji pracovněprávní situaci a postup vedlejšího účastníka vůči jeho osobě, v němž stěžovatel spatřuje snahu vedlejšího účastníka formálně vytvořit situaci cílenou k jeho vyčlenění z pracovněprávního vztahu. Nevyslovuje však přitom žádné námitky ve vztahu k argumentaci nalézacího a odvolacího soudu v odůvodnění jejich rozhodnutí. Odmítá pouze jimi učiněné právní závěry, na jejichž základě svými rozhodnutími zamítly stěžovatelovu žalobu. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, k němuž ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné námitky. Obecné soudy hodnotily v průběhu řízení skutková zjištění opakovaně a učiněné skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích dále upřesňovaly, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se plně vztahuje i na vyvození právního závěru, že záměr vedlejšího účastníka směřující k organizačnímu opatření koresponduje s uplatněným výpovědním důvodem.

12. Podstatou ústavní stížnosti je pouze stěžovatelova polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelova argumentace směřuje, vedle obecného konstatování jeho nesouhlasu s učiněnými právními závěry, v zásadě pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, jemuž stěžovatel vytýká, že se v rozhodnutí o dovolání nezabýval věcným posouzení dané věci a pouze konstatoval nepřípustnost dovolání vzhledem k tomu, že podstatou námitek je především stěžovatelův nesouhlas s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a z nich vycházejících rozhodnutí.

13. Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 19, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je tak výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu. Ve vztahu k předmětnému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak z ústavněprávního hlediska jde o posouzení, zda postup dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky zásadního významu po právní stránce napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, znamenal porušení práva na spravedlivý proces vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti podle stěžovatele přisvědčují jeho názoru o zjevném obcházení zákoníku práce. Ústavní soud je v posuzovaném případu toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Na toto jeho odůvodnění, v němž reagoval na námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání, lze pro stručnost pouze odkázat.

14. Stěžovatelem uváděný nesouhlas s právním názorem obecných soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nepřísluší na základě skutkového stavu zjištěného obecnými soudy hodnotit naplnění vedlejším účastníkem uplatněného výpovědního důvodu. Takové hodnocení přísluší toliko soudům obecným.

15. Při zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

16. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká napadenému rozhodnutí o dovolání Nejvyššího soudu, že se tento nezabýval diskriminací jeho osoby z důvodu věku a zdravotního stavu a porušil tak jeho právo na svobodnou volbu povolání, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a právo na ochranu zdraví, a tedy i právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a právo na ochranu osobnosti, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel tuto námitku stran předmětné diskriminace jeho osoby neuplatnil v řízení před obecnými soudy, ani v podaném dovolání (č. l. 375-380), a vznáší ji takto poprvé až v ústavní stížnosti. Obecné soudy se tedy s touto námitkou nemohly vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud nemohl touto stěžovatelovou námitkou zabývat. Současně Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2008 č. j. 8 Co 8/2008, 8 Co 10/2008-191 bylo v dalším řízení nahrazeno navazujícími rozhodnutími obecných soudů a proto je ve vztahu k němu ústavní stížnost nepřípustná.

17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces, jakož i zásah do dalších základních práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru