Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 191/97Usnesení ÚS ze dne 29.12.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
konfiskace majetku
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.191.97
Datum podání03.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

104/1966 Sb., § 14 odst.1

119/1990 Sb., čl.

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 6 odst.1 písm.f, § 19, § 20


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 191/97 ze dne 29. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 191/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Z.H. a M.H., oba zastoupeni advokátem JUDr. A.R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 72/96-108, ze dne 25. 3. 1997, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, čj. 5 C 44/95-88, ze dne 4. 10. 1995, kterým byl jejich návrh na stanovení povinnosti A. a M.B. uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti v rozsudku označených zamítnut.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, manželé M. a A.B. se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdali.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 5 C 44/95, stěžovatelé se vydání předmětných nemovitostí manžely B. domáhali s odvoláním na zákon č. 87/1991 Sb. S tvrzením, že vlastnické právo k těmto nemovitostem ztratili na základě rozhodnutí rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 9. 1971, sp. zn. 2 T 275/71, jímž byli odsouzeni pro trestný čin podle § 109 odst. 2 trestního zákona, v tehdy platném znění, mimo jiné také k trestu propadnutí majetku, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 23. 8. 1990, sp. zn. Rt 179/90, bylo rozhodnuto, že jsou účastni rehabilitace podle § 2

2 IV. ÚS 191/97

odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., pokud jde o trestné činy, kterými byli uznáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 9. 1971, a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, a to k datu, kdy byla vydána. Manželé B. získali předmětné nemovitosti koupí na základě kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1976 za cenu 159.038,- Kč, když předtím rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 4 Cz 44/72, ze dne 8. 9. 1972, byla zrušena registrace odstupní smlouvy, uzavřené dne 25. 2. 1969, jíž stěžovatelé předmětné nemovitosti převedli do vlastnictví jednoho z manželů B., A.B. (bratra a švagra stěžovatelů). Soud I. stupně po provedeném dokazování návrh stěžovatelů zamítl v podstatě s odůvodněním, že manželé B. nenaplňují znaky povinných osob ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud, který rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, vycházel z názoru, že ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., nenastává změna vlastnictví ze zákona, případně vydáním rehabilitačního rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž dochází k němu teprve na základě dalšího právního úkonu, který je presumován zákonem č. 87/1991 Sb. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, v dané věci bylo předpokladem úspěšnosti žaloby naplnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona. Poněvadž však stát nabyl nemovitosti nikoliv v souvislosti s rozsudkem ze dne 2. 9. 1971, kterým byl vysloven trest propadnutí majetku stěžovatelů, ale až poté, co byla odmítnuta registrace smlouvy o převodu nemovitostí, které stěžovatelé před odchodem do ciziny převedli na A.B., pak nelze přehlédnout, že podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) citovaného zákona je v takovém případě oprávněnou osobou nabyvatel z uvedené smlouvy, a to i tehdy, pokud tato smlouva nenabyla účinnosti. Stěžovatelé se tak v důsledku uvedené úpravy dostali do situace, kdy by jako oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona sice mohli prokázat, že manželé B. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, nicméně stěžovatelům by se nikdy nepodařilo překlenout se přes ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, a tedy manželé B., přinejmenším A.B., se nikdy nemohli stát osobami povinnými, neboť v důsledku konkurence ustanovení § 4 odst. 2 a § 6 odst. 1 písm. f) citovaného zákona by naopak A.B., jako nabyvatel podle uvedené odstupní smlouvy, byl osobou oprávněnou, neboť to byl právě on, který byl ve věci poškozen, když musel nemovitosti, k nimž podle vlastního přesvědčení nabyl již jedenkrát vlastnického práva odstupní smlouvou, opětovně od českého státu kupovat, a podle názoru krajského soudu by se tak formální logice zcela vymykala situace, kdyby manželé B. byli nyní v důsledku dobrodiní zákona č. 87/1991 Sb. tímto zákonem pohnáni k uzavření dohody o vydání nemovitosti stěžovatelům, když tyto nemovitosti obtížným způsobem do svého vlastnictví dvakrát získávali. Za zcela irelevantní v těchto souvislostech je pak třeba podle krajského soudu považovat odvolací námitku stěžovatelů, týkající se míry zhodnocení nemovitosti ze strany manželů B., stejně tak jako námitku, že ONV neměl k převodu správy nemovitostí na MNV souhlas nadřízeného národního výboru. Poněvadž k převodu správy národního majetku došlo v roce 1973, bylo nutno na daný případ použít ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 104/1966 Sb., jež stanoví, že k převodu správy národního majetku není třeba schválení národního výboru vyššího stupně, ledaže je to národním výborem vyššího stupně výslovně stanoveno, což v daném případě nebylo prokázáno. Souhlas nadřízeného orgánu při převodech správy národního majetku byl vyžadován striktně zákonem č. 117/1964 Sb. a zákonem č. 94/1965 Sb., koncepce zákona 104/1966 Sb. a později zákona č. 156/1975 Sb. byla poněkud odchylná, což je zřejmé ze samotného textu hospodářské smlouvy, kterou byl národní majetek převáděn, kde se výslovně uvádí, že souhlas nadřízeného orgánu podle § 14 odst. 1 zákona č. 104/1966 Sb. odpadá. I pokud by tato námitka stěžovatelů byla uznána za oprávněnou, pak stěžovatelé by navíc sami zpochybnili důvodnost svého nároku, neboť k nabytí věci od nevlastníka by soud již z úřední

3 IV. ÚS 191/97

povinnosti musel přihlížet jako k absolutně neplatnému právnímu úkonu a vzhledem k tomu, že v důsledku toho by manželé B. nebyli vlastníky nemovitostí, nemohli by být ve věci ani pasivně legitimováni.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito polemizují se závěry obecných soudů, zdůrazňují, že podle jejich názoru měly soudy postupovat striktně podle ustanovení S 19 a S 20 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v daném případě se jedná o důsledky zrušených trestních rozsudků, a nikoliv o vztah občanskoprávní. jak jej má na mysli ustanovení S 3 a S 4 citovaného zákona. Zákon č. 87/1991 Sb. podle jejich mínění nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku. Rozhodnutími obecných soudů, které vycházely z odlišného názoru, tak došlo podle stěžovatelů k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. I Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Poté, co se ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. V daném případě nelze pominout skutečnost, kterou považoval i krajský soud za významnou, totiž tu, že ke ztrátě vlastnického práva stěžovatelů k předmětným nemovitostem nedošlo v důsledku vyslovení trestu propadnutí majetku v souvislosti jejich odsouzením pro trestný čin opuštění republiky. Ještě předtím, než byli stěžovatelé odsouzeni v roce 1971, sami totiž předmětné nemovitosti převedli na A.B. odstupní smlouvou ze dne 25. 2. 1969, která byla registrována Státním notářstvím dne 17. 7. 1969. Ke dni vyslovení trestu propadnutí majetku stěžovatelů byl tedy vlastníkem nemovitostí A.B. Registrace uvedené odstupní smlouvy byla zrušena teprve rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 4 Cz 44/72, ze dne 8. 9. 1972, a teprve poté, kdy s ohledem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR byla registrace uvedené smlouvy státním notářstvím odmítnuta, přešel majetek do vlastnictví státu a následně na základě kupní smlouvy na manžele B., a to za kupní cenu 143.452,- Kčs, při jejímž stanovení bylo zohledněno, že manželé B. již do převáděných nemovitostí investovali, přitom z obsahu spisu a dokladů tam založených také plyne, že převzali část dluhu stěžovatelů. Za uvedeného stavu nelze závěry krajského soudu, které z uvedených skutkových zjištění, učiněných za dodržení zásad spravedlivého procesu, považovat za závěry překračující meze ústavnosti a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR nelze tak dovodit. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že postupem soudu byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny. Jeho ochrany je možno, jak již Ústavní soud vyjádřil ve svých dřívějších nálezech, domáhat se v poměru k vlastnickému právu již konstituovanému, tak tomu však v daném případě, kdy předmětem řízení byl nárok restituční, když k poměru zákona č. 119/990 Sb. k zákonu 87/1991 Sb. je třeba odkázat na závěry, které již Ústavní soud učinil ve svých nálezech, sp. zn. 1. ÚS 67/97 a I. ÚS 117/96, publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, pod č. 130 a 164.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 1998

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru