Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 191/96Nález ÚS ze dne 06.01.1997Úloha obecných soudů a účastníků při dokazování (důkazy pro tíseň nelze uplatnit poprvé u ÚS)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
pravomoc
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 1/7 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.191.96
Datum podání12.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 22, § 35, § 22, § 35

99/1963 Sb., § 120, § 132, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 191/96 ze dne 6. 1. 1997

N 1/7 SbNU 3

Úloha obecných soudů a účastníků při dokazování (důkazy pro tíseň nelze uplatnit poprvé u ÚS)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

v senátě složeném z předsedy

senátu a ze soudců rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K. proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1996, č. j. 25 Ca

368/95-27, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 12. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost doplněná podáním doručeným dne 20. 8. 1996, která směřuje

proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu Rakovník - Okresního pozemkového úřadu ze dne 31.

1O. 1995, č.j. OPÚ 132O/92-840. Správní orgán rozhodl o tom, že

stěžovatel jako navrhovatel není vlastníkem konkrétně uvedených

nemovitostí, s odůvodněním, že není naplněn restituční titul podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že

Krajský soud v Praze nevzal jako důkaz v úvahu svědeckou výpověď

MVDr. J. B. a ani touto výpovědí sám důkaz neprovedl a nenapravil

tak pochybení správního orgánu. Správní orgán totiž podle názoru

stěžovatele nezdůvodnil v souladu s příslušným ustanovením

správního řádu, proč nezajistil podepsání výpovědi tohoto svědka.

Tato skutečnost měla proto za následek, jak je dále uvedeno

v ústavní stížnosti, že byl vydán rozsudek bez použití důkazu,

který jednoznačně svědčí ve prospěch navrhovatele. Při jednání

před Ústavním soudem pak právní zástupkyně stěžovatele poukázala

na skutečnost, že nebylo přihlédnuto k tomu, že svědci, kteří se

z různých důvodů ke správnímu orgánu nedostavili, mohli podat

svědectví o existenci tísně na straně prodávající. Stejně tak

považuje stěžovatel za podivné, že polnosti darované v souvislosti

s tímto převodem byly vráceny, avšak u předmětné nemovitosti se

tak pro údajný nedostatek tísně nestalo. V tomto postupu spatřuje

stěžovatel porušení povinnosti hodnotit každý důkaz zvlášť

a všechny pak ve vzájemné souvislosti, tedy povinnosti, která

vyplývá z občanského soudního řádu a ze správního řádu. V důsledku

toho pak došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle

kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V této

skutečnosti, jakož i ve znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod spatřuje stěžovatel opodstatnění ústavní stížnosti

a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost

doručena účastníku řízení, jakož i vedlejším účastníkům

k vyjádření.

Krajský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že v dané věci

nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ani práva na

spravedlivé soudní řízení. Důkaz svědeckou výpovědí MVDr. B. před

soudem navržen nebyl a soud dospěl s ohledem na ostatní

shromážděné důkazy k závěru, že provedení tohoto důkazu již není

zapotřebí. Provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že kupní

smlouva v tísni uzavřena nebyla.

Vedlejší účastník, Okresní úřad Rakovník - Okresní pozemkový

úřad, uvedl, že MVDr. J. B. byl jako svědek navržen stěžovatelem.

Jeho výpověď byla zaprotokolována, avšak svědek ji nepodepsal,

s tím, že se z jednání musí vzdálit a že ji přijde podepsat

dodatečně druhý den. Pozemkový úřad čekal 3 měsíce, zda se svědek

dostaví k podpisu své svědecké výpovědi, ale bezvýsledně. Vedlejší

účastník nesouhlasí s tím, že tato skutečnost měla pro stěžovatele

za následek neuznání nároku pro obnovení vlastnického práva

k nemovitosti, neboť na základě provedených důkazů nebylo

prokázáno, že by došlo k prodeji nemovitosti v tísni.

Druhý vedlejší účastník, Zemědělské družstvo S., ve svém

vyjádření odmítl tvrzení o porušení namítaných práv, odkázal na

shodnou problematiku řešenou Ústavním soudem v nálezech ze dne

25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, a ze dne 26. 6. 1995, sp. zn.

IV. ÚS 188/94, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si

Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Krajského soudu v Praze pod

sp. zn. 25 Ca 368/95 a u Okresního úřadu v Rakovníku pod č. j. OPÚ

1320/92/840, s jejichž obsahy se seznámil.

Jak Ústavní soud vyložil již v řadě svých rozhodnutí, vyplývá

z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy jak

zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o.s.ř., tak

i právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů

provede (§ 120 o.s.ř.). Stejně tak Ústavní soud opakovaně

konstatoval, že není jeho úkolem, aby hodnocení důkazů

přehodnocoval, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým

hodnocením neztotožňoval. To vše za předpokladu, že obecné soudy

jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy

páté Listiny základních práv a svobod.

Ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá,

že by soud výše zmíněné ústavní principy porušil. Skutkový stav

byl zjišťován nejen správním orgánem, ale také soud poskytl

účastníkům právo na řádný proces za jejich účasti. To, že po tomto

procesu a po vyhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se

stěžovatel neztotožňuje, není a nemůže být samo o sobě důvodem

ústavní stížnosti, neboť právo na spravedlivý proces nelze

zaměňovat s domnělým nárokem na úspěch ve věci. Krajský soud,

v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř., v odůvodnění rozsudku

uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami

se při hodnocení důkazů řídil. Ústavní soud sice nesdílí názor

krajského soudu, že ke svědecké výpovědi MVDr. B. nebylo možno

přihlédnout pro nedostatek jeho podpisu na protokolu o jednání

před správním orgánem, neboť je nesporné, že jeho výpověď byla

jinak učiněna způsobem odpovídajícím správnímu řádu. Samotná

absence podpisu nemůže mít za následek neplatnost či neúčinnost

takového důkazu, neboť z ustanovení § 22 spr. řádu vyplývá, že jde

o ustanovení upravující pořizování protokolu o jednání před

správním orgánem. Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení pak plyne,

že protokol musí být především podepsán účastníky řízení

a správním orgánem, zatímco pro svědeckou výpověď platí speciální

ustanovení § 35 spr. řádu. To však nic nemění na tom, že

stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, provedení resp. zopakování

tohoto důkazu před soudem nenavrhli. Pokud tedy soud sám

nepovažoval za potřebné provést tento důkaz, který ostatně stál ve

svých tvrzeních zcela osamoceně proti řadě důkazů prokazujících

opak, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř., neboť

rozhodnutí o obsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného

soudu. Bylo-li teprve v řízení před Ústavním soudem namítáno, že

existovali svědci, kteří se nemohli dostavit, kteří však by

existenci tísně prokázali, bylo věcí stěžující si strany, aby

provedení takových důkazů v řízení před obecným soudem navrhla

a trvala na jejich provedení, resp. aby zpochybnila správnost

zjištění skutkového stavu správním orgánem a požadovala, aby soud

z tohoto důvodu rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu

k dalšímu řízení. Jinak řečeno procesní nečinnost nelze napravovat

až v řízení před Ústavním soudem.

K námitce, že darované polnosti byly stěžovateli a jeho

sourozencům vráceny, Ústavní soud pouze poznamenává, že právní

úprava pro vrácení pozemků převedených bezúplatně v souvislosti

s převodem nemovitosti není totožná s právní úpravou restitučního

nároku v projednávané věci, neboť v těchto případech není znak

tísně podmínkou restituce.

Na základě výše uvedených skutečností neshledal Ústavní soud

nic, co by nasvědčovalo tomu, že stěžovateli bylo odepřeno právo

na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, a že by v důsledku toho byl porušen též čl. 90

Ústavy ČR, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Na základě těchto

zjištění proto ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru