Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1908/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2016K postupu státního zastupitelství v oblasti mezinárodní justiční spolupráce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkextradice
procesní postup
Státní zástupce
nečinnost
Evropský zatýkací rozkaz
státní zastupitelství
informace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 13/82 SbNU 811
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.1908.16.1
Datum podání14.06.2016
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 193, § 21, § 34


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1908/16 ze dne 13. 9. 2016

U 13/82 SbNU 811

K postupu státního zastupitelství v oblasti mezinárodní justiční spolupráce

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 13. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1908/16 ve věci ústavní stížnosti Františka Savova, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. 4. 2016 č. j. 1 VZT 713/2013-322 a postupům Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 37 Nt 1405/2014.

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 14. 6. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá určení, že v hlavičce uvedenými úkony došlo k porušení stěžovatelových práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, v čl. 8 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel požádal o přednostní projednání věci a vydání předběžného opatření, aby zajistil, že Ústavní soud rozhodne o stížnosti dříve než High Court of Justice, Administrative Court, který nyní věc projednává.

Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že Městské státní zastupitelství v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 KZV 215/2013 v rámci řízení, jehož předmětem je vydání stěžovatele z Velké Británie do České republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu (vydaného Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 30. 10. 2014 sp. zn. 37 Nt 1405/2014), údajně postupuje v rozporu se zákonem; koná tak poskytováním informací justičním orgánům Velké Británie. Stěžovatel argumentuje tím, že podle § 193 odst. 7 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zákon umožňuje poskytovat dodatkové informace pouze soudu, tudíž státní zastupitelství uplatňuje státní moc mimo meze vytyčené zákonem. Tímto jednáním měl být stěžovatel odňat svému zákonnému soudci a zároveň mělo být porušeno jeho právo být stíhán jen ze zákonných důvodů, neboť v extradičním řízení postupuje Městské státní zastupitelství v Praze ultra vires.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní státní zastupitelství v Praze jakožto dohledový orgán nad Městským státním zastupitelstvím v Praze nesjednalo nápravu a naopak ospravedlňovalo jeho jednání argumentací, která se příčí smyslu zákona a zákon obchází.

Dále stěžovatel brojí proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, jelikož ten by měl podle něj podávat informace namísto Městského státního zastupitelství v Praze a zakročit proti jeho nezákonnému postupu.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Vrchní státní zastupitelství v Praze, Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní soud pro Prahu 5. Ústavní soud v rámci svého přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel z převážné části napadá postup Městského státního zastupitelství v Praze při poskytování informací. Uvádí, že státní zastupitelství mělo po přijetí žádosti o poskytnutí informací vyrozumět žádající orgán o své nepříslušnosti a nasměrovat ho s žádostí k Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Ústavní soud poukazuje na to, že ustanovení § 193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nelze vykládat bez přihlédnutí ke kontextu tohoto zákona a k ostatním ustanovením. Obecná úprava forem styku s cizozemskými orgány se uplatní také u předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo komunikace prostřednictvím Eurojustu (viz § 21 a n. zákona o mezinárodní justiční spolupráci) či prostřednictvím Evropské justiční sítě (viz § 34 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). Důležité je také zmínit, že zasílané informace požadovala po státním zastupitelství korunní prokuratura, nejednalo se tedy o žádost britského soudu (orgánu vykonávajícího žádost České republiky) ve smyslu čl. 6 odst. 2 a 3 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, resp. § 193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že i v případě, pokud by se britský soud obrátil na obvodní soud, podané informace by taktéž poskytovalo Městské státní zastupitelství v Praze ve stejném znění, jelikož se věc nacházela v přípravném řízení, které podléhá dozoru státního zástupce a soudu jsou v něm vyhrazeny pouze některé úkony. Také důvodová zpráva k zákonu o mezinárodní justiční spolupráci výslovně poukazuje na to, že v přípravném řízení je povinnost součinnosti s příslušným orgánem předávajícího státu stanovena státnímu zastupitelství. Městské státní zastupitelství považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a účelovou; podotýká, že se stěžovatel na základě jednostranně pojatého gramatického výkladu ustanovení § 193 odst. 7 zákona o mezinárodní justiční spolupráci uměle izolovaného od zbytku snaží vytvořit dojem, že představuje jediný zákonný podklad pro komunikaci s jiným členským státem Evropské unie při předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřilo tak, že se ztotožnilo s názorem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. V případě předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu se neuplatňuje styk přes ústřední orgány, ale přímý styk mezi justičními orgány podle § 193 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Členský stát si může vyhradit styk přes úřední orgány, jejichž role je jinak pouze asistenční (viz čl. 7 a čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy). Komunikace byla navázána prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, které je oficiálním kontaktním místem Evropské justiční sítě (viz § 34 zákona o mezinárodní justiční spolupráci a rozhodnutí Rady 2008/976/SVV o Evropskésoudní síti). V tomto právním rámci pak korunní prokuratura požadovala po Městském státním zastupitelství v Praze jakožto orgánu, který vede přípravné řízení v České republice, vyjádření ke konkrétním materiálům předkládaným obhajobou soudu ve Velké Británii; podle obsahu se nejednalo o dodatkové informace adresované vystavujícímu orgánu České republiky, kterým je Obvodní soud pro Prahu 5.

S výše uvedeným se pojí i zbylá argumentace stěžovatele - vzhledem k tomu, že postup Městského státního zastupitelství v Praze byl v souladu se zákonem, nemohlo dojít k odnětí práva na zákonnéhosoudce nečinností obvodního soudu, které stěžovatel podkládá nepřiléhavou judikaturou; stejně tak Vrchní státní zastupitelství v Praze nezasáhlo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Postup Městského státního zastupitelství v Praze byl legitimní, takže další body stížnosti se stávají bezpředmětnými.

V rámci přezkumu ústavní stížnosti Ústavnísoud nezjistil zásah do práv stěžovatele, napadené postupy shledal ve shodě se zákonem a vyrozumění logicky a dostatečně odůvodněné.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k jejímu přednostnímu projednání; stejný osud sdílí i akcesorický návrh na vydání předběžného opatření.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru