Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1903/07 #1Nález ÚS ze dne 15.01.2008K podmínce procesního zavinění pro uložení povinnosti oprávněnému hradit náklady exekuce podle § 89 exekutorského řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/48 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1903.07.1
Datum vyhlášení31.01.2008
Datum podání26.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.3, § 89

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.e, § 271


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ČSAD LOGISTIK Ostrava, a.s. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. ledna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 22. ledna 2007 č. j. 2 Nc 3244/2003-33 odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, zastavil napadeným usnesením exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 19. září 2003, neboť výtěžek, kterého by bylo dosaženo, by zjevně nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce. Zároveň rozhodl, že stěžovatelka, která byla v dané věci oprávněna k podání návrhu na provedení exekuce, je povinna zaplatit příslušnému soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 7 735,- Kč. Tuto povinnost odůvodnil odkazem na § 89 exekutorského řádu a § 271 občanského soudního řádu. Stěžovatelka podala proti výrokům o náhradě nákladů řízení odvolání. Krajský soud v Ostravě potvrdil napadeným usnesením závěry okresního soudu. Ačkoliv odvolací soud přisvědčil námitce stěžovatelky, že o nákladech exekučního řízení je třeba rozhodnout na základě principu zavinění, považoval za procesní zavinění nedostatek potřebné pečlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svojí dosavadní judikaturu ve vztahu k aplikaci § 89 exekutorského řádu, jakož i na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 200/2005. Ze stanoviska pléna Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 vyplývá, že povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému může být uložena jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného). Právní závěry Ústavního soudu tedy nevylučují uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému, jestliže zanedbá při podání návrhu procesní opatrnost, např. bez změny okolností podává oprávněný opakovaně návrhy na nařízení exekuce. V dané věci odvolací soud pouze odkázal na obsah spisu a obecný názor na procesní zavinění oprávněného. Nijak se přitom nevypořádal s argumentací stěžovatelky, že jí nelze vytknout nezachování potřebné míry pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce, přičemž sám vůbec neuvedl, v čem spatřuje nedbalost stěžovatelky. Tím porušil základní právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a v důsledku absence řádného odůvodnění i její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Miloslav Výborný. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008

N 12/48 SbNU 127

K podmínce procesního zavinění pro uložení povinnosti oprávněnému hradit náklady exekuce podle § 89 exekutorského řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ve věci ústavní stížnosti ČSAD LOGISTIK Ostrava, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 1. 2007 č. j. 2 Nc 3244/2003-22, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a o náhradě nákladů řízení a oprávněnému (stěžovatelce) byla uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníků řízení a J. V. jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38 se ruší, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž v řízení, jež vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, bylo nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 7. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces, a zásada, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.

II.

2. Výrokem I napadeného usnesení okresního soudu byla podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "ex. ř.") zastavena exekuce nařízená jeho usnesením ze dne 19. 9. 2003 č. j. 2 Nc 3244/2003-6, neboť výtěžek, kterého by bylo případně dosaženo, by zjevně nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce. Výrokem II bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi oprávněným (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) a povinným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III byl oprávněný zavázán zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. K. na náhradě nákladů exekuce částku 7 735 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil okresní soud odkazem na § 89 ex. ř. a § 271 o. s. ř. s tím, že exekuce byla zahájena na návrh oprávněného a je na něm, aby náklady exekuce hradil. Povinnému žádné náklady v řízení nevznikly, a proto mu nebyl přiznán vůči oprávněnému žádný nárok.

3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodl tak, že výrok II a III usnesení okresního soudu potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Přisvědčil sice stěžovatelce, že o nákladech exekučního řízení je třeba rozhodnout na základě principu zavinění, nicméně za procesní zavinění bylo možno považovat nedostatek potřebné pečlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce, případně další pokračování v bezdůvodném vymáhání povinnosti cestou exekuční. Odvolací soud při hodnocení zavinění vyšel z názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou dispoziční, zahajuje se na návrh oprávněného, který má možnost volby způsobu vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, a pokud zvolí exekuci prostřednictvím soudního exekutora a požádá o nařízení exekuce, musí nést i určité riziko náhrady nákladů exekuce a toto riziko také při podání návrhu zvažovat. Oprávněnému nelze klást k tíži, že povinný je nesolventní, ale lze na něm spravedlivě požadovat, aby na sebe vzal alespoň v malé míře zodpovědnost za výsledek nařízené exekuce přinejmenším tím, že před podáním návrhu vynaloží určité úsilí ke zjištění majetkových, osobních a jiných poměrů na straně povinného. V dané věci pak dle obsahu spisu oprávněný při podání, resp. před podáním návrhu potřebnou míru pečlivosti nezachoval, když návrh podal, aniž by mu bylo cokoliv známo o majetkových poměrech povinného.

III.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítla, že dojde-li podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř. ve spojení s § 271 o. s. ř. k zastavení exekuce, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo. Vadu odůvodnění rozhodnutí okresního soudu viděla stěžovatelka v tom, že soud své rozhodnutí ve vztahu k uložení náhrady nákladů řízení nijak neodůvodnil. Stěžovatelka poukázala na to, že se v daném případě nedopustila žádného procesního zavinění, neboť má vždy právo domáhat se uspokojení své vymahatelné pohledávky formou exekuce podle exekučního řádu. V okolnosti, že se soudnímu exekutorovi nepodaří v průběhu exekuce získat výtěžek, nelze spatřovat procesní zavinění oprávněného. Stěžovatelka namítla, že má jen velmi omezené možnosti, jak zjistit před podáním návrhu na nařízení exekuce objektivní informace o majetkových poměrech povinného. Názor odvolacího soudu o nezachování pečlivosti stěžovatelky považovala za vykonstruovaný, neboť z exekučního spisu si odvolací soud nemohl učinit jakýkoli závěr o tom, zda a v jaké míře zjišťovala či nezjišťovala před podáním návrhu na nařízení exekuce informace o majetkových poměrech povinného.

5. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2007 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

6. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2007 rozvinul svůj názor, dle kterého za situace, kdy šetření ohledně majetku povinného dopadá negativně, má být oprávněný připraven nést vzniklé náklady, neboť to byl právě oprávněný, jenž dal k takovýmto úkonům exekutora procesní podnět. Při nemajetnosti povinného by uložení náhrady nákladů exekuce opět povinnému bylo ryze formální a nepraktické. Pouhá nesolventnost povinného sama o sobě nemůže vést k procesní úvaze o tom, že by náklady exekuce měl automaticky nést oprávněný. V posuzovaném případu však procesním důvodem je právě ta okolnost, že k exekuci došlo na návrh oprávněného, a tedy veškerá činnost exekutora a s ní spojené náklady vznikají právě proto, že oprávněný vyvolal svým dispozičním úkonem exekuční řízení. Z praxe jsou známy případy, kdy oprávnění pro vymožení pohledávky z jednoho exekučního titulu navrhli několikrát po sobě různé způsoby výkonů rozhodnutí, někdy dokonce opakovaně jeden a tentýž způsob výkonu.

7. Soudní exekutor Mgr. J. K. se vedlejšího účastenství vzdal a povinný J. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

8. Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen ověřit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. V tomto směru zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k jejímu podání oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o přípustný návrh nevykazující rysy zjevné neopodstatněnosti. Bylo proto možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí.

V.

10. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí sp. zn. 2 Nc 3244/2003 a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.

11. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je případ stěžovatelky.

12. Ústavní soud konstatuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že v případě, kdy odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96, III. ÚS 170/99 a IV. ÚS 1007/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 24, str. 153, svazek 18, nález č. 96, str. 339, svazek 46, nález č. 145, str. 421).

13. Tak je tomu právě v projednávané věci, v níž krajský soud svým rozhodnutím, vykazujícím znaky libovůle, porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61; rozsudek ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 18390/91, § 29, dostupné na www.echr.coe.int/echr) přesvědčen, že tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané cause vzneseny závažné právní argumenty, na které odpověď nevyplývá přímo z textu právního předpisu, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.

15. Stěžovatelka ve svém odvolání argumentovala stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 4/2006, str. 318). Ten v něm mimo jiné uvedl: "... náklady exekuce hradí exekutorovi zásadně povinný (§ 87 odst. 3 ex. ř.). Ustanovení § 89 téhož zákona je třeba chápat jako výjimku ze shora vyjádřené zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Konstrukce § 89 ex. ř. je podobná ustanovení § 271 o. s. ř., dovolujícímu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů prováděného výkonu podle toho, z jakého důvodu k zastavení došlo. Zmíněnou procesní zásadu je nutno aplikovat ve všech případech, tedy i při rozhodování o nákladech exekuce, a to z pohledu procesního zavinění. Rozhodování podle § 89 ex. ř. přichází v úvahu jen v situaci, kdy to bude odůvodněno procesním zaviněním (zejména nedbalostí) oprávněného, který vedle zastavení exekuce ponese ještě náklady spočívající v hrazení nákladů exekuce. ... povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému, a to bez ohledu na to, že bylo v řízení shledáno, že je ,insolventní', resp. že možnost jejího splnění se nejeví reálnou.".

16. K problematice náhrady nákladů exekuce se vyjádřil i Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, str. 545), na které již ve svém odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí okresního soudu odkázala i stěžovatelka. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, str. 479, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.). Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Dále Ústavní soud uvedl, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 ex. ř., § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

17. Odvolací soud se s námitkami stěžovatelky spočívajícími v argumentaci, že jí nelze vytknout, že před podáním návrhu na nařízení exekuce nezachovala potřebnou míru pečlivosti, nijak nevypořádal. Ve vztahu k projednávanému případu pouze paušálně odkázal na obsah spisu, aniž by uvedl, které konkrétní důkazy a skutečnosti ho vedly k závěru o nezachování potřebné míry pečlivosti stěžovatelky, resp. v čem spatřuje nedbalost stěžovatelky.

18. Z obecných názorů vyjádřených jak v napadeném rozhodnutí krajského soudu, tak ve vyjádření okresního soudu bylo možno dovodit, že za procesní zavinění oprávněného považují tyto soudy již vlastní podání návrhu, pokud je následně exekuční řízení neúspěšné pro nedostatečný majetek povinného. Takovýto právní názor je v rozporu jak s uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu, tak i se shora citovaným stanoviskem Ústavního soudu, takže ve svém důsledku vede k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ze strany obecných soudů, které je navíc zvýrazněno tím, že stěžovatelka na obě stanoviska ve svém odvolání výslovně odkazovala.

19. Z uvedeného stanoviska Ústavního soudu jasně vyplývá, že jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.

20. Právní závěry Ústavního soudu tak nevylučují uložení náhrady nákladů exekučního řízení oprávněnému, jestliže zanedbá při podání návrhu procesní opatrnost. Půjde např. o takové případy, kdy bez změny okolností podává oprávněný opakovaně návrhy na nařízení exekuce, které jsou zjevně odsouzeny k neúspěchu, dále může jít o případ, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu poté, co exekuce byla nařízena (viz bod XVI. stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005), nebo oprávněný podal návrh na nařízení exekuce poté, co byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku povinného, tedy za situace, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nelze dosáhnout úspěchu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 372/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 152, str. 215). Obecné soudy se sice mohou za jistých podmínek (srov. nález citovaný v bodu 22) odchýlit od názorů vyjádřených v rozhodnutí Ústavního soudu, pak však musí i s ohledem na požadavky čl. 36 Listiny vysvětlit, co je k odlišnému závěru vedlo. Tuto podmínku nemůže naplnit paušální odkaz na obsah spisu a obecný, zjevně s rozhodnutím Ústavního soudu rozporný názor na procesní zavinění oprávněného.

21. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy České republiky, stanovící povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavněprávních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů, a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96, III. ÚS 648/2000, III. ÚS 686/04, III. ÚS 561/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 29, str. 191, svazek č. 22, nález č. 60, str. 39, svazek 36, nálezy č. 45 a 54, str. 475 a 575).

22. K tomu, jakým způsobem mohou se obecné soudy vymezit vůči právním názorům vyloženým v nálezech Ústavního soudu, aniž by takovéto vymezení bylo rozporné s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, se vyjádřil Ústavní soud zevrubně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 190); na závěry v tomto nálezu obsažené pro stručnost možno odkázat s konstatováním, že v případě stěžovatelky obecné soudy všeobecně dostupné závěry Ústavního soudu bez uvedení patřičné argumentace nereflektovaly.

23. Souhrnně lze tedy uzavřít, že obecnésoudy, uloživše stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení exekutorovi, porušily její právo na majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny; dále nerespektovaly závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, čímž se dostaly do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Takovýmto postupem došlo k užití státní moci mimo meze stanovené čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI.

24. Stěžovatelka vedle výroku ukládajícího nahradit náklady řízení exekutorovi napadla i výrok rozhodnutí krajskéhosoudu potvrzující výrok II usnesení okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o vztahu mezi oprávněným a povinným ve věci náhrady nákladů řízení. Je zřejmé, že shora uvedené vady ústavněprávního charakteru, jimiž jsou rozhodnutí zatížena, vycházejí z chybných právních východisek a zatěžují i tento výrok protiústavností. Z tohoto důvodu sdílel osud výroku usnesení krajského soudu potvrzujícího výrok III usnesení okresního soudu. Zrušením napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu se stěžovatelce otevírá možnost projednání věci před obecným soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 205/97, I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 159, str. 375, svazek 22, nález č. 63, str. 65).

25. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V ostatních částech odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru