Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 190/96Nález ÚS ze dne 09.06.1997K poučovací povinnosti soudu při chybném označení účastnika v restitučních věcech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 72/8 SbNU 203
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.190.96
Datum podání11.07.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 6 odst.1 písm.g

99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2, § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 190/96 ze dne 9. 6. 1997

N 72/8 SbNU 203

K poučovací povinnosti soudu při chybném označení účastnika v restitučních věcech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů

MUDr.F.V. a H.R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

28.3.1996, sp. zn. 3 Cdon 232/96,

takto:

Rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92,

ze dne 28.1.1993, Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 182/93,

ze dne 27.5.1993, a Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze

dne 28.3.1996, se zrušují.

Právo na náhradu nákladů řízení se stěžovatelům

nepřiznává.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se svou ústavní stížností, s odvoláním na

porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod, domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných

soudů.

Okresní soud Plzeň -sever svým usnesením ze dne 28.1.1993,

sp. zn. 7 C 1/92, zastavil řízení o návrhu, jímž se stěžovatelé

podle zákona o mimosoudních rehabilitacích domáhali vydání

nemovitostí v obci K., a to rodinného domku čp. 118 se st.p. č.

253, o výměře 1432 m2, a v němž jako žalovaného označili Městský

úřad v K.. Soud I. stupně řízení zastavil pro podle jeho názoru

neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - nedostatek

způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalovaného Městského

úřadu v K. podle § 103 a 104 o. s. ř. Krajský soud v Plzni svým

usnesením ze dne 27.5.1993, sp. zn. 14 Co 182/93, usnesení soudu

I. stupně o zastavení řízení potvrdil jako věcně správné, přitom

ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí připustil dovolání ve

smyslu § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, který pak

o dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu

rozhodoval rozsudkem, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996,

rozhodl tak, že dovolání stěžovatelů zamítl, když se v podstatě

ztotožnil se závěry soudu I. i II. stupně pokud jde o důvody

zastavení řízení.

V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje v úvodu na

to, že pokud je žaloba podána proti subjektu, který nemá

způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19

o.s.ř., nemůže mezi ním a žalobcem vzniknout žádný procesní vztah

a stejně tak nemůže v takovém případě vzniknout procesní vztah ani

mezi ním a soudem. Občanské soudní řízení nelze proto pro absenci

základního procesního subjektu vést a soud proto musí řízení

zastavit. Uvádí dále, že není přípustné, aby žalobce dodatečně

namísto subjektu nezpůsobilého být účastníkem řízení uvedl

subjekt, který tuto způsobilost má. Výslovné ustanovení o výměně

osoby, která není způsobilá být účastníkem řízení, za osobu, která

tuto způsobilost má, občanský soudní řád neobsahuje a neobsahuje

ani žádné ustanovení, z něhož by takovou možnost mohl soud dovodit

výkladem. Není proto podle Nejvyššího soudu ČR důvodná námitka

stěžovatelů, že jim soud I. stupně neumožnil, ani s přihlédnutím

k tomu, že jde o věc restituční, po potřebném poučení změnit

označení žalovaného (které ve svých důsledcích nelze chápat jinak,

než jako výměnu Městského úřadu v K. na místě žalovaného za město

K.), protože takovou možnost občanský soudní řád soudu nedává.

Nedává mu ji ani žádný jiný zákon, který by v tomto směru pro

restituční věci stanovil výjimku. Jakkoliv uvedený soud, jak dále

v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, souhlasí s tím, že by

oprávněným osobám v restitučních věcech měla být přiznána,

rozšířením poučovací povinnosti soudu nad rámec § 5 o.s.ř.,

zvýšená ochrana při uplatňování jejich práv, nemůže jim ji soud

jen s ohledem na specifickou povahu restitučních sporů poskytnout,

aniž by porušil zákon. Ustanovení § 5 o.s.ř., kterým je vymezen

rozsah poučovací povinnosti soudu, je totiž kogentní a žádným

právním předpisem z něj není stanovena výjimka. Protože nedostatek

způsobilosti být účastníkem řízení znamená pro soud povinnost

řízení bez dalšího zastavit, porušil by soud zákon i v ustanovení

§ 104 o.s.ř., pokud by řízení nezastavil, a namísto toho poučoval

oprávněnou osobu o tom, jak má neodstranitelný nedostatek podmínky

odstranit. Za této situace není tedy zjevně oprávněnou osobu o čem

poučovat. K námitce stěžovatelů, že v označení žalovaného šlo

o pouhý omyl, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že kategorie omylu je

kategorií občanského práva hmotného a občanským právem procesním

není upravena. Podle převládající právní teorie i praxe nelze

proto v procesu ustanovení občanského práva hmotného o omylu

použít. Procesní úkony se posuzují podle skutečně vyjádřeného

projevu účastníka a nelze tedy přihlížet k tomu, co účastník

zamýšlel.

Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR směřuje ústavní

stížnost stěžovatelů, kteří v důvodech uvádějí, že již v dovolání

poukazovali na to, že výzvu k vydání nemovitosti doručili k rukám

starosty města K., který je zástupcem města i členem městského

úřadu. Před podáním žaloby s nimi jednal Městský úřad v K. a ani

ten je neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu. Stěžovatelé

jako laici mohli těžko rozlišovat Městský úřad a město K., když

ani tento městský úřad o své právní subjektivitě nevyslovil

pochybnosti. Po podání žaloby jednal s Městským úřadem v K.

i soud, který nepochybně právní předpisy zná,a mohl tedy

navrhovatele poučit o nesprávném označení žalovaného, zejména

s ohledem na to, že navrhovatelé nebyli v soudním řízení právně

zastoupeni. Soud zastavil řízení až poté, co proběhla dvě ústní

jednání. S ohledem na uplynutí lhůt k uplatnění svého restitučního

nároku u soudu byli tak navrhovatelé zbaveni možnosti znovu svůj

restituční nárok uplatnit. To, že řízení bylo soudem bez

předchozího poučení a výzvy k úpravě žaloby zastaveno, považují

navrhovatelé za nespravedlivé, neboť v jiných restitučních

případech byla soudem dána žalobcům možnost své podání opravit.

Domnívají se proto, že jim shora uvedeným postupem byla odňata

možnost domáhat se svého práva daného jim příslušným restitučním

zákonem u nezávislého a nestranného soudu, a to z ryze formálních

důvodů. Navrhují proto, aby Ústavní soud po provedeném řízení

nálezem usnesení Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92,

ze dne 28.1.1993, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni,

sp. zn. 14 Co 182/93, ze dne 27.5.1993, a rozsudek Nejvyššího

soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 232/96, ze dne 28.3.1996, zrušil.

Předsedkyně senátu, který napadené rozhodnutí vydal,

zastupující v této věci účastníka řízení - Nejvyšší soud ČR, ve

svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že

soudní ochrana stěžovatelům odepřena nebyla, neboť soud o jejich

žalobě řádně jednal. Argumentem, že stěžovatelům byla odepřena

soudní ochrana, nemůže být ani skutečnost, že soud nerozhodl ve

věci samé a že řízení zastavil pro nedostatek právní subjektivity

žalovaného, neboť pro tento případ platný a nezrušený procesní

zákon takový postup stanoví. I když sama předsedkyně senátu, jak

uvádí, pokládá z hlediska smyslu a účelu daného restitučního

zákona za opodstatněné, aby osobám,podle něj oprávněným, mohla být

poskytována zvýšená ochrana rozšířením poučovací povinnosti soudu

nad rámec kogentně stanovený v § 5 o.s.ř., je přesvědčena, že bez

výslovného zákonného zmocnění není oprávněna postupovat ve vztahu

k oprávněným osobám jiným způsobem, než stanoví kogentní

ustanovení procesního předpisu, a jakým by musela postupovat

v obdobných případech v jiných právních věcech než v restitučních.

V dalším pak poukázala na podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího

soudu ČR dotčeného ústavní stížností s tím, že z důvodů uvedených

ve vyjádření i v napadeném rozhodnutí považuje ústavní stížnost za

nedůvodnou.

Vedlejší účastník řízení Městský úřad v K. se k obsahu

ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 1/92, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Především je třeba zdůraznit, že z obsahu připojeného spisu

plyne, že stěžovatelé předtím, než se obrátili na soud, podali

bezúspěšně výzvu podle § 5 odst.l zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, kterou adresovali k rukám starosty obce K..

Na tuto výzvu reagoval Městský úřad v K., který požádal

stěžovatele o předložení dokladů osvědčujících jejich restituční

nárok, aniž dal v této korespondenci jakkoliv najevo, že sám nemá

právní subjektivitu. Návrh na zahájení řízení u soudu ve své

restituční věci podali u soudu stěžovatelé sami, aniž byli právně

zastoupeni, a to v březnu 1992, tedy v době, kdy i mnohé soudy

samotné s obecními či městskými úřady jako s účastníky řízení

jednaly. Nasvědčuje tomu ostatně i postup soudu I. stupně v dané

věci, který po podání návrhu na zahájení řízení s městským úřadem

jednal, provedl dvě jednání, při kterých prováděl dokazování

k věci samé. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení

žalovaného si soud I. stupně uvědomil teprve v době, kdy lhůty

k uplatnění restitučního nároku stěžovatelů již uplynuly. Za

tohoto stavu věci Ústavní soud ani v tomto případě nemá důvodu

odchylovat se od názorů, které vyjádřil ve svých dřívějších

nálezech ve věcech obdobných, v nálezech, vydaných pod sp. zn. II.

ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95, III. ÚS 74/94, II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95

a III. ÚS 127/96, na které zde pro stručnost odkazuje. I v této

věci považuje Ústavní soud za potřebné opětovně zdůraznit, že

řízení o restitučních nárocích jsou specifická právě tím, že

v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků uplatněných

podle restitučních zákonů, sledujících odstranění křivd

způsobených v minulosti státem, a právě proto by stát a jeho

orgány - tedy i soudy - v těchto věcech neměly lpět na ryze

formálním přístupu - tak jak tomu bylo v daném případě. Za

správnou je proto v případech jako je tento, kdy z obsahu návrhu

na zahájení řízení stěžovatelů bylo zcela zřejmé, že uplatňují

restituční nárok, opírající se o ustanovení § 6 odst. l písm. g)

zákona č. 87/1991 Sb.,třeba považovat praxi, vycházející

v uvedených případech z aplikace ustanovení § 43 o.s.ř., které je

v poměru k ustanovení § 5 o.s.ř. ustanovením speciálním, kterou

ostatně i Nejvyšší soud ČR uznal za správnou tím, že ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, která je vydávána za účelem

sjednocování judikatury soudů, uveřejnil pod č. 29/1995 rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.10.1993, podle

něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci

podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského

soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje podle

ustanovení § 43 odst. l a 2 o.s.ř. Soud tu vyzve žalobce k opravě

nebo doplnění žalobního návrhu nebo k jinému odstranění jeho

nedostatku. Neodstranění uvedeného nedostatku vede k zastavení

řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.).

S ohledem na uvedené je proto třeba učinit závěr, že v daném

případě došlo postupem obecných soudů k porušení práva na soudní

ochranu stěžovatelů, zaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních

práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytovaly ochranu právům, a proto z těchto důvodů byla ústavní

stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

Návrhu stěžovatelů na přiznání náhrady nákladů řízení nebylo

vyhověno, neboť okolnosti případu nebyly natolik mimořádné, aby

odůvodňovaly použití ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993

Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru