Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 19/99Usnesení ÚS ze dne 15.11.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
příděl
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.19.99
Datum podání13.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 19/99 ze dne 15. 11. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV.ÚS 19/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti F. P., zastoupeného Ing. Mgr. J. C., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1998, čj. 16 Ca 295/98-15, kterým se potvrzuje rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 8. 1998, č.j. PÚ/6640/92/S/3, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Strakonice, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 8. 1998, čj. PÚ/6640/92/S/3, jímž bylo podle § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto o restitučních nárocích stěžovatele a jeho dvou sourozenců, konkrétně A.P., a M.J., kteří byli v řízení o restituci podle zákona o půdě zastoupeni stěžovatelem. Ústavní stížností napadený rozsudek považuje stěžovatel za nezákonný a tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť při rozhodování o opravném prostředku proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem nepřihlédl k obsahu jím podaného opravného prostředku ve vztahu k jeho další sestře, J. P., zemřelé dne 8. 1. 1998. Ve vztahu k právnímu zastoupení J. P. v řízeních o restituci stěžovatel v ústavní stížnosti na jednu stranu uvádí, že jako zmocněnec vystupoval v řízení o restituci předmětného majetku i za ni, na druhou stranu poukazuje na to, že J. P. soudně ustanovený opatrovník nečinil žádných potřebných úkonů k hájení jejích práv, což naznačuje, že samotný stěžovatel si v nahlížení na postavení jeho sestry v průběhu restitučního řízení protiřečí. Dále poukazuje na to, že zásah do jeho práva na spravedlivý proces lze spatřovat i v tom, že soudy ani jeho, ani jeho dnes již zemřelou J. P., nepoučily o jejich právu na právní pomoc v řízení. Dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v průběhu ústního jednání o opravném prostředku proti výše uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, které se konalo dne 4. 8. 1998, nemohl být stěžovatel přítomen jednání až do konce, a to vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kdy musel pro zhoršený zdravotní stav jednání opustit, a neměl tak možnost se plnohodnotně a až do samého konce jednání sám před soudem hájit. Z hlediska obsahového vytýká pak stěžovatel napadenému rozsudku, že se nevypořádal s otázkou ceny trvalých porostů, v čemž rovněž spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud Ústí nad Labem, jako účastník řízení, i Okresní úřad ve Strakonicích, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak Okresní úřad ve Strakonicích, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření Ústavnímu soudu k námitkám stěžovatele, obsaženým v jeho ústavní stížnosti, uvádějí, že mají za to, že jejich rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dále z obsahu vyžádaných spisů Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, čj. PÚ/6640/92/S/2 a čj. PÚ/664O/92/S/3, a spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 53/97 a sp. zn. 16 Ca 295/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako jeden ze čtyř původních podílových spoluvlastníků uplatnil u Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, restituční nároky k nemovitému majetku v k.ú. a obci D. Z poměrně komplikovaného průběhu rozhodování o uplatněných restitučních nárocích považuje Ústavní soud za právně významné poukázat, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, jmenovitě na následující skutečnosti. Především je třeba konstatovat, že stěžovateli byla z hlediska soudní ochrany co do zjištění toho, zda kupní smlouva uzavřená jím a dalšími spoluvlastníky na straně jedné a JZD D. na straně druhé dne 10. 9. 1982, věnována dostatečná soudní ochrana, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem, a to v rámci rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, přezkoumával rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, celkově třikrát. Jmenovitě rozsudkem ze dne 16. 1. 1996, čj. 15 Ca 276/95-36, kterým bylo rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 1. 1995, čj. PÚ/6640/92/S/H, kterým bylo o uplatněných nárocích rozhodnuto záporně, částečně zrušeno (ve výroku ohledně nemovitostí, které přešly do vlastnictví JZD kupní smlouvou ze dne 10. 9. 1982), a částečně byl opravný prostředek odmítnut, a to v části, v níž Okresní úřad ve Strakonicích, okresní pozemkový úřad, rozhodoval o vlastnictví pozemků v k.ú. D., k nimž nikdy navrhovatelé vlastnictví neztratili, pouze je nemohli užívat, neboť k nim vzniklo užívání tehdejšího JZD podle zvláštních předpisů. Obsahově a časově navazující rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 28. 11. 1996, čj. PÚ/664/92/S/2, kterým bylo opětovně negativně rozhodnuto o uplatněných restitučních nárocích, bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušeno rozsudkem ze dne 14. 10. 1997, čj. 15 Ca 53/97-19, a to v části týkající se stěžovatele a jeho sourozenců A. P. a M. J. V části týkající se J. P. bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno, neboť J. P., zastoupená v restitučním řízení opatrovníkem, opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí nepodala, zůstalo ohledně id. 1/4 připadajících na ni, a ve vztahu k níž bylo rozhodnutím napadeným opravným prostředkem rozhodnuto, že není jejich vlastníkem, nedotčeno. Na základě dalšího provedeného řízení vydal Okresní úřad ve Strakonicích, okresní pozemkový úřad, třetí v řadě rozhodnutí ve vztahu k předmětnému majetku, a to rozhodnutí ze dne 4. 8. 1998, čj. PÚ/6640/92/S/3, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel a jeho sourozenci A. P. a M. J., všichni oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, nabývají do podílového spoluvlastnictví tři čtvrtiny restituci podléhajících nemovitostí (konkrétně id 3/4 st.p.č. 25 - zast.pl., p.p.č. 64/6 - louka v k.ú. D. a id. 3/4 budov - rodinného domku, drobné stavby a studny na st.p.č. 25, rekreačního domku na st.p.č. 54, oplocení, kabelové přípojky a venkovních úprav na p.p.č. 64/5 v k.ú. D.). Proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě opravný prostředek stěžovatel, a to jak za svoji osobu, tak jako zmocněnec A. P. a M. J., jako dalších oprávněných osob. V opravném prostředku rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, vytýkal, že při svém rozhodnutí nepřihlédl k jeho připomínkám vzneseným v průběhu správního řízení před pozemkovým úřadem, a to konkrétně k připomínkám týkajících se stavebních úprav na restituovaných nemovitostech, dále trvalých porostů a toho, že pozemky nadále užívá zemědělské obchodní družstvo D. Ve vztahu k sestře J., zemřelé dne 8. 1. 1998, namítal, že pozemkový úřad nerozhodl o id. 1/4 na ni připadající, kterou by měly dostat ostatní oprávněné osoby. Krajský soud v Ústní na d Labem přezkoumal napadené rozhodnutí pozemkového úřadu a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný.

Po seznámení se s právními závěry, o které Krajský soud v Ústí nad Labem opřel své rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že z hlediska ústavně právního nebylo tímto rozsudkem zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Především je třeba přisvědčit názoru vyslovenému Krajským soudem v Ústí nad Labem v odůvodnění rozsudku, a dále podrobně pojednaným ve vyjádření tohoto soudu jako účastníka řízení o ústavní stížnosti, že postupovaly ve věci dosud rozhodující orgány v souladu s právní úpravou (v souladu se zákonem), když rozhodovaly výhradně ve vztahu k nemovitostem, k nimž oprávněné osoby v minulosti ztratily vlastnické právo (v daném případě jmenovitě kupní smlouvou uzavřenou mezi nimi a tehdejším JZD D.). Pokud stěžovatelé, jako oprávněné osoby, ve svých podáních adresovaných pozemkovému úřadu a koncipovaných jako uplatnění restitučního nároku podle § 9 odst. 1 zákona o půdě uváděli i pozemky, které vlastnicky nikdy neztratili, pouze byly z titulu existence užívacích práv tehdejšího JZD D. omezeni ve výkonu svého vlastnického práva a nemohly je užívat, nebyly orgány veřejné moci oprávněny o obnovení užívacích práv k těmto pozemkům rozhodovat v rámci tohoto restitučního řízení. Rovněž tak jim nepříslušelo rozhodovat o ceně trvalých porostů a náhradách za ně, eventuálně o stavu a náhradách restituci podléhajících staveb, ve smyslu rozhodnutí o případném právu na náhradu za ně ve vztahu k oprávněným osobám. Otázky ocenění restituci podléhajících nemovitostí jsou v daném řízení právně relevantní výhradně ve vztahu k posouzení toho, zda kupní smlouva, na základě níž původní vlastníci ztratili majetek k předmětným nemovitostem, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, což také jak pozemkový úřad, tak soud, předmětem posuzování učinily, a to s konečným závěrem ve prospěch původních vlastníků, jimž byly restituční nároky po poměrně komplikovaném průběhu restitučního řízení přiznány. Přisvědčit nelze ani té námitce stěžovatele, jíž poukazuje na to, že soudy tím, že jeho ani jeho sestru J. P. nepoučily o možnosti právní pomoci, když takovou poučovací povinnost soud nemá. Navíc je podle názoru Ústavního soudu třeba poukázat na to, že ze spisového materiálu lze zjistit, že soudy v rámci řízení o opravných prostředcích, směřujících proti rozhodnutí pozemkového úřadu věnovaly, dostatečnou pozornost přezkoumání závěrů pozemkového úřadu ohledně naplnění skutkové podstaty § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, totiž, zda kupní smlouva, na základě níž došlo k prodeji předmětného majetku, byla uzavřena prodávajícími v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a to se závěry ve prospěch restituentů. V tomto směru je tedy třeba konstatovat, že tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k němu došlo těmito rozhodnutími k porušení jeho práva na spravedlivý proces, je zcela neopodstatněné, byť Ústavní soud si je vědom toho, že vývoj právních vztahů, zejména ve vztahu k vlastnictví a užívání pozemků v období před rokem 1990, byl natolik komplikovaný, že orientace běžného občana v něm je poměrně náročná. Je proto třeba podle názoru Ústavního soudu zdůraznit, že přístup Krajského soudu v Ústí nad Labem při posuzování těchto otázek byl v souladu se zákonem.

Z hlediska ústavně právního zbývá tedy posoudit ústavní stížnost stěžovatele v tom směru, že se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 1998, čj. 16 Ca 295/98-15, dále proto, že v tomto řízení nebyly zohledněny restituční nároky k id. 1/4 připadající na jeho sestru J. P., zemřelou dne 8.1.1998. Při posuzování této námitky stěžovatele Ústavní soud posuzoval obsah ústavní stížností napadeného rozsudku při vědomí toho, že se jedná, a to i s ohledem na celkový zdravotní stav a životní osud J. P., o otázku z hlediska osobně lidského za mimořádně citlivou. Nicméně po prostudování právní stránky věci mu nezbývá než konstatovat, že Krajský soud v Ústí nad Labem při svém rozhodování o opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích, okresního pozemkového úřadu, ze dne 4. 12. 1998, čj. PÚ/6640/92/S/3, postupoval v souladu se zákonem. Za J. P., jako osobu zbavenou právní způsobilosti k právním úkonům, jejímž opatrovníkem byl ustanoven nejprve její bratr A. P., posléze, jak bylo zjištěno mimo jiné z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1995, sp. zn. Na 293/95-7, usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 10. 1993, čj. P 466/60-48, obec Š., nemohl činit právní úkony, a tedy ani podávat opravné prostředky stěžovatel, jak tento uvádí. Skutečnost, že opatrovník byl v průběhu řízení, zejména ve vztahu k podávání opravných prostředků za života J. nečinný, jmenovitě ve vztahu k opravnému prostředku směřujícímu proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 1996, čj. PÚ/664/92/S/2, kterým bylo opětovně negativně rozhodnuto o uplatněných restitučních nárocích, nezbylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem v rozhodování o opravném prostředku podaném dalšími oprávněnými osobami než toto konstatovat a promítnout do svého rozhodnutí ze dne 14. října 1997, čj. 15 Ca 53/97-1. Z tohoto důvodu i k této námitce stěžovatele musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je ve vztahu ke stěžovateli zjevně neopodstatněná, neboť námitky ohledně opatrovnictví jím uváděné se týkají jiné oprávněné osoby, a skutečnost, že zemřela v době, kdy již bylo pravomocně záporně rozhodnuto o restituci ve vztahu k její osobě, je rovněž na překážku toho, aby případně tyto nároky byly řešeny ve vztahu k ostatním oprávněným osobám z titulu jejich eventuálního dědického právního nástupnictví po J. P..

Jako další námitku ve vztahu ke své osobě uvádí stěžovatel, že z důvodu zdravotní indispozice se nemohl zúčastnit až do konce ústního jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem, nemohl se tedy před soudem hájit, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k této námitce stěžovatele uvádí, že ji považuje za velmi závažnou námitku, ovšem s tím, že okolnosti, jak je líčí stěžovatel, neodpovídají skutečnosti. Účastníci řízení opustili jednací síň jen při poradě senátu, když jednací síň nemá poradní místnost. Podle vyjádření soudu ke zdravotní indispozici stěžovatele muselo dojít až po jednání a po vyhlášení a odůvodnění rozsudku, o čemž svědčí i skutečnost, že ve spise není protokolace o tom, že by v průběhu řízení k takové situaci došlo. Ve vyjádření je dále uvedeno, že k omdlení účastníka řízení v jednací síni v budově soudu došlo, a to skutečně ke konci roku 1998, soud však nemůže s jistotou tvrdit, že šlo o stěžovatele, byť je to pravděpodobné. Jednalo se o nevolnost, k níž došlo po vyhlášení a odůvodnění rozsudku, při snaze účastníka vznášet námitky proti rozhodnutí soudu. Účastníku soud poskytl první pomoc a po jeho sdělení, že se léčí s vysokým tlakem a žádosti o lékaře, byla přivolána rychlá záchranná služba. Z připojeného spisu Krajského soudu Ústavní soud zjistil, že jednání ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, bylo ukončeno v 10,10 hod., a dále, že spis neobsahuje žádné písemné doklady, z kterých by bylo možno zjistit okolnosti zdravotní indispozice, na kterou stěžovatel poukazuje. Krajský soud v Ústí nad Labem to, že k ní na straně stěžovatele mohlo dojít, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nepopírá, nicméně s tvrzením, že se tak stalo až po jednání a s návrhem, pokud by byla tato námitka stěžovatele shledána rozhodující pro posouzení ústavní stížnosti, bylo by zjistitelné z evidence RZS, zda se jednalo o stěžovatele a čas zásahu by bylo možno porovnat s protokolem o jednání v této věci. Ústavní soud, s ohledem na výše uvedené argumenty, které jej vedly k závěru, že námitky stěžovatele uvedené v odůvodnění jeho ústavní stížnosti, jsou z hlediska jeho ústavně právní ochrany zjevně neopodstatněné, neboť konečné rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou rozhodnutími v jeho prospěch, když jimi bylo kladně rozhodnuto o jeho restitučních nárocích, o nichž byly orgány oprávněny rozhodovat a současně v odůvodnění těchto rozhodnutí mu bylo vysvětleno, že o dalších eventuální nárocích (nároky na náhrady, možnost uspořádat uživatelská oprávnění k pozemkům, ve vztahu k nimž nedošlo nikdy v minulosti ke ztrátě vlastnického práva) není pozemkový úřad oprávněn v daném řízení rozhodovat, tudíž, že jeho práva nebyla v řízení o opravném prostředku v jednání před soudem krácena, nepovažoval již za nutné zprávu rychlé záchranné služby vyžadovat.

Ze všech výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, proto považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru