Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 19/03Nález ÚS ze dne 24.06.2004Posuzování podání podle jeho obsahu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/33 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.19.03
Datum vyhlášení13.07.2004
Datum podání13.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265d, § 59


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 19/03 ze dne 24. 6. 2004

N 86/33 SbNU 331

Posuzování podání podle jeho obsahu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 24. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 19/03 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti postupu Nejvyššího soudu vyjádřenému ve sdělení ze 7. 11. 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002, kterým stěžovateli sdělil, že jeho podání z 11. 8. 2002 nepovažuje za dovolání.

I. Nejvyšší soud České republiky svým sdělením ze dne 7. listopadu 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002, v němž vyslovil, že stěžovatelovo podání ze dne 11. 8. 2002 se nepovažuje za dovolání, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Nejvyššímu soudu České republiky se ukládá, aby stěžovatelovo dovolání ze dne 11. 8. 2002 projednal.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 6 T 145/2001 odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") spáchaný v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a šesti měsíců a nad obžalovaným byl vysloven dohled s vyslovením přiměřené povinnosti dostavovat se k probační pracovnici a prokazovat jí řádný způsob života. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu se spoluobžalovanou ml. K. Š. dne 1. 4. 2001 v Praze 6 fyzicky napadli poškozené P. B. a Ing. J. B. a údery pěstí do hlavy a kopáním jim způsobili různá zranění.

Stěžovatelovo odvolání Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 10 To 204/2002 podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl.

Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, datované dnem 11. 8. 2002 a doručené prvoinstančnímu soudu dne 19. 8. 2002. Nejvyšší soud dopisem ze dne 7. 11. 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002, podepsaným předsedou senátu, stěžovatelovi sdělil, že podání ze dne 11. 8. 2002 nepovažuje za dovolání. Toto sdělení bylo stěžovatelovi doručeno dne 13. 11. 2002.

Nejvyšší soud posoudil stěžovatelovo podání ze dne 11. 8. 2002 jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona a postoupil je k vyřízení Ministerstvu spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona však nebyla podána.

II.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že přípisem Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002 sp. zn. 5 Tdo 885/2002 bylo porušeno ústavně garantované právo na řádný proces a právo na obhajobu zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby Nejvyššímu soudu bylo přikázáno o podaném dovolání jednat a rozhodnout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho podání ze dne 11. 8. 2002 splňuje náležitosti dovolání stanovené v § 265d tr. ř. Tvrzení Nejvyššího soudu, že "dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce" neodpovídá dle stěžovatelova názoru skutečnosti, protože v podaném dovolání je výslovně uvedeno, že stěžovatel dovolání podává "prostřednictvím své právní zástupkyně" a byla k němu přiložena plná moc vystavená pro advokátku JUDr. O. C., která navíc byla jeho obhájkyní v celém předchozím trestním řízení. Stěžovatel se domnívá, že pokud Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání projednat jen proto, že v textu dovolání je namísto termínu "obhájce" použit termín "právní zástupkyně", pak takový postup Nejvyššího soudu je třeba hodnotit jako nepřípustný formalismus, narušující ústavně zaručené právo na řádný proces.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu. Ten ve svém přípise ze dne 11. 8. 2003 setrval na stanovisku, že stěžovatelovo podání doručené dne 19. 8. 2002 nemá účinky podaného dovolání ve smyslu ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř , neboť podání neučinila obhájkyně v zastoupení obžalovaného; proto navrhnul, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.

Stěžovatel prostřednictvím právní zástupkyně a Nejvyšší soud byli požádáni o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jejich souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 občanského soudního řádu předpokládán; jejich vyjádření Ústavní soud neobdržel. Vzhledem k tomu a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce postup Nejvyššího soudu a shledal, že ústavní stížnost je oprávněná, protože tímto postupem došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

V.

Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 145/2001 a ze spisu Nejvyššího sp. zn. 5 Tdo 885/2002 Ústavní soud zjistil:

V trestním spisu je založeno písemné podání, datované dnem 11. 8. 2002 a doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 19. 8. 2002, označené v záhlaví jako "dovolání obžalovaného J. D., nar. 26. 4. 1978, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 204/2002 ze dne 25. 6. 2002". Hned v první větě tohoto podání se výslovně uvádí, že "J. D. prostřednictvím své právní zástupkyně podává proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze v zákonné lhůtě dovolání, a to z důvodů ust. § 265b odst. 1 písm. g), neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na dalším nesprávném hmotněprávním posouzení". Poté následuje na dvou a půl stránkách textu popis napadaných výroků usnesení odvolacího soudu a jsou rozváděny vytýkané vady rozhodnutí spočívající podle jeho názoru především v tom, že žalovaný skutek, pokud se týkal zranění způsobeného poškozeným P. B. a Ing. J. B., měl být právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nikoliv jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. V závěru svého podání se dovolatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Podání je podepsáno jménem "J. D." napsaným psacím strojem.

Přílohou tohoto podání, doručenou soudu současně s ním, je "plná moc", vystavená dne 10. 8. 2002, jíž stěžovatel zmocňuje advokátku JUDr. O. C., aby ho "obhajovala, resp. ve všech právních věcech zastupovala". Plná moc je zaznamenána na obvyklém formuláři, užívaném běžně v advokátní praxi, je stěžovatelem vlastnoručně podepsána a obsahuje doložku o přijetí zmocnění, označenou otiskem razítka advokátky JUDr. O. C.

Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 145/2001 Ústavní soud zjišťuje, že stejná advokátka vystupovala jako stěžovatelova obhájkyně již v průběhu celého předchozího trestního řízení.

VI.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda Nejvyšší soud při posuzování charakteru stěžovatelova podání ze dne 19. 8. 2002 postupoval způsobem, předepsaným trestním řádem.

V ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. se uvádí:

"(2) Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Obdobně postupuje u podání osob, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce."

Ústavní soud je toho názoru, že v daném případě byly podmínky obsažené v ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. stěžovatelem dodrženy. V podání ze dne 19. 8. 2002 je výslovně uvedeno, že stěžovatel činí dovolání "prostřednictvím své právní zástupkyně", k podání byla přiložena plná moc vystavená stěžovatelem a akceptovaná advokátkou, která je zmocněna k tomu, aby stěžovatele "obhajovala, resp. ve všech právních věcech zastupovala". Z obsahu trestního spisu bylo navíc zřejmé, že stejná advokátka vystupovala jako stěžovatelova obhájkyně již v průběhu celého předchozího trestního řízení.

Za výše popsaného skutkového stavu nemohla vzniknout žádná rozumná pochybnost o tom, že advokátka JUDr. O. C. vystupuje při podávání tohoto podání v procesní roli obhájkyně, což bylo doloženo přiloženou plnou mocí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že v podání je použit termín "právní zástupkyně", protože ze všech souvislostí je naprosto zřejmé, že tento širší pojem vyjadřuje i pojem "obhájce" použitý v ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř. Tu skutečnost, že obhájkyně vlastnoručně nepodepsala ani podání, ani plnou moc (která byla pouze opatřena razítkem s jejím jménem), je sice možno pokládat za formální nedostatek, nicméně ani ten v daných souvislostech neopravňoval k jednoznačnému závěru, že dovolání nebylo podáno jejím prostřednictvím; pokud by přesto Nejvyšší soud měl pochybnost o autentičnosti podání, bylo namístě, aby se tuto pochybnost pokusil "krátkou cestou" odstranit.

Jakkoli je žádoucí, aby všechny subjekty účastnící se trestního řízení používaly ve svých podáních pokud možno přesné terminologie, což nejlépe zabrání chybám při interpretaci obsahu sdělení, přesto je třeba diferencovat stupeň přísnosti tohoto požadavku vůči orgánům činným v trestním řízení na jedné straně a vůči ostatním subjektům na straně druhé. Zatímco na orgánech činných v trestním řízení lze právem požadovat, aby používaly naprosto přesné a jednoznačné termíny, u jiných subjektů není tak přísný požadavek namístě. V trestním řízení jsou ve hře příliš citlivé a mimořádně významné společenské zájmy, jejichž ochrana musí získat přednost před formálním požadavkem přesnosti vyjadřování. Podstatné je, aby slovní označení (denotace) použité v daném kontextu umožňovalo za využití logických pravidel interpretace dospět k poznání skutečného obsahu (denotátu) sdělení. Analogickou úvahou, upřednostňující obsah sdělení před jeho jazykovou formou, se řídil též zákonodárce, když v ustanovení § 59 tr. ř. zakotvil pravidlo, že "Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.".

Proto interpretace použitá Nejvyšším soudem, že totiž z obsahu dotyčného podání údajně nevyplývá, že podání "je skutečně učiněno prostřednictvím obhájce", není správná a je zatížena přílišným formalismem.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší kvalifikovat interpretaci právních předpisů prováděnou obecnými soudy. To však platí, pouze pokud postupem orgánu aplikujícího právo nedojde k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem. Dojde-li však k naplnění určitých speciálních podmínek, zasahuje Ústavní soud do jurisdikce soudů obecných. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 150/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 17, nález č. 9, str. 73], je z ústavněprávního pohledu "nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod".

Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nezpůsobuje porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny; takováto interpretace může být důvodem zásahu Ústavního soudu pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 66), usnesení ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 22/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek, svazek 25, usn. č. 7)].

K otázce, kdy přílišný formalismus při interpretaci právních norem vede k porušení ústavních práv, se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. Vyslovil např., že k tomu dochází tehdy, jestliže "interpretace je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (sp. zn. I. ÚS 113/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 63). Při interpretaci právních norem je třeba vyvarovat se přehnaného formalismu a libovůle. "Rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci" (sp. zn. III. ÚS 495/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 33). Podle přesvědčení Ústavního soudu k přílišnému formalismu při interpretaci práva došlo i v daném případě.

VII.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu...". Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.". Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.".

V posuzované věci je třeba vzít v úvahu, že předmětem interpretace bylo ustanovení procesního předpisu jakožto nástroje realizace práva na spravedlivý proces, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny. Cílem tohoto předpisu je určitě a srozumitelně upravit postupsoudu a účastníků řízení ve všech procesních situacích, které mohou v řízení nastat, a to způsobem zajišťujícím ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků v trestním řízení. Výklad právního předpisu musí být založen na principech vyjádřených v ustanoveních § 2 tr. ř., jakož i na souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.

Právem na spravedlivý proces se v prvé řadě rozumí oprávnění každého obrátit se se svou věcí nasoud, příp. obdobný orgán (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), přičemž procesní předpisy je třeba vykládat a aplikovat tak, aby podstata tohoto ústavně zaručeného práva byla zachována, a nedůvodné ukončení řízení bez meritorního vyřízení věci pak představuje samo o sobě závažný zásah do uvedeného práva (srov. sp. zn. III. ÚS 133/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č.14).

Na základě těchto skutečností nelze považovat napadený postup Nejvyššíhosoudu za ústavně konformní, neboť vykazuje prvek libovůle; za dané situace se interpretace a aplikace ustanovení § 265d odst. 2 tr. ř jeví jako extrémní, vedoucí k porušení práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Proto Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle § 82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona Ústavní soud dále Nejvyššímu soudu uložil, aby stěžovatelovo dovolání ze dne 11. 8. 2002 projednal postupem podle ustanovení § 314h odst. 2 trestního řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru