Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1892/19 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Jičín
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.1892.19.1
Datum podání10.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1892/19 ze dne 22. 7. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného Mgr. Martinem Luštíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, č. j. 7 Tdo 170/2019-3515, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 2018, č. j. 10 To 139/2018-3373, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. prosince 2017, č. j. 8 T 178/2012-3271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. listopadu 2011. Za tento zločin a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. října 2016, č. j. 26 T 70/2016-1696, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2017, č. j 13 To 56/2017-1781, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. června 2017, č. j. 26 T 70/2016-1933, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2017, č. j. 13 To 311/2017-1974, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců, k peněžitému trestu ve výměře 90 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců, a trestu propadnutí věci - láhve whisky zn. Glenfiddich, při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2017, č. j. 13 To 311/2017-1974, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud"), zrušil výrok o náhradním výkonu trestu odnětí svobody, v ostatním zůstal rozsudek ve vztahu ke stěžovateli nezměněn; Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

Právně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že v řízení před obecnými soudy došlo k výrazným pochybením zakládajícími porušení tzv. práva na spravedlivý proces. Závěr o vině je založen na výpovědích dvou spoluobviněných - spoluobviněná uvedla jen to, co se dozvěděla od dalšího spoluobviněného, který byl sice v postavení obviněného vyslýchán, stěžovateli však nebylo umožněno klást mu dotazy, neboť výslech byl ukončen pro zdravotní indispozici spoluobviněného, který v dalších fázích řízení již nevypovídal. Nadto tento jediný výslech proběhl ještě dříve, než bylo trestní stíhání stěžovatele řádně zahájeno, a proto jsou výslechy spoluobviněných svědčící proti stěžovateli nezákonné. Použil-li nalézací soud tento důkaz, odvolací soud takový postup fakticky potvrdil a ani Nejvyšší soud nijak nezasáhl, bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu.

Provedené audiovizuální záznamy nalézací soud hodnotil v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a in dubio pro reo, neboť rozhovorům stěžovatele se spoluobviněným nalézací soud přisoudil jiný význam; k tíži stěžovatele proto nelze klást svéráznost či částečnou nesrozumitelnost vyjadřování spoluobviněného - ani s touto námitkou se odvolací a Nejvyšší soud nevypořádaly. Proto se stěžovatel dovolává judikatury Ústavního soudu k principům "spravedlivého procesu" (poukazuje zejména na nálezy ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, N 58/33 SbNU 89, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187, ze dne 28. listopadu 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, N 215/39 SbNU 281, ze dne 5. září 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, N 156/42 SbNU 275, a ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04, N 173/43 SbNU 3) a navrhuje zrušit napadená rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených především v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, v rozhodné době soudce okresního soudu, na základě požadavku spoluobviněného - svého tehdejšího kolegy, monitorovaného orgány činnými v trestním řízení, změnil datum veřejného zasedání a rozhodl o podmíněném propuštění třetí osoby, za což od spoluobviněného obdržel zajištěnou věc. Stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen nejprve rozsudkem nalézacího soudu ze dne 30. května 2014, č. j. 8 T 178/2012-2254, zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 10 To 283/2014-2381, nově odsouzen rozsudkem nalézacího soudu ze dne 13. července 2015, č. j. 8 T 178/2012-2578, ve znění rozsudku ze dne 14. prosince 2015, č. j. 10 To 342/2015-2782, zrušeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, č. j. 7 Tdo 1752/216-I-74, který věc vrátil nalézacímu soudu s tím, že stěžovatele nelze odsoudit i za zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, písm. a), b) trestního zákoníku. Krátce předtím proběhlo další řízení o jiné trestné činnosti stěžovatele, jež se projevilo ve výroku o trestu (viz výše, případně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. července 2018, sp. zn. I. ÚS 1910/18). Před nalézacím soudem i s ohledem na změnu senátu (odchod původního předsedy senátu do penze) pak proběhlo znovu celé hlavní líčení, v jehož rámci byly znovu provedeny všechny důkazy, především byly přehrány pořízené audiovizuální záznamy dokumentující jednání stěžovatele a spoluobviněného; z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že závěr o vině stěžovatele vyslovil soud zejména na základě těchto záznamů, z nichž soud v odůvodnění cituje pasáže rozhovorů (str. 33 a 34).

U hlavního líčení čtená výpověď spoluobviněného z přípravného řízení , který již před soudem nevypovídal, ani výpověď spoluobviněné, tedy nebyly stěžejními důkazy, ale jen podpůrnými, a nemohly založit pochybnosti, jichž se stěžovatel dovolává, požaduje-li aplikaci zásady in dubio pro reo. Stěžovatel v ústavní stížnosti, ale i dříve v opravných prostředcích předkládá alternativní výklad posouzení svého jednání, kterým by se vyvinil; je přesvědčen, že jeho jednání není trestným činem a existují-li nějaké důkazy svědčící pro opak, pak byly údajně získány procesně vadným postupem, případně měly být jako vadné vyloučeny. Za porušení svých práv považuje fakt, že nalézací soud hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu jinak, než jak by odpovídalo jeho představě - takovou intepretaci však není možné akceptovat.

Článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy poskytuje každému obviněnému právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Využije-li však takový svědek své právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké [čl. 37 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a existují-li další důkazy svědčící o vině stěžovatele, pak není důvod, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí jen proto, že stěžovatel nemohl spoluobviněnému klást dotazy.

V řízení rozhodovaly příslušné soudy (čl. 90 a násl. Ústavy České republiky) opakovaně, stěžovatel měl možnost uplatnit příslušné procesní nástroje (čl. 36 Listiny) a byl mu za jednání stanovené zákonem jako trestný čin uložen odpovídající trest (čl. 39 Listiny). Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zásah do svých práv, představuje jeho argumentace jen nesouhlas s rozhodnutími, v nichž soudy na základě provedených důkazy vyvodily právní závěry odlišné od jeho představ. Ústavní soud nezjistil ani, že by přístup Nejvyššího soudu při výkladu zákona byl nepřiměřeně restriktivní.

Jak je dále z napadených rozhodnutí patrné, udělil prezident republiky souhlas podle § 76 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ke stíhání soudce, který sice původně obsahoval nesprávné datum narození a bydliště (vztahující se k jiné reálné osobě se shodným jménem a příjmením jako stěžovatel, nikoliv však soudce daného okresního soudu), a toto pochybení bylo napraveno během několika dní. Nicméně již v důsledku původního souhlasu prezidenta bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, který si zajistil obhájce, jenž se však odmítl výslechu spoluobviněného zúčastnit (str. 4, 5 usnesení Nejvyššího soudu).

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že byla postupem obecných soudů porušena jeho zaručená práva; obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a na základě řádně provedených důkazů učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu a rozhodly o příslušném trestu. Soudy přitom v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Okresního soudu v Jičíně není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru