Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1892/07 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1892.07.1
Datum podání25.07.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7

30/2000 Sb.

40/1964 Sb., § 451

484/2000 Sb.

82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 22 odst.1

99/1963 Sb., § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1892/07 ze dne 3. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Václavem Hodkem, advokátem se sídlem Kard. Berana 8, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 103/2007-524 ze dne 3. 5. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 31. 8. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 56 Co 103/2007-524 ze dne 3. 5. 2007.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 111/2000, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 6 C 111/2000-376 ze dne 30. 9. 2004, ve znění opravného usnesení č. j. 6 C 111/2000-424 ze dne 31. 5. 2005, byla P. P. (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši 16.294,50 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). Ve zbytku, tzn. co do částky 528.705,50 Kč s příslušenstvím ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi a co do celé částky ve vztahu k další žalované, S. P., byla žaloba stěžovatele zamítnuta (výrok II., III. a IV. rozsudku). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V. rozsudku). Krajský soud následně k odvolání vedlejšího účastníka usnesením č. j. 56 Co 103/2007-524 ze dne 3. 5. 2007 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 30.000,- Kč a náklady odvolacího řízení v částce 825,- Kč.

Proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež spatřoval v tom, že krajský soud postupoval při výpočtu výše nákladů řízení před soudem prvního stupně dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), ačkoliv tento předpis nebyl v době zahájení předmětného soudního řízení účinný. Dle výslovné dikce zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony (dále jen "zákon č. 30/2000 Sb."), který nabyl účinnosti 1. 1. 2001, se odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno dne 24. 5. 1999, měl dle stěžovatele odvolací soud stanovit odměnu za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), čímž by došel k částce nepoměrně nižší. Stěžovatel rovněž uvedl, že soud prvního stupně zjevně nerozhodoval bez průtahů a v přiměřené lhůtě, neboť meritorní rozhodnutí vydal až dne 30. 9. 2004, tedy po více než pěti letech od zahájení řízení. Stěžovatel na existenci průtahů v průběhu celého řízení opakovaně upozorňoval, nicméně nebyl soudem prvního stupně ani soudem odvolacím poučen o možnosti podat stížnost na průtahy řízení. V průběhu řízení stěžovatel svůj původní požadavek, spočívající ve vydání bezdůvodného obohacení ve výši 75.000,- Kč, ve víře v jeho oprávněnost a z obavy z možného budoucího promlčení postupně navyšoval; kdyby obecné soudy rozhodly o jeho žalobě v přiměřené lhůtě, byla by stěžovatelem požadovaná částka výrazně nižší a i základ pro výpočet nákladů řízení by byl odlišný. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 56 Co 103/2007-524 ze dne 3. 5. 2007 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, vedlejší účastník se nevyjádřil vůbec. Jelikož vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasláno k replice.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že krajský soud pochybil při výpočtu výše nákladů řízení. Ústavní soud dal v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje zcela výjimečně, například jestliže zjistí, že bylo extrémním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces nebo bylo současně zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 94, str. 253 a násl.).

Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud pochybil, jestliže stanovil výši nákladů řízení před okresním soudem dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť takový postup byl v rozporu s výslovným zněním zákona č. 30/2000 Sb., v jehož části dvanácté, hlavě I, bod 10 je uvedeno: "Odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů." Jelikož bylo předmětné řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona, měl soud, v souladu s výše uvedeným přechodným ustanovením, použít pro výpočet odměny advokáta vyhlášku č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 699/10, dostupný na http://usoud.cz). Toto pochybení však v tomto konkrétním případě nebylo, s ohledem na níže uvedené skutečnosti, způsobilé konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni podání žaloby, činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 2.625,- Kč (počítáno ze stěžovatelem původně požadované částky 75.000,- Kč). Dle údajů obsažených ve spise okresního soudu sp. zn. 6 C 111/2000 bylo právním zástupcem vedlejšího účastníka učiněno ve věci minimálně 9 úkonů (převzetí zastoupení, písemné vyjádření, účasti na jednání), za něž mu náležela odměna v celkové výši 23.625,- Kč. Společně se zálohou na provedení důkazu znaleckým posudkem ve výši 8.000,- Kč činily celkové náklady vedlejšího účastníka 31.625,- Kč, z čehož mu dle kritéria úspěšnosti ve sporu ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu náleželo 94 %, tedy 29.727,50 Kč. Částka určená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., dle níž měl krajský soud správně postupovat, tedy byla o 272,50 Kč nižší než částka, jíž musel stěžovatel uhradit na základě napadeného rozhodnutí krajského soudu.

Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí dospěl k závěru, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, jedná-li se o částku zcela bagatelní, případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace "jednoduchého" práva, nemá zpravidla charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele; výše uvedené přitom platí tím spíše, jedná-li se toliko o náklady řízení a nikoliv o věc samu. V projednávané věci byl stěžovatel postupem krajského soudu zkrácen maximálně o 272,50 Kč, nejednalo se tedy o zásah, jež by svou intenzitou dosahoval úrovně potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Namítal-li stěžovatel, že řízení bylo zatíženo průtahy, Ústavní soud podotýká, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto napříště uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 973/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stěžovatel tyto prostředky nevyčerpal, je ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti průtahům v již ukončeném řízení, nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru