Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1891/19 #2Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
Promlčení
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1891.19.2
Datum podání10.06.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 14, § 32 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1891/19 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Hronové, zastoupené Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2017 č. j. 17 Co 81/2017-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 20 C 80/2014-116, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výše označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 8 010 750 Kč s příslušenstvím, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 600 Kč. Uvedená částka měla představovat peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 32/95 (o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů) a sp. zn. 13 C 16/2004, později sp. zn. 13 C 206/2008 (o obnovu řízení). Obvodní soud vyšel z toho, že obě řízení je třeba posuzovat samostatně, a dospěl k závěru, že ve vztahu k prvnímu řízení došlo k promlčení nároku a v případě druhého řízení je stěžovatelce již poskytnuté zadostiučinění ve výši 89 250 Kč dostačující.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že řízení o návrhu na obnovu řízení nelze zahrnout do celkové délky řízení, a ve shodě s názorem obvodního soudu konstatoval, že nárok na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku prvního řízení byl promlčen, neboť toto řízení skončilo dne 10. 12. 2006, šestiměsíční promlčecí doba [§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.] marně uplynula dne 10. 6. 2004, stěžovatelka nárok uplatnila v rámci předběžného projednání dne 12. 7. 2013, žalobu pak podala dne 7. 5. 2014.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 1300/2018-198 podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné a že ve vztahu k námitce posouzení kritéria významu řízení pro stěžovatelku dovolání trpí vadou [spočívající v tom, že nevymezuje, kterou z podmínek přípustnosti stěžovatelka považuje za splněnou (§ 241a odst. 2 o. s. ř.)], pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že celková délka řízení byla téměř 19 let a že závěr městského soudu, že na každé řízení je třeba hledět jako na samostatné a pravomocně skončené, pokládá za nesprávný, porušující zejména její právo na spravedlivý proces, neboť takto se uvedený soud de facto odmítl zabývat jejím nárokem věcně a "v plném rozsahu", a tím jí odmítl přístup ke spravedlnosti. Zmíněnou nesprávnost stěžovatelka spatřuje v tom, že v prvním řízení byla jejímu manželovi Josefu Hronovi uložena určitá povinnost a ona zahájila exekuční řízení, to však s ohledem na druhé řízení (o obnově řízení) bylo vedeno pouze formálně, bez možnosti danou povinnost fakticky vymoci, a to až do rozhodnutí o ústavní stížnosti jmenovaného, jímž bylo usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3992/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Městský soud tuto skutečnost vzal za prokázanou, nicméně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 uvedl, že na obě řízení nutno nahlížet samostatně. Dle stěžovatelky je aplikace závěrů tohoto rozsudku na posuzovanou věc chybná, neboť se týkaly jiného skutkového podkladu. Nedošlo totiž k situaci, kdy by pravomocné rozhodnutí ukládalo povinnost k úhradě žalované částky, resp. kdy by se oprávněná strana domáhala svého nároku v exekučním řízení. Nadto je uvedený rozsudek v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, protože v něm byl vysloven názor, že do celkové doby řízení je třeba započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, a taková situace ve věci sp. zn. 30 Cdo 2780/2015 nenastala, neboť tam žádné řízení o výkon rozhodnutí neproběhlo. V této souvislosti upozorňuje, že exekuce není dosud skončena a její skončení zejména kvůli průtahům, které povinný působí, nelze v dohledné době ani předpokládat. Zmiňuje rovněž, že svou pohledávku postoupila na třetí osobu, neboť neměla žádné finanční prostředky, a nyní se v postavení oprávněné nenalézá.

7. Jestliže městský soud uvedl, že první řízení skončilo dne 10. 12. 2003 doručením výše označeného usnesení Ústavního soudu, ona uplatnila svůj nárok dne 12. 7. 2013 a vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení, načež uzavřel, že je nárok promlčen, pak opomenul, že již od 17. 1. 2003 probíhalo řádné exekuční řízení. Z pohledu Evropského soudu pro lidská práva řízení netrvá 19 let, jak uvedla, ale 22 let, protože příslušná povinnost dosud nebyla vymožena. Na obě řízení je třeba pohlížet jako na jeden integrální celek, a námitka promlčení měla být odmítnuta jako nedůvodná.

8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení před obvodním soudem navrhla důkazy výslechem svědků JUDr. Navrátila, MUDr. Typnerové a Heleny Svorčicové, jakož i zdravotní dokumentací vedenou MUDr. Typnerovou, kterými chtěla prokázat své tvrzení, jaký negativní vliv na ni celková délka řízení měla. Obvodní soud o posledně uvedeném návrhu nijak nerozhodl. Městský soud to pak označil za formální vadu, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Dle stěžovatelky však jde o zásadní pochybení obvodního soudu a ze strany městského soudu spíše o výmluvu než o vypořádání se s námitkou. Stěžovatelka nesouhlasí s úvahou městského soudu, dle níž tím, že obvodní soud zamítl provedení důkazu výslechem MUDr. Typnerové, dal najevo, že dokazování o zdravotním stavu považuje za nadbytečné, a nesouhlasí ani s jeho závěrem, že skutkový stav byl prokázán jinými důkazy, přičemž upozorňuje, že neuvedl ani, o jaké důkazy šlo. Má za to, že jí uvedené soudy znemožnily prokázat oprávněnost žalobního nároku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká městskému (a potažmo i obvodnímu soudu), že nesprávně stanovily počátek běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když za rozhodný okamžik považovaly skončení prvního řízení (o vypořádání společného jmění manželů), který nastal doručením shora označeného usnesení Ústavního soudu stěžovatelce. Poukazuje přitom na skutečnost, že na uvedené řízení navazovalo řízení exekuční, a tvrdí, že je třeba na obě tato řízení nahlížet jako na jeden celek.

13. Stěžovatelka přitom nijak nereflektuje závěry Nejvyššího soudu, který se danou námitkou (byť "jen" v rámci posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.) ve shora označeném usnesení zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Neodpovídá skutečnosti, že by v daném soudním řízení, jehož součástí bylo i řízení dovolací (a rozhodnutí v něm vydané při ústavněprávním přezkumu pominout nelze), byla existence probíhajícího exekučního řízení opomenuta. Na doplnění možno uvést, že Nejvyšší soud náležitě zdůvodnil, proč lze jen za určitých podmínek řízení nalézací a vykonávací, resp. exekuční z hlediska promlčení posuzovat jako jeden celek a proč neshledal tyto podmínky za splněné (viz str. 3, poslední odstavec). Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom nespecifikuje, z jakého důvodu úvahy Nejvyššího soudu nemohou z hlediska ústavnosti obstát, kterážto skutečnost (bez dalšího) z podané ústavní stížnosti činí zjevně neopodstatněný návrh. Nedošlo ani k tomu, že by stěžovatelce byl odmítnut přístup k soudu, naopak je zřejmé, že se obecné soudy její věcí meritorně zabývaly, nicméně na základě interpretace výše uvedeného ustanovení (jakožto podústavního práva) dospěly k závěru, že v žalobě uplatněný nárok s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení není po právu.

14. Jde-li o námitku opomenutých důkazů, z rozsudku městského soudu plyne, že obvodní soud stěžovatelčiny důkazní návrhy výslechem svědků odmítl pro tzv. nadbytečnost, opomněl rozhodnout pouze o návrhu na doplnění dokazování zdravotní dokumentací vedenou MUDr. Vlastou Typnerovou. Městský soud se k námitce stěžovatelky postupem obvodního soudu zabýval a řádně vysvětlil, proč tvrzené pochybení neshledal za podstatné (tedy že i na tento důkaz dopadá důvod zamítnutí důkazů výslechem svědků). Z toho plyne, že v soudním řízení (jako celku) bylo o všech důkazních návrzích stěžovatelky obecnými soudy (v konečném důsledku) rozhodnuto, přičemž bylo i dostatečně zdůvodněno, proč jim vyhověno nebylo (viz str. 6 a 7, ale i str. 3 rozsudku městského soudu). Z tohoto důvodu o kvalifikovanou vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů jít nemůže.

15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru