Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 189/99Nález ÚS ze dne 03.08.1999K posouzení povahy stavby jako nemovitosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 105/15 SbNU 57
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.189.99
Datum vyhlášení30.08.1999
Datum podání15.04.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 5, § 11 odst.1 písm.c

40/1964 Sb., § 119 odst.1, § 119 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 189/99 ze dne 3. 8. 1999

N 105/15 SbNU 57

K posouzení povahy stavby jako nemovitosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) J. M., 2) J. Š. proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 18. 1. 1999, čj. 28 Ca 55/98-41, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších

účastníků 1) Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu,

Škroupova 5, 306 32 Plzeň, 2) EPRO, s. p. 3) Pozemkového fondu ČR,

územní pracoviště Plzeň, , za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 1999, č.j. 28

Ca 55/98-41, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému

rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí

Magistrátu města Plzně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 2.

1998, čj. PÚ/444/3/97, kterým bylo kromě jiného rozhodnuto

i o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, v rozhodnutí

pozemkového úřadu blíže uvedených, tito uvádí, že napadené

rozhodnutí zasáhlo do jejich ústavně garantovaných práv uvedených

v článku 11, článku 36 a článku 38 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle

stěžovatelů Městský soud v Praze překvalifikoval způsobem contra

legem stavbu na pozemku p. č. 2465/6 v k. ú. Plzeň 4 a Plzeň,

povolenou jako stavbu dočasnou, na stavbu trvalého charakteru

a stavbu na pozemcích p. č. 2465/5 a 2465/17 posoudil jako

nemovitost, přestože jde o jednoduchý přístřešek. Stěžovatelé mají

za to, že Městský soud v Praze měl o charakteru staveb nechat

zpracovat znalecký posudek a neopírat svoje rozhodnutí pouze

o stanovisko stavebního úřadu. Nevydání pozemku p. č. 2465/18

a části pozemku p. č. 2465/17 z důvodu, že jde o pozemky

bezprostředně související se stavbami a nezbytně nutné k jejich

provozu, považují stěžovatelé za zásah do svého vlastnického

práva, protože příjezd a odjezd automobilů k oběma nevydávaným

stavbám bylo možno zajistit jiným právním institutem, např. věcným

břemenem. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají

Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 6. 1999

poukázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a mimo jiné

uvedl, že ve stavebním povolení ani v kolaudačním rozhodnutí

týkajícím se stavby skladu hořlavin nedošlo k omezení doby trvání

této stavby zcela konkrétním způsobem, a proto nelze tuto stavbu

považovat za stavbu dočasnou. Pokud jde o pozemky p. č. 2465/18

a 2465/17, jde o pozemky bezprostředně související a nezbytně

nutné k provozu stavby, jak vyplývá z grafického znázornění

příslušného geometrického plánu, takže nevydání těchto pozemků je

v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991

Sb.

Magistrát města Plzně, okresní pozemkový úřad, odkázal ve

svém vyjádření ze dne 7. 6. 1999 na písemnosti založené ve

správním spise i na důkazy ve správním řízení provedené s tím, že

k věci nemá již co doplnit.

EPRO, s. p. Plzeň, a Pozemkový fond ČR, územní pracoviště

v Plzni, se jako vedlejší účastníci k ústavní stížnosti v určené

lhůtě nevyjádřily.

Vedlejší účastníci České dráhy, státní organizace, v Praze,

V. Š. a MUDr. B. Š. se postavení vedlejšího účastníka v tomto

řízení vzdali.

Ze spisu Magistrátu města Plzně, pozemkového úřadu, sp. zn.

PÚ/444/3/97, a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca

55/98, Ústavní soud zjistil, že citovaným rozhodnutím pozemkového

úřadu bylo kromě jiného rozhodnuto, že oprávněné osoby, kterými

jsou stěžovatelé a dále MUDr. B. Š. a J. Š., nejsou vlastníky

pozemků v k. ú. Plzeň 4 a Plzeň zapsaných na LV č. 6057 a LV č.

327, v rozhodnutí blíže specifikovaných, neboť jejich vydání brání

zákonná překážka vydání nemovitosti podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., a oprávněné osoby tak mají

nárok na náhradu podle odst. 2 citovaného ustanovení. Z odůvodnění

napadeného rozsudku, potvrzujícího rozhodnutí pozemkového úřadu,

vyplývá, že správní soud se podrobně zabýval posouzením otázky,

zda stavba stojící na pozemku p. č. 2465/6 je stavbou dočasnou,

popřípadě jednoduchou, a dospěl k závěru, že předmětnou stavbu je

třeba považovat za stavbu trvalou. Městský soud v Praze vyložil,

že ani stavebním povolením, ani kolaudačním rozhodnutím nedošlo ke

konkrétnímu omezení doby trvání stavby takovým způsobem, aby bylo

možno stavbu považovat za dočasnou podle ustanovení § 1 odst. 2

písm. b) vyhlášky FMTIR č. 85/1976 Sb. V kolaudačním rozhodnutí

byla doba trvání předmětné stavby omezena výslovně na dobu

"výhledově neurčitelnou do doby rozšíření trati ČSD", přičemž

dočasnost byla odůvodněna rozporem s tehdy platným územním plánem.

V důsledku změny územního plánu k rozšíření trati ČSD nedošlo,

a tak podle Městského soudu v Praze zanikla příčina, pro kterou

byla stavba ve stavebním povolení označena jako dočasná, a zároveň

nenastala a již nenastane situace, na kterou byla dočasnost stavby

vázána v kolaudačním rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stavba slouží

jako sklad hořlavin, nelze ji považovat ani za stavbu jednoduchou,

neboť podle ustanovení § 2 odst. 2 citované vyhlášky se sklady

hořlavin za jednoduché stavby nepovažují.

Ohledně stavby stojící na pozemcích p. č. 2465/5 a p. č.

2465/17 Městský soud v Praze dovodil, že nejde o stavbu

jednoduchou, neboť ve smyslu ustanovení § 2 citované vyhlášky jsou

stavbami jednoduchými stavby, jejichž zastavěná plocha nepřesahuje

300 m2. Ke stavbě neexistuje stavebně technická dokumentace, avšak

geometrickým zaměřením bylo zjištěno, že zastavěná plocha skladu

je 326 m2. K námitce stěžovatelů o tom, že přístřešek zbudovaný

z kovových trubek se střechou by mohl být stavbou movitou, uvedl

Městský soud v Praze, že s ohledem na charakter stavby a její

značné rozměry nejde o movitost ve smyslu ustanovení § 119

občanského zákoníku.

Pokud jde o pozemky p. č. 2465/18 a část p. č. 2465/17,

nevydávané jako plochy bezprostředně související se stavbami

a nezbytně nutné k jejich provozu, Městský soud v Praze

konstatoval, že jde o manipulační plochy umožňující příjezd

a odjezd automobilů k oběma nevydávaným stavbám a z tohoto důvodu

je nelze vydat do vlastnictví oprávněným osobám.

Jak plyne z ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pozemek lze vydat,

je-li zastavěn stavbou movitou nebo dočasnou nebo jednoduchou nebo

drobnou. Podle odst. 1 ustanovení § 119 občanského zákoníku věci

jsou movité nebo nemovité, podle odst. 2 citovaného ustanovení

jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným

základem. Jak plyne ze spisu Městského soudu v Praze, stěžovatelé

v přezkumném řízení o opravném prostředku poukázali na to, že

stavba, a to sklad, umístěná na pozemcích p. č. 2465/5 a p. č.

2465/17 je stavbou movitou, správní soud však s ohledem na

charakter stavby a její značné rozměry dovodil, že sklad není

možné považovat za věc movitou, která by byla přemístitelná

z místa na místo bez narušení její podstaty, přičemž vycházel ze

záznamu z obhlídky na místě samém ze dne 7. 12. 1995

a z fotografií stavby předložených stěžovateli u ústního jednání.

Povaha stavby jako nemovitosti vyplývá z jejího spojení se

zemí pevným základem ve smyslu odstavce 2 ustanovení § 119

občanského zákoníku. Závěr o tom, že stavba je spojena se zemí

pevnými základy, je třeba vždy posuzovat podle povahy a okolností

konkrétního případu, zpravidla na základě odborného stavebně

technického vyjádření. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že

takový závěr lze učinit jen na základě znaleckého posudku,

umožňuje-li to charakter věci, v projednávaném případě stavby, lze

použít i odborné vyjádření kompetentního orgánu, např. stavebního

úřadu. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by se správní

soud poté, co dospěl k závěru, že přístřešek z kovových trubek se

střechou není stavbou movitou, zabýval otázkou, zda je stavbou

nemovitou, to jest, zda stavba je spojena se zemí pevnými základy

či nikoliv. Z citovaného záznamu z obhlídky neplyne nic, z čeho by

bylo možno tento závěr vyvodit, popis fotografie skladu není

uveden vůbec.

Obdobně možno přisvědčit námitce stěžovatelů, že správní

orgán ani krajský soud nevyvodily žádný závěr ze skutečnosti, že

vzhledem ke stávající stavební dokumentaci (stavební povolení ze

dne 29. 9. 1977, kolaudační rozhodnutí ze dne 29. 12. 1978) jde

v případě stavby skladu hořlavin na pozemku p. č. 2465/6 stále

o stavbu dočasnou, tedy o stavbu, která vzhledem k ustanovení §

11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nebrání vydání pozemku,

na čemž nemůže nic změnit ani odborné stanovisko stavebního úřadu

Magistrátu města Plzně ze dne 8. 12. 1997, neboť nejde

o rozhodnutí vydané podle ustanovení § 66, § 76, resp. § 85 zákona

č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak nelze

vzhledem k jasné dikci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, považovat za

relevantní to, že doba dočasnosti užívání této stavby není v již

konstatovaných správních rozhodnutích blížeji určena. Pokud pak

jde o pozemky p. č. 2465/18 a část p. č. 2465/17 nevydané podle

odůvodnění napadeného rozsudku pro jejich bezprostřední souvislost

se stavbami, konstatuje sice krajský soud, že jde o manipulační

plochy umožňující příjezd a odjezd automobilů k oběma nevydávaným

stavbám, z tohoto odůvodnění však není patrno, zda podmínka

nezbytnosti ("část pozemku . nezbytně nutná k provozu stavby") je

naplněna vzhledem k oběma těmto pozemkům v jejich celém rozsahu.

Jakkoli totiž na straně stěžovatelů nejde o ochranu již

existujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde

vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění

následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu

k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci

relevantní, pojmy.

Protože podle názoru Ústavního soudu krajský soud v uvedeném

smyslu tomuto právu stěžovatelů neposkytl náležitou ochranu,

Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1

Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru