Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 189/98Nález ÚS ze dne 28.09.1998Výklad právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (výkladu pojmu "výzva" podle § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
výzva
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/12 SbNU 107
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.189.98
Datum podání23.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 34, § 35 odst.1

403/1990 Sb., § 5 odst.1

87/1991 Sb., § 5 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 189/98 ze dne 28. 9. 1998

N 109/12 SbNU 107

Výklad právního úkonu podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (výkladu pojmu "výzva" podle § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 28. září 1998 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) V. L., 2) ing. V. R., 3) ing. P. L., všech

zastoupených advokátkou JUDr. A. Š., proti rozsudkům Okresního

soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, čj. 9 C 604/92-53, Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 1995, čj. 10 Co 100/95-71,

a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, čj. 3 Cdon 320/96-88,

za účasti 1) Okresního soudu v Lounech, 2) Krajského soudu v Ústí

nad Labem, 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka města Postoloprty, zastoupeného JUDr.

M. Z., advokátem AK,

takto:

Rozsudky Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 10. 1994, čj.

9 C 604/92-53, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4.

1995, čj. 10 Co 100/95-71, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12.

1997, čj. 3 Cdon 320/96-88, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé nesouhlasí s jejich závěry

o tom, že podání stěžovatelů nelze považovat za podanou výzvu

podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění

následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších

předpisů, neboť po jeho doručení bylo toto podání povinnou osobou

za výzvu považováno a bylo z její strany vyžadováno pouze

předložení potřebných dokladů. Navíc, pokud by podání stěžovatelů

považovalo za vadné, mělo město Postoloprty postupovat podle

ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,

což však neučinilo. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že došlo

k porušení jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v článku

90 Ústavy ČR, článku 36 a článku 38 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), a s ohledem na tuto skutečnost

domáhají se zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR, jako

účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 1998 položil

důraz na to, že na předmětný restituční nárok ve smyslu zákona č.

403/1990 Sb. nelze aplikovat zákon č. 71/1967 Sb., o správním

řízení, neboť v těchto vztazích vystupuje město Postoloprty jako

subjekt soukromoprávních vztahů, na které je nutno aplikovat

občanský zákoník. Na základě uvedeného se domnívá, že

v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva

podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 a článku 38 Listiny.

a považuje proto podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření ze dne 11. 8. 1998 odkázal na napadený rozsudek,

zejména na jeho důvodovou část.

Okresní soud v Lounech, jako účastník řízení, uvedl ve svém

vyjádření ze dne 14. 8. 1998 mimo jiné to, že v řízení vedeném

u tohoto soudu nenastala podle jeho názoru žádná skutečnost, jež

by podle konstantní judikatury Ústavní soudu ČR měla za následek

porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Vedlejší účastník město Postoloprty uvedl ve svém vyjádření ze

dne 11. 8. 1998, že dopis, který mu byl zaslán, měl povahu

pouhého dotazu, a nelze jej proto považovat za výzvu k vydání

věci ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Uvedený dotaz

směřoval k informaci o nároku na dědictví, nikoli k uplatnění

restitučního nároku. Z těchto, jakož i z dalších důvodů, navrhuje

proto vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu

spisu 9 C 604/92 Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil,

že stěžovatel V. L. se dopisem, došlým Obecnímu úřadu Postoloprty

dne 29. 3. 1991, obrátil na uvedený úřad s podáním následujícího

znění: "Po dohodě se svými sourozenci P. L. a V. R., rozenou L.,

se na Vás obracím se žádostí o Vaše laskavé sdělení našeho

eventuálního nároku na dům na náměstí č. 78, naproti kostelu.

Tento dům a přízemní krám patřil mému dědovi, K. K. a jeho ženě

E. Děd zemřel za války a babička se v roce 1949 vystěhovala do

Izraele, kde později zemřela. Sdělte mi, prosím, zda máme na toto

dědictví nárok a co máme v této věci učinit." Protože toto podání

nebylo později považováno za výzvu ve smyslu ustanovení § 5 odst.

1 zákona č. 403/1990 Sb., podali stěžovatelé podáním ze dne 11.

6. 1992, došlým okresnímu soudu dne 15. 6. 1992, návrh na

uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.,

o kterém rozhodl Okresní soud v Lounech již uvedeným rozsudkem

tak, že návrh zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že nejde

o řádnou výzvu ve smyslu citovaného ustanovení. K odvolání

stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad

Labem již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu

potvrdil. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl krajský soud, že

z obsahu podání lze velmi obtížně i při široce extenzivním

výkladu dovodit, že je jím uplatňován konkrétní restituční nárok.

Krajský soud nicméně současně vyslovil přípustnost dovolání

s odůvodněním, že na otázku posouzení povahy tvrzené výzvy

a potřebné součinnosti odpůrce mohou být odlišné skutkové

i právní názory, přičemž soudy obou stupňů v této věci zaujatými

názory přicházejí stěžovatelé o jinak zřejmě opodstatněný nárok.

Nejvyšší soud již konstatovaným rozsudkem dovolání stěžovatelů

zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé, resp. jeden ze stěžovatelů,

sledoval něco jiného než vydání věcí ve smyslu restitučního

zákona, neboť se domnívali, že předmětné věci by jim měly náležet

z důvodu dědictví.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu

nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují

ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vědom si uvedených hranic

svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání

dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať

již ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ustanovení

§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci.

Tak kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil Nejvyšší soud

ČR názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č.

403/1990 Sb. jen po formální stránce tohoto právního úkonu

(písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle § 35 odst.

1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním

nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím

pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku

ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 522/98, tento soud

v souvislosti s výkladem výzvy podle § 5 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb. konstatoval, že to, zda v konkrétním případě jde

o takovou výzvu, je třeba posuzovat zejména podle obecných

náležitostí právního úkonu jako projevu vůle (§ 34 a § 35

občanského zákoníku). Podle ustanovení § 35 odst. 1 občanského

zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním nebo

opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti

o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní soud

dodává, že podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku,

uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony

vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového

vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon

učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Uvedenou novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena

výkladová pravidla.

Pokud jde o otázku, zda stěžovatelův projev vůle byl učiněn

způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že

zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to

na straně krajského soudu, který právě vzhledem k možnosti

odlišných skutkových i právních názorů ve svém rozsudku připustil

dovolání. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně musel být vědom

složitosti případu a vzhledem k připuštění dovolání i nezbytnosti

věc zásadněji a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně

omezil na konstatování, že ze strany stěžovatele šlo o žádost

o poskytnutí informací ohledně identifikace nemovitostí a postupu

v dědictví po prarodičích. Konstatovaný závěr Nejvyššího soudu ČR

jde tak zcela stranou toho, co považovaly ve svých závěrech za

podstatné okresní a krajský soud, ponechávající při výkladu

stěžovatelova podání zcela bez povšimnutí moment dědického nároku

a nespojující proto se zmínkou o něm žádné důsledky a podle

názoru Ústavního soudu je v extrémním rozporu s obsahem

stěžovatelova podání, určeného "Obecnímu úřadu Postoloprty" jako

povinné osobě, nikoli tedy orgánu notářství, kompetentnímu

k projednání dědictví. Ve svých závěrech Nejvyšší soud tak zcela

pominul jak jazykové vyjádření stěžovatelova podání, tak i jeho

skutečnou vůli. K podstatným znakům toho, co je v teorii,

vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako

výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní

funkci, tj. jest míněna a "platí" vůči adresátovi kupř. jako

oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy

i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní

říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem

úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce

adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na

slova "sdělení našeho eventuálního nároku na ." reagoval vedlejší

účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou.

Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva

produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího

právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím

způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok.

Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci

nějaké činnosti, k čemuž v daném případě rovněž došlo žádostí

vedlejšího účastníka o doplnění restitučního nároku o potřebné

doklady. Jinými slovy, výpověď s komunikativní funkcí výzvy

nemůže postrádat imperativní podtext, a tento podtext

v projednávané věci také nepostrádá, neboť po vedlejším účastníku

se požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší

účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně

vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal

stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti,

resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním

způsobem reagoval. Tohoto důležitého momentu součinnosti

vedlejšího účastníka si byl vědom i krajský soud, pro který tento

moment byl jedním z důvodů vyslovení přípustnosti dovolání.

Slova, "zda máme na toto dědictví nárok", zde tedy měla

nepochybně zcela jiný smysl, než jaký jim přisuzuje Nejvyšší

soud, totiž onen smysl, zda majetek jejich předků lze

restituovat. Z citovaného spisu Okresního soudu v Lounech je

přece patrno, že stěžovatelovo podání považoval za výzvu k vydání

nemovitosti i statutární zástupce vedlejšího účastníka a v tomto

duchu byli informováni i zájemci o odkoupení předmětných

nemovitostí s tím, že tyto jsou v restituci. Ústavní soud má

proto vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že stěžovatel

V. L., jednající se souhlasem ostatních stěžovatelů,

v inkriminovaném podání projevil vůli, aby předmětné nemovitosti

byly vráceny, jsou-li pro to splněny předpoklady, i když tak

učinil jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením termínu

vydání. Takový výklad projevu vůle stěžovatelů odpovídá i účelu

a funkci zmíněného podání, směřujícího k uspokojení "eventuálního

nároku", neboť jinak by totiž toto podání postrádalo jakýkoli

smysl. Pokud tedy obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily

tím ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v článku 90

Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru